Do děcáku kvůli úklidu? Tresty za chyby rodičů musí skončit

14.08. 11:20 | Autor: Pavel Cechl

Děti se ocitají v dětských domovech často i proto, že sociální pracovnice je pedant na úklid (ilustrační foto).

K odebrání dítěte z rodiny občas dochází jen proto, že sociální pracovnice uznává jiný životní styl nebo je pedant na pořádek, přiznává v rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ ředitel odboru rodiny a ochrany práv dětí Ministerstva práce a sociálních věcí Miloslav Macela. Jindy jsou sociální pracovníci nečinní, i když jde dětem o život. Změnit to má nový zákon. Ten však Senát odmítl a vrátil ho k novému projednání do Poslanecké sněmovny.

Co chcete novelou změnit?

Jde například o činnost sociálních pracovnic a pracovníků. Přestože mají obrovskou moc nad osudy dětí a rodin, nejsou jasně dané postupy, na základě kterých rozhodují. Novela tyto postupy stanovuje. Druhá velká oblast se týká pěstounské péče, protože v současné době podle statistik v osmi až devíti procentech selhává. Důvodů je mnoho. Někteří nejsou na úlohu náhradního rodiče dobře připraveni, někteří ani pro ni nemají dispozice. Nový zákon sjednocuje systém příprav a klade vyšší nároky na osoby pěstounů. Na druhou stranu, když už se někdo stane pěstounem, dostane se mu od státu mnohem vyšší podpory.

Co nově mohou očekávat děti z problémových rodin? Prý se přenese péče o ně z dětských domovů více právě na pěstouny...

Hlavním opatřením reformy je systematická práce s původní rodinou. Klíčové pro dítě totiž je, aby mělo bezpečný vztah s nějakou dospělou osobou, nejlépe ve vlastní rodině. Pokud tedy rodina má alespoň nějaký potenciál k tomu, že se její poměry napraví, tak společnost musí udělat vše pro to, aby jí pomohla. Odchod z rodiny představuje pro dítě trauma a měli bychom k němu přistupovat jen v krajním případě. Jasným případem jsou situace, kdy dítěti hrozí újma na zdraví či dokonce je ohroženo na životě. Vždy tedy budou existovat děti, které budou nuceny svoji rodinu opustit. Pak by se měl systém náhradní rodinné péče stát vážnou alternativou k umisťování dětí do ústavu. Kámen úrazu je v tom, že někteří lidé, kteří pracují v prostředí ústavní péče, se cítí těmito kroky ohroženi.

Co tedy čeká rodiny, ze kterých jsou nyní odebírány děti do ústavů?

Dnes jsme v situaci, kdy je velké množství děti umisťováno do ústavní péče z čistě sociálních důvodů. Klasický příklad je ten, kdy rodina kvůli finančním problémům přijde o bydlení. Nebo případy rodičů, kteří se neumějí starat o dítě, protože se to neměli kde naučit. Například proto, že sami vyrostli v dětském domově. Za selhání dospělých však trestáme dítě. Místo, abychom hledali způsoby podpory, vytvořili například systém sociálního bydlení či služeb na podporu rodičovských kompetencí, kterým se lze naučit, odebereme dítě z rodiny a dáme ho do ústavu. Vyroste další člověk, který projde ústavní péčí, bude mít další děti a tak to jde stále dokola...

Jak se to tedy bude podle novely v tomto případě řešit?

Sociální pracovníci budou daleko více motivováni k tomu, aby s rodinami pracovali. K tomu budou pochopitelně potřebovat terénní služby, které jim v tom budou pomáhat. Ne vždy je totiž pomoc sociálního pracovníka rodinou přijímána, přece jenom představuje zároveň represivní orgán. Tyto služby budou rodinám pomáhat při řešení různých životních situací, nemusí jít vždy o problém sociální. Pro mnoho rodin znamená velký problém například narození dítěte se zdravotním postižením, mohou to být výchovné problémy v pubertě.

A jak ty rodiny vytipujete?

Miloslav Macek je šéfem odboru rodiny ministerstva práce.

Určitě není cílem vytvářet systém "velkého bratra", který neustále sleduje, co se v rodinách děje. Většinou jde o reakci na nějaký podnět. Když například ve škole zjistí, má dítě modřiny, je zanedbané, vynechává školu, tak to je jistě důvod pro to kontaktovat sociální pracovníky. Ti by měli ověřit, co se v té rodině děje, prověřit, zda má nějaký potenciál ten problém vyřešit, aniž by dítě bylo vystaveno traumatu, že musí pryč od rodičů.

Ale to snad jde už podle současné právní úpravy, ne?

Jde, ale záleží na přístupu dané sociální pracovnice nebo pracovníka. Většina z nich vykonává svoji práci dobře. Setkáváme se však s případy, kdy dojde k odebrání dítěte z rodiny jen proto, že příslušná pracovnice uznává jiný životní styl nebo je pedant na pořádek, což je vždy velmi subjektivní záležitost. Na druhou stranu jsme konfrontováni s dlouhodobou nečinností, a to i v případech, kdy jde dítěti doslova o život.

Kritici namítají, že snaha novely převést péči o děti více na pěstouny povede k zániku dětských domovů, Klokánků a podobných zařízení...

To by byl ideál, ne? Pokud by existoval tak dokonalý systém práce s rodinami a náhradní rodinné péče, že by ústavní péče nebyla potřeba. Samozřejmě, jde o ideál, ale přiblížit se k němu co nejvíce by mělo být cílem všech rozumných lidí. Reforma neznamená likvidaci ústavní péče, jak je někdy uváděno. Vždy bude existovat skupina dětí, pro které bude třeba zajistit pobytové služby. Kritika reformy spočívá v naprostém nepochopení procesu změn. Veřejnost je strašena, že se zavřou ústavy a děti se ocitnou bez péče. Je to však jinak. Čím více dětí se nám podaří udržet bezpečně v rodině nebo v pěstounské péči, tím méně jich do ústavů doputuje. Logicky bude zapotřebí méně lůžek, méně institucí. A to je dobře. Děti tady nejsou od toho, aby udržovaly stávající pracovní místa pro dospělé zaměstnance.

Foto: Karel Šanda

Autor: Pavel Cechl