Dějiny sebevražd: k smrti se lidé uchylují od nepaměti

Každý rok se na světě připraví vlastní rukou o život více než 800 tisíc lidí. To je, jako kdyby zmizel z mapy třeba chorvatský Záhřeb. Prázdniny tradičně patří k obdobím, která nahrávají sebevrahům, ať už jsou jejich motivem nešťastné letní lásky, přílišné výdaje nebo špatná vysvědčení. Výdobytek moderní doby? Kdepak. K dobrovolné smrti se lidé uchylují od nepaměti.

"Pokojnému člověku vede se zle, dobro jest všude tisknuto k zemi. Zlo bičuje svět a není mu konce. Naděje není, jediné východisko: smrt." Klasické myšlenky sebevraha. Co na tom, že je tento úryvek zhruba 4000 let starý. Dílo s názvem Rozmluva kandidáta sebevraždy s jeho duší patří k důležitým památkám staroegyptského písemnictví. A bývá považováno za vůbec první písemný záznam myšlenkových pochodů člověka, který si chce vzít život.

A jaký způsob odchodu ze světa tehdejší nešťastníci volili? Vrhli se třeba mezi krokodýly nebo spoléhali na jedy. Například na amygdalin z pecek broskví, který se po požití mění v kyanid. Jedem se ostatně podle starověkého životopisce Plutarcha připravila o život i sama Kleopatra, která si v římském zajetí údajně vybrala smrt uštknutím kobrou. Současná věda však o této možnosti pochybuje. Donutit kobru k smrtícímu útoku totiž není jen tak.
"Panovnice by musela kobře tlačit na horní čelist a masírovat jí jedové žlázy. Kobra totiž může kousnout, aniž uštkne," vysvětlil německý toxikolog Dietrich Mebs pro list Die Welt.

Smrt s příchutí zlata

Sebevraždy se těšily popularitě i v dalších starověkých civilizacích. Ne vždy však byly úplně dobrovolné. Zabití na rozkaz vlastníma rukama totiž často platilo za ideální trest pro odsouzené. Když se třeba ve staré Číně někdo z vysokých hodnostářů dopustil hrdelního zločinu, dostal na výběr mezi stětím a sebevraždou vdechnutím jemně vyklepaného plátku zlata. "Ten uzavřel otvor hlasivkové štěrbiny, což mělo za následek udušení," popisuje Martin Monestier ve své knize Dějiny sebevražd.

Staří Řekové zase kázali provinilcům vypít jedovatý odvar z bolehlavu. Číše tohoto nápoje dostala na onen svět i athénského filozofa Sokrata odsouzeného lidovým soudem za kažení mládeže. Pokud už se lidé rozhodli skoncovat se životem sami, volili často skok z výšky nebo zdlouhavou smrt vyhladověním. Poněkud kurióznější způsob suicidia si vybral řecký myslitel Empedoklés z Akragantu, který se vrhl do kráteru Etny. Doufal, že sopka zahladí všechny stopy po jeho smrti, a lidé tak uvěří, že se stal nesmrtelným a odešel mezi bohy. Jeho mazaný plán však nevyšel - podle legendy sopka vyvrhla jeden jeho sandál.

Ačkoli postoj k sebevraždám nebyl v antice jednotný, převládal názor, že jde o projev slabosti a strachu. Sebevrazi proto končili zakopaní na okraji města bez nároku na pohřeb či náhrobní kámen. Výjimkou byla filozofická škola stoiků, která dobrovolný odchod ze života principiálně neodsuzovala.

"Myslet na smrt znamená myslet na svobodu. Líbí se ti žít. Nelíbí-li se ti to, vrať se, odkud jsi přišel. Sebevražda je triumfem lidské vůle nad věcmi," hlásal římský představitel stoicismu Seneca. A tento "triumf" stál i na konci jeho života. Na příkaz císaře Nerona si v teplé lázni nechal otevřít žíly, vládce totiž svého někdejšího vychovatele obvinil z účasti na spiknutí.

Sebevražda jako zločin

"Raději smrt vlastní rukou než prohra nebo hanba v zajetí." Tímto heslem se řídili válečníci již od starověku. Kartaginský vojevůdce Hannibal z obav z římského zajetí vypil lahvičku s jedem, iniciátor spiknutí proti Caesarovi Marcus Iunius Brutus po prohrané bitvě proťal své tělo mečem a již zmíněný císař Nero skončil ze strachu ze vzpoury s dýkou vraženou v hrdle.
Jako neodpustitelný zločin sebevraždu posuzovala křesťanská společnost. Na život si přitom sáhlo několik biblických postav. Ať už to byl třeba král Saul, jenž dobrovolně nalehl na ostří meče, aby nepadl do rukou nepřátel, nebo Jidáš, kterého výčitky svědomí dovedly k oběšení.
Konfiskace majetku, žádné církevní obřady ani pohřeb na hřbitově. Takto se sebevrahy nakládal středověk a raný novověk. Boj církve proti smrti vlastní rukou ve velkém podporoval třeba Ludvík XIV. "Vydal nařízení, podle něhož šlechtic, který vztáhne ruku na svůj život, bude prohlášen rebelem, budou mu useknuty prsty, jeho zámek zbořen a jeho lesy pokáceny," líčí Monestier ve své knize. Pokud se k sebevraždě odhodlal měšťan, bylo jeho mrtvé tělo vláčeno ulicemi, následně oběšeno nebo pohozeno na smetiště.

Změny ve vnímání suicidia přineslo až osvícenství. Tedy, jak kde... Třeba v Anglii byla sebevražda trestným činem až do roku 1961, do té doby se tam pokus o ni trestal i oběšením.

Domácí gilotina i domino v žaludku

Dělníci dávají přednost uškrcení, pracovníci v dopravě se raději topí, řezníci zase věší a spisovatelé a umělci si spíše proženou hlavu kulkou. I k takovým závěrům se uchylovali někteří vědci, když se pokoušeli analyzovat pohnutky a jednání sebevrahů. Vysvětlit si a najít řád v jejich počínání se nejrůznější studie snažily už od devatenáctého století. Mimochodem, právě sociologickou prací o příčinách sebevražd v moderní společnosti se ve Vídni v roce 1879 habilitoval budoucí československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk.

V roce 1969 se rozhodla prozkoumat důvody a provedení sebevražd i Světová zdravotnická organizace. Podle jejích výpočtů si lidé vzali život z 989 různých pohnutek, a to 83 způsoby. A k jaké technice se tehdejší sebevrazi uchylovali nejčastěji? Jednoznačně k oběšení. A tak je tomu dodnes. Smyčka kolem krku kraluje sebevražednému repertoáru celkem neochvějně, a to navzdory módním trendům, kterým podléhá i výběr prostředku zabití. Jakkoli morbidně to zní.

"Zhruba šedesát procent sebevrahů volí jako způsob smrti oběšení, následuje zastřelení, otrava a skok z výšky," tvrdí psycholožka Michaela Peterková na svém webu věnovaném tematice sebevražd.

I v této "disciplíně" však lidé často projevují až nečekanou míru invence. Zvláště pokud trpí vážnou duševní chorobou. To byl také případ francouzského truhláře, který si v roce 1852 vyrobil z pracovního stolu a rýče vlastní gilotinu. A pochopitelně ji na sobě vyzkoušel. Úspěšně.

Oblíbeným způsobem, jak odejít ze světa, je od nepaměti polykání předmětů. Když už si tuto techniku sebevrah vybere, často nezná míru. "Jednoho dne přivezli muže, který spolykal 15 zlatých medailí, kolečko od nočního stolku, 1500 připínáčků, 33 nožů a jednu kompletní sadu domina," líčí Monestier příběh z ordinace jednoho francouzského lékaře. 

Extroverti zase často pojmou svůj dobrovolný skon jako show. V případě jistého vikomta Luise Elemedyto to bylo spíše cirkusové číslo. Když tento muž v roce 1906 prohrál všechen svůj majetek, pozval přátele na večeři. Místo dezertu dal přivézt klec se lvy, vstoupil do ní a nechal se před zraky hostů rozsápat.

Meditace v rakvi

Volba prostředků sebevraždy závisí i na tom, odkud člověk pochází. Třeba ve Spojených státech jsou obzvláště populární střelné zbraně. Zřejmě proto, že je má doma prakticky každý. V Číně zase lidé často pozřou pesticidy a v Hongkongu a Singapuru "frčí" sebevražedné skoky z výšky. V Japonsku je stále populární rituální forma sebevraždy seppuku (v Evropě známá jako harakiri), tedy rozříznutí břicha krátkým nožem po vzoru samurajů. Těm však ještě na rozdíl od dnešních sebevrahů pobočník usekl hlavu, aby tak ukončil jejich utrpení.

Vůbec nejčastěji si lidé sahají na život v Číně, Japonsku, Indii, Litvě nebo Maďarsku. V Jižní Koreji jsou počty sebevražd tak vysoké, že v zemi vznikají speciální terapeutická centra, kde se tápající zoufalce snaží od činu odradit. Poněkud zvláštním způsobem - zatlučou je do rakve. "Snažíme se lidem pomoci docenit život skrze vlastní pohřeb. Potřebují něco jako terapii šokem, aby překonali vše negativní, s čím bojují," vysvětluje princip projektu Jung Joon, ředitel jednoho takového centra.

Nejvíce sebevrahů pochází z řad Asiatů. Smrt vlastní rukou je spíše doménou mužů, ti se připraví o život čtyřikrát častěji než ženy. "Část tohoto rozdílu lze přičíst na vrub faktu, že muži volí účinnější metody," říká Peterková. Typicky ženskou metodou je otrava léky. "Tento způsob však patří k těm méně efektivním, takže mnohdy končí v kolonce pokus," upřesňuje psycholožka.

Muž kolem padesátky, vyučený, který sáhne po smyčce, i tak je možné popsat typického sebevraha dnešní doby. A aby do statistického profilu zapadal dokonale, vybere si k činu březnové nebo dubnové pondělí. Právě na začátku jara bývají počty sebevražd nejvyšší. Jak vyplývá ze statistik, první den pracovního týdne k nim přímo vybízí. Na sebevraždy jsou tradičně bohaté také letní měsíce.

Vraždící kniha a melodie

Příklady táhnou, říká část latinského rčení. Platí to také u sebevražd. Některá dějinná období zasáhly přímo sebevražedné epidemie. Třeba za vlády krále Tarquinia Prisca v Římě byli lidé údajně natolik vyčerpáni z povinné stavby kanalizačního systému cloaca maxima, že raději volili dobrovolnou smrt. A když se životem skoncoval jeden, další se inspirovali.
Efekt nápodoby v tomto ohledu ostatně funguje dodnes. Příkladem může být hra zvaná Modrá velryba, která se od letošního jara šíří po internetu a nabádá mladé lidi k sebevraždě. Ale zpět do minulosti. Zvlášť silně se tento jev projevoval v armádách, třeba v té Napoleonově. Vlny sebevražd ze strachu z nákazy také často provázely propuknutí epidemií různých chorob, například cholery. Anebo krizové dějinné události, například krach newyorské burzy v roce 1929.

K rozpoutání sebevražedné horečky však dokáže posloužit i silné literární dílo. Příkladem je milostný román Johanna Wolfganga Goetha Utrpení mladého Werthera z roku 1774. Lidé se s hrdinou románu, nešťastně zamilovaným mladíkem, ztotožňovali natolik, že hojně umírali s tímto dílem v ruce. Pro spouštěče epidemií sebevražd se pak vžil pojem Wertherův syndrom.
A tím se může stát i obyčejná píseň. Melodii s názvem Gloomy Sunday (Pochmurná neděle) složil v roce 1932 maďarský pianista Rezsö Seress, text napsal jeho kolega László Jávor poté, co se s ním rozešla snoubenka.

Z písně se brzy stala jakási hymna nešťastně zamilovaných. Kvůli množícím se případům sebevražd ve spojitosti s ní byla dokonce skladba na mnoha rozhlasových stanicích zakázána a orchestry ji na žádost policie stahovaly z repertoáru. Sám Seress nakonec skočil z okna. Pád sice přežil, v nemocnici se pak udusil drátem.

Z českých luhů a hájů

V tuzemsku se každý rok vlastní rukou zabije zhruba šestnáct set lidí. To je asi třikrát více, než kolik Čechů ročně zemře na silnicích. "V historii měření, tedy od roku 1876, bylo u nás nejvíce sebevražd v roce 1934, a to přes čtyři tisíce. Nejspíše to souvisí s tehdejším politicko-ekonomickým vývojem," uvádí psycholožka Peterková.

Poválečné sebevražedné maximum pak podle dat Českého statistického úřadu patří období začátku normalizace, roku 1970, kdy se ke smrti z vlastní vůle odhodlalo více než 2800 lidí.
I u nás k tomuto činu přistupují hlavně muži, nejčastěji volí oběšení. "Sem tam se objeví nějaká zvláštní výjimka. Třeba sebevražda inzulinem, kterou spáchala zdravotní sestra. Občas také někdo sedne do auta a narazí do stromu nebo betonové zdi," říká koroner Jiří Henzl.

Touha zemřít zkrátka umí být silná. Jak praví arabské přísloví "Některým je lépe vsedě než vstoje, lépe vleže než vsedě, a jiným lépe mrtvým než zaživa".

***

Co říkají statistiky

Ročně ve světě spáchá sebevraždu zhruba 800 tisíc lidí. V roce 2015 šlo o sedmnáctou nejčastější příčinu smrti. Na každou úspěšnou sebevraždu připadá 10 až 40 neúspěšných pokusů.

* Zhruba v 80 % úspěšných sebevražd navštívila dotyčná osoba lékaře během roku, který předcházel jejímu úmrtí.
* 15 až 40 % osob zanechává dopis na rozloučenou.
* Riziko sebevraždy přibližně zdvojnásobuje diagnóza rakoviny.
* Nejvíce sebevražd se uskuteční v březnu a dubnu, nejméně v prosinci. Sebevrazi nejčastěji volí pondělí, nejméně si jich sáhne na život o víkendu.

Zdroj: Světová zdravotnická organizace, ČSÚ

Odešli ze světa po svém

* Britský kryptoanalytik Alan Turing, který se podílel na prolomení kódu německého šifrovacího stroje Enigma, byl pronásledován pro svou homosexuální orientaci. V roce 1954 proto údajně nakousl jablko napuštěné kyanidem, inspirován pohádkou o Sněhurce a sedmi trpaslících.
* Českého krále Jana Lucemburského v roce 1339 definitivně připravila o zrak dědičná oční choroba. I tak se se slovy "Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal" o sedm let později vydal na straně Francouzů do bitvy u Kresčaku. Spáchal tak vlastně sebevraždu.
* Depresemi zmítaná spisovatelka Virginia Woolfová si v roce 1941 naplnila kapsy kameny a vešla do řeky Ouse poblíž svého domu, kde se utopila.
* V roce 1972 zvolila jistá obchodnice z Belfordu sebevraždu elektrickou vrtačkou. Než odešla na onen svět, stihla si do lebky vyvrtat devět děr.
* Prvním sebevrahem nejvyšší budovy světa, dubajského mrakodrapu Burdž Chalífa, se stal v roce 2011 téměř třicetiletý zaměstnanec jedné ze společností, které tam sídlí. Skočil ze 147. patra (budova jich má celkem 189) poté, co mu nadřízený odmítl dát dovolenou.

Top místa sebevrahů

Už ve starověkém Římě prý sebevrahy lákal skok do Tibery z mostu Pons Fabricius. Podle historika Plutarcha byl z tohoto hlediska "oblíbený" i mys Dukato na severu řeckého ostrova Lefkada. Kvůli nenaplněné lásce se z něj údajně vrhla básnířka Sapfó. A další bolestně zamilovaní ji následovali. Ve dvacátém století se sebevražedné trendy měnily poměrně rychle. Začátkem století se několik stovek lidí zabilo skokem z Eiffelovy věže, jen pár let staré. Ve třicátých letech zase bylo "in" skákat do jícnu sopky Mihara na japonském ostrově Izu Óšima. Za vůbec nejvyhledávanější místo sebevrahů je považován most Golden Gate v americkém San Francisku. Skokem z 67 metrů tu svůj život ukončilo zhruba 1500 osob. Následuje japonský les Aokigahara na severozápadním úpatí hory Fudži.

Čtěte dále

další zprávy