Děti bičované k výkonu jsou bezradnější než kdysi "děti ulice"

18.10. 06:30 | Autor: Radka Smejkalová

Českým dětem se o rok prodlouží povinná školní docházka. Bude jim to svědčit? Nestorka české pedagogiky Eva Opravilová soudí, že nikoliv. Děti bičované k výkonu jsou podle ní bezradnější, než kdysi byly "děti ulice".

Vláda na konci září schválila novelu školského zákona, která přikazuje předškolákům povinně navštěvovat školku. Je to dobře?

Nemyslím si, že to je dobrý nápad. Ta novela školského zákona upírá rodičům to, co je jejich nejvlastnější povinností. Příprava na školu není soubor nějakých předkvalifikací, to je prostě dospění do určitého stadia vývoje, ke kterému se dá dojít v rámci rodinné výchovy i v rámci mateřské školy. Naučit děti barvy, zajistit, aby se uměly vyjádřit, pozdravit a poděkovat, na to nemusí být žádná zvláštní metodika. Není dobré, když důvěru rodiče ve své vlastní vychovatelské schopnosti něco nějak omezuje.

Proč si jako rodiče málo věříme?

Vytvořil se tu určitý obraz dítěte, které je úspěšné, naplňuje normu z hlediska vývojových mezníků, je bezproblémové. A pokud takové není, tak je potřeba zapojit odborníka. Jestliže jsme si ten obraz dítěte namalovali dost přesně a chceme, aby všechny děti takhle vypadaly, tak je těžké toho dosáhnout. A je to hlavně zbytečné. Dětství bylo vždy spojeno s určitou tolerovanou nedokonalostí. Vývoj nejde u všech dětí stejně, něco se vyvíjí latentně, dlouho nic, a pak se to vyhoupne. Jenže my jsme netrpěliví, chceme, aby dítě co nejrychleji odpovídalo nastavenému mezníku.

Většina dnešních dětí si žije v blahobytu, který generace před nimi neznaly. Je vůbec něco, co jim chybí?

Toto století ukradlo dětem hru. Vytěsňujeme spontaneitu, která k dětství odjakživa patřila. Mnohé děti mají pracovní den stejně dlouhý jako jejich rodiče. Staly se konzumenty obsahů, kromě docházky do škol se účastní dalších aktivit v pevném pracovním režimu. Bez vlastního úsilí, vůle a zájmu se s vydatnou pomocí dospělého přesouvají z místa na místo, od činnosti k činnosti, od skupiny ke skupině. Přestože jsou jakoby stále v akci, mají jen omezenou možnost rozhodovat se podle svého a navazovat kontakt s vrstevníky. Prostor na hru se jim zmenšil.

Máte pocit, že děti si už nehrají?

Dnešní děti jsou hrozně proorganizované, dokonce i o víkendech a dovolených rodiny vyhledávají místa, kde jim někdo připraví program. I v mateřských školách jsou děti svázány předpisy k plnění určitých cílů, k vytváření určitých dovedností. V běžném provozu bývá strašně málo času na to, aby děti jednaly aspoň trošku svobodně a volně. Přitom dítě, když si hraje a nic ho nestresuje, tak je schopné pracovat mnohem usilovněji, než když ho do toho nutíme.

Proč je důležité, aby si děti hrály?

Přispívá to k zachování duševní vyrovnanosti. Děti při hře rozvíjejí fantazii, samostatnost, řeší různé situace, musejí se rozhodovat, vyjednávat. Takové věci se nenaučí při řízené činnosti. Dítě se potřebuje setkat se slepými uličkami, poučit se z chyb. Je to důležité proto, aby se později umělo vyrovnat proměnlivým nárokům doby a aby nečekalo, až mu někdo všechno nalajnuje a nastrčí ho správným směrem. Nejsvobodnější prostor, kde se tohle dítě může naučit, je ve hře, při které neurčujeme, s kým a čím a jak si může hrát, kde vše je podřízené jen jeho představivosti.

* Jak by měla vypadat správná školka?

* Proč méně kroužků je lépe než více?

* V čem dítěti škodí, když mu organizujeme život?

* Můžeme sami za hyperaktivitu našich dětí?

* Co z nich jednou vyroste a máme se začít obávat?

ODPOVĚDI NA TYTO OTÁZKY A CELÝ ROZHOVOR S EVOU OPRAVILOVOU SI PŘEČTETE V NEJNOVĚJŠÍM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ VYCHÁZÍ V PONDĚLÍ 19. ŘÍJNA 2015.