Elektronické náramky pro odsouzené jsou fakt za trest

03.11. 06:15 | Autor: Josef Kolina

Domácí vězení neboli "zaracha" dostala většina z nás naposledy v dětství od rodičů. Teď si ho však odpykávají i běžní trestanci, na něž nově dohlížejí elektronické náramky. Hlídají každý jejich krok. Abychom zjistili, co dokážou, nechali jsme si je sami nasadit.

Pražská botanická zahrada u Karlova náměstí mě nikdy moc nebrala. Chodím sem málo. Jediné, co mě s touto institucí pojí, je trapný zážitek z dětství, kdy jsem tu spadl do kaktusů. Dnes se sem ale vydat chci. Právě "botanická" bude totiž mou zakázanou zónou. Náramek s černou krabičkou, kterou mi na nedalekém ministerstvu spravedlnosti připevní na kotník, je totiž nastaven tak, že když vstoupím do areálu zahrady, měl by okamžitě hlásit porušení pravidel. Co se bude dít? Dostanu elektrický výboj? Přijede policie? Krabička exploduje? Uvidíme.

Předně je potřeba říct, že mít zkušebně na noze elektronický náramek je vlastně pro novináře dost velká čest. Tyto monitory pohybu odsouzených jsou totiž nenaplněným snem mnoha ministrů spravedlnosti i řady soudců. Do provozu měly být zavedeny už před dvanácti lety, od ledna 2010 je v českém právním řádu trest domácího vězení, ale kvůli neustálým odkladům pořád nebylo k dispozici účinné zařízení, jak doma držené hříšníky hlídat. Podařilo se to až letos v září, kdy resort spravedlnosti projekt konečně spustil.

Vstupujeme tedy do malé místnosti v přízemí ministerstva, na stole leží kýžené pomůcky - plastový pásek, vedle malá černá krabička, chytrý telefon a opodál hranatá bedna, jež neustále pronikavě pípá. "To je základnová stanice, ta se umístí v bytě sledované osoby a pomáhá vymezit povolený prostor. A taky takhle pípá, když se jí dotknete," popisuje nejhlučnější součást kompletu Marek Netočný, ředitel elektronického monitorovacího systému ministerstva spravedlnosti.

Kroužek místo vazby

Tyto pípající bedny má nyní doma 73 lidí, kterým soudce uložil trest domácího vězení. Dále k nim mají přibýt někteří z těch, kdo by jinak skončili ve vazbě. Nejde o vrahy či násilníky nebezpečné pro sousedy. Jsou obviněni nebo odsouzeni za přečiny, za něž by strávili maximálně pět let za mřížemi. "Do budoucna ale počítáme s tím, že by náramky nosili i pachatelé závažnějších trestných činů, kteří by si většinu trestu odseděli ve vězení a následně by byli podmínečně propuštěni na svobodu a kontrolováni naším náramkem," dodává Netočný.

No, a poslední skupinou jsou novináři, kteří potřebují tohle všechno vyzkoušet. Spolu se mnou se nechal dobrovolně okroužkovat i kolega z Českého rozhlasu. "Kam to chcete upnout? Na nohu nebo na ruku?" zaskočí mě otázkou Netočný. Člověk má totiž automaticky za to, že nepřehlédnutelnou plastovou boulí na ruce by se nechlubil ani ten nejextravagantnější zločinec. Ředitel mi tedy páskou obepíná kotník, druhý konec zasazuje do krabičky, oba zajistí pojistkou, cvak, a je to. "Počkejte, ještě musíme zmáčknout tlačítko," sklání se znovu k mé noze. Ozve se pípnutí - a jsem pod dohledem. Na monitoru počítače jasně vidím oblast, kam nesmím. Červený lichoběžník tu de facto kopíruje hranice botanické zahrady. Dále mám na vybranou: buď si vezmu připravený ministerský mobilní telefon s jednou funkcí, tedy s možností přijmout volání, nebo dám svým hlídačům číslo na mobil svůj. V tu chvíli mi dochází, že před postihem za narušení hranic zakázané zóny přijde minimálně telefonické varování.

S boulí na noze

Svou zakázanou oblastí se trochu liším od běžného domácího vězně, který žádná podobná území nastavena nemá, jen musí být v danou dobu doma poblíž pípající základny. Náramek mu vlastně bere jakýkoli volný čas. Povolí mu cestu do práce a zpět, ale ve chvíli předpokládaného návratu už musí otvírat vchodové dveře. I jasně vymezená zakázaná oblast má však budoucnost. Náramky s tímto nastavením by mohli nosit například domácí tyrani, kteří se nesmějí přiblížit ke své partnerce nebo do místa jejího bydliště.

Ale zpět k testu. Krabička o váze 170 gramů a rozměrech přibližně deset krát pět centimetrů mi od počátku na noze vadí. Ne snad že by mě nějak zvlášť tížila, kdybych chtěl, tak i popoběhnu, ale je to prostě nezvyklý doplněk. V podzimním počasí ji sice v pohodě zamaskují nohavice, ale v létě byste s vyboulenou ponožkou vypadali jako fotbalisté s výronem kotníku po brutálním faulu. Tohle prostě nechcete nosit dlouho. "Přitom trest domácího vězení je u nás nezvykle dlouhý, osm až devět měsíců. A když si vezmete, že to někdo může nosit jako náhradu vazby, může to mít na noze klidně i několik let," říká ředitel ministerského elektronického dohledu. A vy s divnou věcí na noze začínáte chápat, že tento trest nemusí být takovou selankou, jak jste si zprvu mysleli.

Nic pro horníky a potápěče

Nicméně ne každý, komu soudce náramek přiřkne, ho skutečně dostane. Stačí mít nevhodnou profesi. Nemůže ho mít například horník, který na šachtu nesmí nosit jakákoli elektronická zařízení. Ale jak se ukázalo, "obojek" není vhodný ani pro okenáře. "Šlo o trochu kuriózní případ, kdy náramek odmítl člověk, který vyráběl okna, protože mu zařízení bránilo v práci. A skutečně, on musí při výrobě okna šlápnout do úzké mezery mezi skly, což by s náramkem nemohl," říká Netočný. Zařízení by nebylo ani pro potrestaného potápěče; ačkoli je vodotěsné - koupat se s ním můžete -, ve větší než desetimetrové hloubce už tato záruka neplatí.

Náramek dále není vhodný pro slaboduché nebo prostě chorobně nespolehlivé jedince, kteří by si zřejmě nedokázali ohlídat, aby měli zařízení neustále nabité. V síti musí být jak základna, tak i mobil a náramek. Buď se člověk uvelebí u zásuvky, anebo používá jakousi powerbanku, kvůli které mu ale značně ztěžkne noha, takže stejně nemá chuť při nabíjení kamkoli chodit. Přístroje by se měly dobíjet každý den, pokud tak neučiníte, ozvou se samy. V případě mobilu vám zavolá operační pracovník ministerstva spravedlnosti, který vás vyzve, abyste si přístroj nabili. "Krabička na náramku začne vibrovat a je to fakt nepříjemné. Zažil jsem to ve vlaku, když jsem to naše zařízení testoval. Nechtělo se mi lidem ukazovat, co mám na noze, takže jsem se snažil to přejít, ale nešlo to. Bylo to tak intenzivní a nepříjemné, že jsem se bez ohledu na spolucestující napojil na nejbližší zásuvku. Vypadal jsem asi dost suverénně, protože se nad tím nijak nepozastavili," směje se Netočný.

Varianta rychlý průnik

To už ale se svými elektronickými hlídači kráčíme vstříc botanické zahradě. Na krabičku si postupně zvykám a přemýšlím, jakou taktiku zvolím. Pokusím se elektronického špeha ošálit tím, že ho zabalím do několika vrstev alobalu, a odstíním tak mobilní signál, anebo půjdu jakoby nic do zakázané oblasti a zkrátka uvidím, co se stane?

Volím variantu "ono to nějak dopadne", vcházím do zahrady a... nic. Procházím se okolo cizokrajných rostlin, kouknu na kaktusy, a nic se neděje. Žádný vibrující kotník, žádný výboj ani výhružný telefonát. Po chvíli zjišťuji, že mi pomohl kolega novinář, jemuž telefon zazvonil a operační pracovník, zřejmě pro tyto testovací účely jediný na směně, zpéroval právě jeho. Až když "rozhlasák" dostane sodu, rozbzučí se telefon i mně. "Dobrý den, pane Kolino, vstoupil jste do zakázané oblasti. Máte pro to nějaké vysvětlení?" táže se mě ženský hlas.

Odpovím, že jsem se šel pokochat květinami a že nemám jakékoli postranní úmysly. Naivní vysvětlení nezabralo a žena zvyšuje hlas: "Neprodleně opusťte zakázanou zónu." Přemýšlím, co udělá, když neposlechnu, ale to už mně vysvětluje Marek Netočný. "Nečekejte žádné vědecko-fantastické scénáře, opravdu vám to na noze nevybuchne. Maximálně by si vás velmi rychle našla policie. Náramek chápejte tak, že nám umožňuje dozvědět se o nějakém problému prakticky ihned. Pak už je to u každého jiné. Pokud jde o bezproblémového pachatele, a my ztratíme signál zařízení, dáme mu čas. Bude-li to větší zločinec, okamžitě informujeme policii," říká ředitel. Platí tedy, že když někdo utéct chce, samo zařízení mu v tom nezabrání. Sebere mu ovšem potřebný náskok.

Koncentrovaná buzerace

Jisté ale je, že není rozumné se náramku zbavovat. Mohli byste ho samozřejmě velice snadno přestřihnout a byli byste volní, je ale otázka, na jak dlouho. Operační pracovník ministerstva spravedlnosti totiž veškeré vaše přečiny zaznamená a obratem předá zaměstnanci Probační a mediační služby. Ten se vás ještě pokusí kontaktovat a požádá o vysvětlení, ale i tak se všechny drobné i závažnější delikty dostanou na stůl soudci, který vás může velice rychle přesadit z domácího vězení do toho opravdového. To se zatím u žádného z okroužkovaných delikventů nestalo. Jejich nejčastějším prohřeškem byl totiž ještě snesitelný pozdní příchod.

Jasně zaznamenána byla i moje procházka do nitra botanické zahrady. Z mapové aplikace, kterou vidí jen mí hlídači, bylo ihned jasné, jak moc jsem využil zaneprázdnění telefonistky a nectil hranice zakázaného území. Mapu společně s nahraným telefonátem by dostal probační úředník a následně soudce. Je tedy dost pravděpodobné, že zrovna já bych brzy skončil v base. Nicméně i kdyby se soudce smiloval a nechal mě na svobodě, pocit neustálého dohledu není zrovna příjemný. Coby domácí vězeň máte vedle cesty do práce povolenou dejme tomu nedělní mši v kostele nebo návštěvu lékaře. O všech vašich štacích ale hlídači za monitorem ihned vědí, ptají se vás na ně, chtějí doklady a všelijak vyzvídají.

Mezi schválenými elektronickými vychytávkami pro dohled nad domácími vězni je dokonce i alkoholtester, jenž vás hlídá v případě, že vám soudce zakázal požívat alkoholické nápoje. Zařízení se spojí s mobilem a probační úředník může na dálku provést namátkový test. Kamera rozezná obličejové rysy a pro zahájení testu požaduje mrknutí, takže zapomeňte na to, že byste nechali dýchnout někoho jiného. "Lidé často tvrdí, že domácí vězení není žádný trest. Podle mě to není pravda, v některých parametrech to může být hodně obtěžující. Je to invazivnější než výkon trestu," tvrdí Netočný. S tím lze souhlasit. Je to zkrátka koncentrovaná buzerace, která se sice obejít dá, ale ve výsledku se to nevyplatí.

Foto: Karel Šanda

Autor: Josef Kolina