Erazim Kohák: Přeceňujeme rozlišnosti. Migrační vlna Evropou neotřese

Z Československa odcházel jako nezletilý uprchlík, vrátil se po čtyřiceti letech v USA jako profesor filozofie. Střet civilizací se nekoná, je přesvědčen Erazim Kohák (82) a dodává: Cítíme-li se ohroženi, je to otázka naší vlastní slabosti.

Potkáváme se v době, kdy Evropa řeší, jak vstřebat statisíce uprchlíků. Existuje něco jako evropská identita a může ji tato uprchlická vlna nějakým způsobem ohrozit?

Máme určité evropské kulturní dědictví, počítaje od počátků Říma, a toto dědictví vytváří v určitém smyslu evropskou kulturní totožnost. Je to kultura drobných společenství. Uprchlická vlna tuto kulturu samozřejmě může pozměnit, ale nezapomínejte, že kultura se mění průběžně. Když se Čína uzavřela do sebe a obehnala se Velkou čínskou zdí, tak se v ní po dva tisíce let nic nezměnilo a ta velká kultura mořeplavců a kupců mezitím postupně ztrouchnivěla. Kultura se musí stále obohacovat.

Politolog Samuel Hungtington v devadesátých letech minulého století vyjádřil obavu, že novodobé války se už nebudou vést o moc nebo bohatství, ale že dojde ke střetu civilizací a jejich hodnot. Dochází na jeho slova?

To je jeho střet civilizací, já žádný střet kolem sebe nevidím. Různé civilizace se stále prolínají a vzájemně se obohacují, nevidím to jako ohrožení. Za dalších sto let bude naše soužití jiné, ale podívejte se, jak nesmírně se změnila naše společnost za posledních sto let! Porovnejte situaci před první světovou válkou s dneškem. Dovedete si představit, jaký byl například v našich zemích antisemitismus do druhé světové války? Jak xenofobní bývala Evropa a oč je teď otevřenější. Kultura se vyvíjí kompromisy, nikoliv prosazováním určitých hodnot.

Lidé, kteří do Evropy přicházeli z rozvojových islámských zemí jako gastarbeiteři, měli možnost se tu usadit a žít život v relativním blahobytu. Proč místo toho mnozí proti Evropě brojí ve službách IS?

Samozřejmě že kdyby tito lidé, kteří přišli do Evropy, jednali naprosto racionálně a nebyli ovládaní pocity strachu a méněcennosti, tak by se snažili využít možnosti, které jim evropské společnosti dávají a snažili by se naučit. Ale lidé jsou ovládaní emocemi. A pokud jste si někdy pokusila dát facku, tak jste asi přišla na to, že je mnohem jednodušší ji dát někomu jinému než sama sobě.

Události z posledních týdnů, zejména pak neblaze pověstné silvestrovské útoky na ženy v Kolíně na Rýnem, nahrávají na smeč těm, kteří se domnívají, že křesťanská a islámská civilizace narazily na svoje limity soužití...

Prosím vás, co znamená křesťanství v této zemi? Máme tu evangelíky, máme tu katolíky, ale 85 procent lidí je nevěřících. My jsme křesťanská civilizace? Myslíte si, že český evangelík a irský katolík jsou ze stejného náboženského prostředí? Vždyť katolíci a protestanti spolu vedli občanskou válku! A myslíte si, že islám je o něco jednotnější? Ten má tolik odstínů. Úplně jiná je společnost v Indonésii než v Sýrii nebo Egyptě a Saudské Arábii. To, co se stalo v Kolíně nad Rýnem, vypovídá o tom, že tito lidé se musejí začleňovat, a fakt, že se jim to nedaří, neznamená, že bychom se o to neměli pokoušet.

Země, jako je Německo nebo Švédsko, které dlouhodobě přijímají největší počet uprchlíků, už ve své rétorice začínají obracet a poukazují na to, že soužití s lidmi z cizích kultur je problematické...

Některé příchozí se podařilo integrovat, jiné ne. Vy lidem nemůžete nakázat jiné móresy, ale můžete je jimi nakazit. Německá společnost udělala chybu, že nevynaložila prostředky na rozptýlené bydlení, měla dát každou rodinu do jedné vesnice, zajistit jim kromě bydlení i pracovní příležitosti, pomáhat jim v integraci, nabídnout jim to, co je na německé kultuře to nejlepší. V tom by byl systém kvót velice užitečný. Každá vesnice do dvou tisíc obyvatel by měla vzít alespoň jednu rodinu. Jakmile začneme myslet v abstrakcích, v kulturních rozdílech, tak je to neřešitelný problém. Jakmile se ale budeme soustředit na praktické otázky, jako je bydlení, zásobování, pracovní příležitosti, tak to řešitelné je.

Místo integrace však na mnoha místech západní Evropy došlo k vytváření přistěhovaleckým ghett, kde platí vlastní zákony...

Předejít tvorbě ghett a vyloučení se dá jenom vstřícností. Přijměme ty lidi mezi sebe. Kdekoliv vytvoříte ghetto, tak budete mít skupinu vyčleněných. Tam, kde Evropa uprchlíky začleňovala, jich byla schopná vstřebat obrovské množství. Kolik Francouzů má dneska německá nebo slovanská jména? Asi dvacet pět procent.

Není tedy podle vás důvod mít z blízkovýchodní a severoafrické migrace strach?

Strach je přirozený. Ale protože jsem člověk, tak se neřídím tím, co je přirozené, nejsem přece divoké zvíře. Řídím se tím, co považuji za dobré. Že něco je přirozené, ještě neznamená, že je dobré se tím řídit. Proč bychom se těchto lidí měli bát? To jsou lidé zoufalí, vyděšení, zbavení veškerého sebevědomí. Vítejme je v jejich zvláštnosti. Když se podíváte, kolik milionů uprchlíků Evropa už vstřebala, tak ani tahle vlna exodu jí neotřese. Je to přeceňování rozlišností a podceňování toho, co nás spojuje.

V přístupu k migrantům se ale Česká republika neprofiluje svojí vstřícností. Jedním ze nejzapřisáhlejších odpůrců vstřícného přístupu k nim je prezident Miloš Zeman, kterého jste mimochodem veřejně podporoval v prezidentské volbě. Nelitujete toho?

Když se dívám na našeho prezidenta, tak jsem celkem příjemně překvapen, ukázalo se, že je podstatně moudřejší, než býval. Nestřílí tolik od boku - znával jsem ho jako střelce od boku, který dokázal hovořit neinformovaně, teď si dává pozor, co říká.

Opravdu? Když například řekl, že přijmout uprchlíky znamená, že za chvíli si budou české ženy muset halit vlasy a že českým mužům zůstane upřen pohled na jejich nohy v minisukních?

To byla katastrofa, to uznávám. Ohledně muslimů šlápnul vedle, ale on je natolik moudrý, že to uzná, i když to možná chvilku potrvá.

Nemáte pocit, že jsme národ trochu xenofobní, když naši vrcholní politici kolem sebe šíří pocit ohrožení a strachu?

To vypovídá spíše o politicích samotných než o lidech této země. Já chodím každou neděli do kostela U Klimenta, kde se scházím s celým sborem evangelíků, s nimiž si rozumím. Mezi nimi není nikdo, kdo by odmítal uprchlíky.

Vy sám se označujete za vlastence. Není tento výraz přežitkem v době globalizace, kdy vše, co dřív bylo výlučné, dnes končí v tavícím kotli globální vesnice?

Že svět se globalizuje, to je fakt, u nějž nemá smysl se ptát, jestli to je dobře, nebo špatně, ale co s tím udělám. Svět se globalizuje, co svět světem stojí! Budu nad tím plakat? Ne! Láska k národu vlastnímu neznamená nenávist k národům jiným. Síla našeho národa spočívá v tom, že tu změnu dokáže vstřebat a těžit z ní. Milovat svou vlast neznamená dát ji do mrazáku, aby se neměnila, ale žít s ní.

Erazim Kohák (*21.5. 1933) Syn novináře vězněného za války za odbojovou činnost, v roce 1948 uprchl s rodiči do Německa, posléze se dostal do USA. Studoval filozofii a religionistiku na Yaleově univerzitě. Od roku 1960 až do důchodu působil na Boston University, kde byl jmenován docentem a poté profesorem filozofie. Do Československa se vrátil v roce 1991. V Praze působil jako profesor filozofie na FF UK v Praze a jako publicista. Byl členem redakční rady časopisů Dissent, Husserl Studies a Environmental Ethics a členem Ústředního výkonného výboru Čs. sociální demokracie v exilu a aktivním členem anglikánské církve. Je členem čestné rady Hnutí Duha, čestného předsednictva Společnosti pro trvale udržitelný život na Zemi a čestné rady Dětí Země. Nadále působí na částečný úvazek na Filosofickém ústavu Akademie věd ČR. Letos vyjde v češtině pod názvem Oheň a hvězdy jeho nejznámější kniha The Embers and the Stars (1982), která vychází z bezprostředního prožitku přírody.

 

Čtěte dále

další zprávy