Diagnóza macecha aneb Jak vyjít s nevlastní matkou

Drak, obr, čaroděj, ježibaba. Postavy symbolizující zlo se v běžném světě většinou nevyskytují. Výjimkou jsou macechy. Těch je čím dál víc. Jen nejsou tak kruté jako v pohádkách. Jak se s nimi žije? A jak vychovávat nevlastní děti?

"Mami, proč já nemám nikoho nevlastního? Děti ve školce se mě ptaly, jestli mám někoho nevlastního. Skoro všichni mají," stěžuje si syn. Že by se cítil méněcenně, protože nemá dvě maminky a dva tatínky? Dva dětské pokojíčky, dvě kola? A co když přijde za pár let domů s brekem a slovy "Děti mě šikanují, protože nemám nikoho nevlastního"? A už vidím ten obraz z budoucnosti po vzoru protialkoholních léčeben. "Jmenuji se Karel a nemám nikoho nevlastního." - "Vítáme tě mezi námi, Karle," ozve se sborově, přičemž atmosféru sounáležitosti v těžkých časech umocní potlesk dalších pacientů trpících absencí macech a otčímů. Chudáků, kteří nemají nikoho nevlastního.

Ale zpět do reality. Podle Českého statistického úřadu se v roce 2017 v Česku rozvedlo 25,8 tisíce manželství, což je v meziročním srovnání o 0,8 tisíce více. Češi patří mezi evropskou špičku dlouhodobě. Jen v Lotyšsku, Litvě, Dánsku a Finsku proběhlo více rozvodů na 1000 obyvatel než u nás. Naopak nejméně se lidé rozvádějí na Maltě, ve Slovinsku a v Srbsku.

Po rozvodu či rozchodu nemusíte o tom člověku, s kterým vám chvíli bylo fakt dobře, do smrti vědět. Tedy pokud nemáte děti. Téměř polovina z českých párů rozvedených v loňském roce totiž vychovávala minimálně jedno nezletilé dítě. Celkem se rozvod dotkl 23,8 tisíce dětí. A to ještě nepočítáme ty, jež se rodí nesezdaným párům, které se časem rozejdou a sejdou zase s někým jiným. Zatímco počet rozvodů stagnuje, neúplných rodin přibývá. Vznikají rodiny na druhý pokus. Nové macechy a noví otčímové.

A také noví nevlastní bratři a sestry -kdysi se jim říkalo pastorek a pastorkyně. Známy jsou také výrazy jednobřišní polobratr (matka je společná) a jednokrevní polobratr (otec je společný). Zatímco tato slova už se běžně nepoužívají, v kursu je naopak pojem sešívaná rodina z anglického slova patchwork, které označuje sešívanou pestrobarevnou deku. Ne vždy jsou ale tyto rodiny tak vysmáté jako v seriálu Krok za krokem.

"My jim říkáme nově zrekonstruované rodiny," řekla TÝDNU klinická psycholožka Daria Tolknerová. "Každý rozvod je pro dítě trauma. Ale když spolu rodiče lidsky vycházejí i po rozvodu a nevyřizují si přes děti své averze, může to fungovat. Akorát mám někdy pocit, že to nevlastní matky chtějí zbytečně uspěchat, zalíbit se dítěti a tlačí na pilu. Děti třeba říkají, že by chtěly radši jezdit na dovolené jen s tatínkem, a ne s jeho novou partnerkou," říká Tolknerová. Dobrým kompromisem podle ní je, když si takový otec někdy najde čas jen na své dítě, aby spolu zažívali to, co dříve. "Pokud se rodiče hádají a dítě mezi nimi lítá jak nudle v bandě, mohou se u něj projevit i psychické problémy. Deprese, úzkosti nebo psychosomatické potíže jako bolest břicha či hlavy," dodává psycholožka.

Pro jahody!

"Jmenuji se Nasťa, ale říkají mi různě. Tatínek mi říká Nastěnko, sestra mi říká Nasťo a macecha mi říká - ty čarodějnice, ty zmije jedovatá." Pohádka Mrazík je jedna z mnoha, kde nevlastní matka vystupuje jako semetrika. I v jiných pohádkách macechy neváhají vyhnat dítě v mrazu máchat prádlo či hledat ve sněhových závějích jahody.

Popelka, Sněhurka, O dvanácti měsíčkách... Tyto pohádky už tak obtížnou situaci nevlastních matek nijak neulehčují. Ba naopak. Řekněme si na rovinu, věta "Moje macecha je hodná a úžasná bytost" zní stejně realisticky jako to, že Roman Skamene dal při fotbale gól hlavou z rohového kopu.

"V lidovém podání, od pohádek až po baladické příběhy, je macecha synonymem všeho zlého, zatímco vlastní matka je povýšena na bytost andělskou, svatou, zázračnou," píše psycholog Zdeněk Matějček v knize Nevlastní rodiče a nevlastní děti. I bájný hrdina Herkules musel snášet útrapy od své kruté nevlastní matky Héry a podobné mýty jen tak nevyšumí. Vždyť i květina maceška znamená v květomluvě "trápíš mě velice".

Můžu ti říkat mami?

I výchova vlastního dítěte je občas "o nervy", a co teprve když to dítě není vaše, když jste prostě k milovanému muži vyfasovala i jeho potomka, nedej bože více potomků. Důležité je nemít od začátku velké oči a nečekat, že budete ihned jeho skvělá kamarádka a důvěrnice. Nebudete. Spíše to dopadne jako proslulá Cimrmanova frustrační kompozice - střídají se prvky očekávání a zklamání.

Nevlastní matka musí mít hodně trpělivosti a psychické odolnosti. Pokud je partnerovo dítě již dospělé, má žena většinou vyhráno. Vůbec nejkritičtější věk je od devíti do patnácti let. Děti už totiž mají svůj zažitý životní styl, který nechtějí měnit.

"Letos jsem dokonce dostala od Evičky přáníčko ke Dni matek, to mě opravdu dojalo," říká dvaatřicetiletá Kamila z Rakovníka, která se spolu se svým tříletým synem občas stará i o manželovu šestiletou dceru z předchozího vztahu. Většinou dva víkendy v měsíci, každou středu a také během zimní a letní dovolené. "S malou vycházím celkem dobře, dokonce se mě několikrát zeptala, jestli mi může říkat mami. Vždy ale odpovídám, že ne, protože má přece svou vlastní maminku." Ta ale Kamilu občas pěkně štve.

"Třeba před naším odjezdem k moři jsem Evičce koupila čtvery šatičky, její matka jí ale s sebou do kufru nezabalila ani jedny. Co Evě koupím a dám domů, už v životě nevidím," říká Kamila a pokračuje: "Dělá z holky i ze sebe chudinku. Když jsme se zpozdili o pár dní s alimenty, hned ztropila scénu, že malá nemá co jíst. Už několikrát nám ji přivezla v malých botách, takže my jí logicky musíme koupit nové. Je to celé směšné," kroutí hlavou Kamila. A když si jde k někomu postěžovat, dočká se většinou rady: A co jsi čekala? Vzít si chlapa s dítětem... "Ale na druhou stranu, kdyby manžel neměl svou bejvalku a dceru, tak bychom se ani neměli o čem hádat," dodává s úsměvem.

Ženská, která rozdělila tátu a mámu. Ta, která mi ukradla nedělní rána, kdy jsem skočil za našima do postele. Takhle přece moje máma nevoní, takhle mě nehladí, co na ní sakra táta vidí?

V dětských očích patří máma s tátou k sobě jako vidlička a nůž. Není tedy divu, že dítě bere svou macechu zpočátku jako nepřítele. Dětské naschvály, bojkoty a ignorace nejsou v tomto období ničím výjimečným. "Z dlouholetých výzkumů rodin po rozvodu vychází, že změny jsou pro dítě opravdu problematické. Ale ve srovnání s minulostí už společenské normy nejsou tak přísné, přibývá vrstevníků, kteří mají s rozvody zkušenost. Ty děti již nejsou pro okolí za exoty," řekla TÝDNU socioložka Radka Dudová z oddělení Gender & sociologie Akademie věd ČR.

Bývalka mého muže

Přiznejme si - svět, v němž matka a nevlastní matka dítěte chodí společně na kafíčko, na nákupy či na třídní schůzky, je spíše sci-fi. Většinou jsou jejich vztahy na bodu mrazu. Naopak táta a otčím si podle psychologů rozumějí podstatně lépe.

Ostatně, přidám i vlastní zkušenost. Za synem si k nám jezdí hrát šestiletý Péťa a už párkrát ho zde vyzvedli jeho vlastní i nevlastní táta. Společně. Dali si pivo, poklábosili, pak jeden sbalil kluka, druhý jeho pití a mikinu a rozjeli se do svých sešívaných domovů. Přišlo mi to celé takové krásně úchylné. Ale Péťovy maminky zatím společně nedorazily a myslím, že se tak ani nikdy nestane. Není od věci si k tomuto připomenout slova psychologa Zdeňka Matějčka: "O vlastním rodiči dítěte mluvte jen v dobrém, a to i tehdy, když dobrého moc není."

V rodinném mnohoúhelníku je složité označit někoho za viníka a jiného za oběť. "Taková žena po rozvodu musí vyřešit majetek s manželem, najít si bydlení nebo lépe placenou práci. Po roce už se situace většinou stabilizuje a ženy jsou často spokojenější než předtím. A těžkou situaci zažívají i otcové, kteří nemají zrovna vysoké platy. Přicházejí o každodenní kontakt s dětmi, řeší bydlení, zakládají novou rodinu a mají spoluživit děti z předchozího vztahu. I z jejich pohledu je to nespravedlivé," říká Radka Dudová. Velmi časté jsou spory o alimenty. "Je tam obrovský nesoulad v tom, jak si to oba rodiče představují. Jsou dost nízké. Průměrné alimenty v Česku jsou dva až tři tisíce korun, přičemž náklady na dítě vycházejí kolem sedmi tisíc," dodává socioložka Dudová.

Jitko, krávo

Dnes osmadvacetiletý Tomáš Novotný z Prahy vídal v dětství svou nevlastní matku téměř denně. Jeho vlastní matka se totiž léčila z drogové závislosti, a tak Tomáš žil zejména u svého otce a jeho nové partnerky Jitky. "To víte, že ze začátku jsem jí říkal: Jitko, krávo," rozchechtá se Tomáš, když připomíná hlášku z filmu Na samotě u lesa.

"Jitka to ale překvapivě brala a vždycky mě taky nějak setřela. Nikdy jsem ji nebral jako mámu, spíš jako starší ségru. Pomáhala mi se školou, probírala se mnou holky, nutila mě zpívat Čechomory, které mám díky ní rád. Doteď kdykoli za tátou přijdu, dám si s Jitkou panáčka na uvítanou a probereme všechno možné. S vlastní mámou vycházím dnes taky skvěle, ale neumím si představit, že bych Jitku neměl," dodává Tomáš Novotný. A přiznává, že mu Jitka nikdy neřekla, že ho má ráda nebo podobnou lichotku.

A je vůbec nutné mít ráda nevlastní děti? Není, stačí s nimi vycházet, chovat se navzájem slušně a respektovat se. Ovšem nic se nemá přehánět, že. Pak to může dopadnout jako životní příběh Francouzky Elisabeth Lorentzové (52), která si v roce 2014 vzala svého nevlastního syna Erica (49), čímž z nevlastního bratra své tehdy sedmnáctileté dcery udělala zároveň jejího nevlastního otce. "A táta nám dal požehnání," prozradil zamilovaný Eric. A pak že macechu nemůžete zbožňovat.

Touha být dokonalá? To je cesta do pekla

Moje dítě, tvoje děti, naše dítě. ŠÁRKA WEBEROVÁ (44) žije posledních šest let v takzvané sešívané rodině. Vedle dvou vlastních dětí se často stará i o syna a dceru svého manžela. "Nejnáročnější jsou první dva roky," říká rodinná koučka, autorka knih Dva domovy, Láska bez pout a vydavatelka publikace Jak být šťastná nevlastní máma od Lisy Doodson.

* Po čem vlastně nevlastní matka touží nejvíc?

Chce cítit lásku. Že je milovaná, i když dělá chyby. Že je viděna, slyšena, uznána. Je skvělé, když jí partner někdy řekne: Děkuji ti za to, co pro moje děti děláš. A co teprve když jí tohle řekne vlastní maminka těch dětí. To je okamžik, kdy se vznášíte metr nad zemí a říkáte si: Můj život stojí za to a budu to takhle dělat dál.

* Jaké chyby dělají nevlastní matky nejčastěji?

Porovnávají se s vlastní maminkou těch dětí, chtějí být lepší než ony. A to je cesta do pekla. Pak se stane, že se neudrží a řekne o ní před dětmi něco ošklivého. Ježiš, jak ti balí ten batoh, to ji nenapadlo, že potřebuješ pláštěnku? To je špatně. To dítě zraňuje. A také ženy často zapomínají na sebe a na své koníčky. Jen když nám zůstane vlastní radost, můžeme ji pak předávat do rodiny.

* Máte nějakou radu, jak co nejrychleji získat důvěru nevlastního dítěte?

Tam je zavádějící to slovní spojení co nejrychleji. V sešívaných rodinách je důležitá trpělivost. Nejnáročnější jsou první dva roky vztahu. To nejde nijak uspěchat.

* Jak to?

Děti si zvykají na řadu nových situací: jaké je moje místo v nové rodině, jak se chová nová maminka ke mně, k tatínkovi, k mojí mamince, jak se ke mně chová, když jsem smutný, když zlobím. Všechny nové situace, které dítě zažívá v nové rodinné konstelaci poprvé, jsou pro něj velkou výzvou. Vždyť když má žena vlastní dítě, navazuje s ním vztah již během těhotenství, pak s ním prožívá první úsměvy, krůčky a vztah se vyvíjí a sílí. Ten proces od bodu "dítě má spokojeně jednu rodinu" do bodu "dítě má spokojeně dvě rodiny" trvá několik let. A nevlastní matka se v něm musí cítit přirozeně, aniž by dítě mělo pocit, že mu chce nahradit maminku nebo sebrat tatínka.

* Mají ženy své nevlastní děti vychovávat?

Jednoslovná odpověď? Ne. Dítě má na výchovu své rodiče. Pokud s ním ovšem sdílíte domov, je potřeba, aby platila pravidla, ve kterých je vám dobře. Dětem chvíli trvá, než si na ně zvyknou. Našim "cestovním dětem" je sedm, osm a třináct let. A zhruba dva dny jim zabere, než se zorientují a uvědomí si, jaká v té rodině platí pravidla. Když některé jezdí ke svému druhému rodiči jen na víkend, je to pro něj dost těžké. Jakmile se zorientuje, odchází zase zpět. I pro rodiče musí být náročné přimět dítě dělat něco, na co doma není zvyklé. Je to takový láskyplný, pružný kompromis. Z něčeho prostě musíte ustoupit. Když ale dítě cítí, že ho vnímáme, je ochotnější. Třeba naše děti včera společně vyluxovaly celý dům. Po pěti letech se mi splnil sen (usmívá se). Ale když mojí nevlastní dcerce byly tři roky, vytáčelo mě, že si neuklízí hračky. A mrzelo mě, že se na ni kvůli tomu zlobím.

* Řešila jste to nějak?

Šla jsem za její vlastní maminkou. To je pro nevlastní matky bobřík odvahy sebrat se a s láskou jít za bývalkou svého partnera si promluvit. Ona mi řekla: Víš, já chci mít večer klid, tak ji radši dostanu do postele a pak to uklidím sama. To úplně chápu. Ale když je dětí doma víc, je i nepořádku víc a není fér, když některé uklízejí a jiné ne. Nakonec jsme se domluvily, že si bude malá uklízet častěji i u nich doma.

To zní sice pěkně, jenže většina žen se s bývalými partnerkami svých mužů nesnese.

Ano, většinou mezi nimi zůstávají nějaká nevyřčená, nedoléčená zranění. A je téměř pravidlem, že nevlastní matky mají pocit: Já jsem lepší než ona. Jinak by přeci ten chlap se mnou nebyl! Už to je výzva k boji. Pak jdeme za kamarádkou, té vysypeme kyblíček stížností a ona řekne: Jasně, bejvalka je blbá, ty jsi skvělá. Pak máme pocit, že všechno je v pořádku, ale nic se nezmění, nikam se neposuneme.

* Jak tedy vycházet?

Jediná cesta je sklonit hlavu a říct si: Já vůbec nemám právo tu ženu soudit. Nevím, jaký život měla a má, co prožívá. Díky tomu přestanu s tou situací bojovat. Mě taky občas napadne, že její postoj vůbec nechápu. Ale pak si řeknu: Aha, už zase někoho soudím, chci, aby lidi byli stejní jako já... Všichni mají právo na svoje životy, omyly, chyby.

* Jak má nevlastní matka reagovat, když dítě řekne: Ty nejsi moje máma, ty mi nemáš co poroučet. ...

To je takový přímý šíp do srdce. Stává se to často, já jsem to také párkrát slyšela. Nejdřív to chce nádech-výdech a nebrat si to osobně. Většinou tím dítě jen vyjadřuje, že je zmatené, řeší nějakou situaci, kterou neumí dát do slov.

* Co na to tedy říct?

Ano, nejsem tvoje maminka. Vím, že tvá maminka dělá věci jinak, já to dělám nejlíp, jak dokážu. Důležité je přijmout, že se na sebe můžeme i zlobit. Že mohou být chvíle, kdy nám spolu není dobře. Ale nemusíme to hned řešit. Často nám dítě vyjádřením "Ty nejsi moje maminka" říká: Jsi mi příliš blízko, ustup, já se přiblížím samo. Často se až moc snažíme a pak jsme zklamané, když to nejde podle našich představ.

* Je běžné, když mají nevlastní matky pocit, že selhávají?

Jistě. Je to cesta pokus-omyl. S vlastním potomkem poradí kdekdo. Rodiče, kamarádky, všichni řeknou: Jo, to znám, to bude dobrý. Když se ale ocitnu v roli nevlastní matky, je těžké najít někoho, kdo řekne: Tu samou situaci znám. Oblast nevlastních rodin v sobě zahrnuje neúspěch té původní rodiny a často také morální předsudek: Aha, ty jsi byla jeho milenka, rozbila si mu rodinu, vzala si dětem tatínka. Roli hraje i pocit viny: Takže kvůli mně ty děti nemají každý večer tatínka u sebe?

Kvůli mně pláčou a vztekají se? - Jsme společností vychováni tak, že pokud se cítíme provinile, měli bychom své předchozí skutky něčím vynahradit, aby nám to druzí odpustili. A tak chceme být nejlepší... Ta nejlepší nevlastní máma bez jediné chyby! A stane se průšvih, že chceme nahradit jeho biologickou maminku a dítě nás pošle do háje. Chtít být dokonalou nevlastní mámou je od začátku cesta k neúspěchu.

* Takže se nemáme nutit do lásky k nevlastnímu dítěti?

Často slýcháme radu: Měla bys mít ty děti ráda všechny stejně. Tak se do toho pocitu natlačíme a zjistíme, že vlastním dětem stejně nadržujeme. A pak si řekneme: A teď jsem špatná! Je nesmírně uvolňující přiznat si: Moje vlastní dítě je moje vlastní dítě a to další dítě je bonus, kterému můžu dát ze sebe to nejlepší. - Nejde dát všem stejně, krev je krev. Když si dovolíme přiznat, že k vlastním dětem máme blíž, ony bonusové děti dostanou od nás víc pravé upřímné lásky, než když se do toho nutíme.

* Je důležité probírat tyto naše problémy s partnerem a otcem dětí?

Jistě, dokázat sdílet svou zranitelnost. Když si pocit, že si s něčím nevíme rady, necháme pro sebe, pak to v nás akorát bublá a jsme na okolí naštvané. Takže určitě sdílet svoje nepříjemné pocity. Ale ne obviňováním typu "Ty seš nemožnej, proč jí tohle platíš." Ale formulovat to láskyplně: Víš, cítím se méněcenná, když vidím, kolik peněz z našeho rozpočtu míří za tvou bývalkou. Když partneři mají pocit, že se navzájem vidí, slyší, a že se mají rádi i přes ty těžkosti, pak to spolu zvládnou.

Čtěte dále

další zprávy