Dárky 1978: Legitimace KSČ a minikára

23.12. 08:45 | Autor: Ivan Motýl

Těžko říci, zda to Jan a Mirka Bendovi ze Šumavy mysleli o Vánocích v roce 1978 upřímně. Rudému právu se však svěřili, že nejhezčím dárkem pod vánočním stromečkem bude jejich přijetí za kandidáty Komunistické strany Československa.

Za dobré srdce do KSČ

Reportáž o šumavském hajném Janu Bendovi a jeho ženě Mirce patřila ke stěžejním materiálům vánočního čísla Rudého práva z 23. prosince 1978. Benda prý ve své hájence v pralese Boubín neměl po celý podzim ani na chvíli klid. „Služba nebyla žádný med. Vstával ve tři hodiny ráno, aby zavedl hosta na nejlepší posed, přes den se o něj staral a k večeru se šoulanda na jeleny opakovala," barvitě deník popisoval jeho práci. Noviny Ústředního výboru Komunistické strany Československa ale identitu oněch hostí raději blíže neidentifikovaly. Na šoulandu nejčastěji chodívali vysocí straničtí funkcionáři a valutoví cizinci, takže jejich hostitelem mohl být jen stranou prověřený hajný.

Vánoční Rudé právo informuje o hajném Janu Bendovi a jeho manželce. Vánoční Rudé právo proto líčilo, jak se manželé Bendovi už léta angažují ve svazácké a odborářské organizaci. „Pod letošní stromek jsme s Jendou dostali dárek, po kterém jsme toužili už několik let," svěřila se reportérovi Rudého práva Mirka Bendová. A autor reportáže sám doplnil: „Za dobré lidské vlastnosti a příkladnou práci v drsných podmínkách Šumavy byli oba současně přijati za kandidáty Komunistické strany Československa."

Na hranicích s naběračkou

Vánoční Rudé právo popsalo i příběhy několika kandidátů strany, kteří už pod stromečkem našli přímo členské legitimace KSČ. Vánoce podle ústředního listu se vůbec odehrávaly výhradně mezi kandidáty a členy KSČ. O vánočním stolu ve službě u pohraniční stráže na západní hranici například novinářům povyprávěl vojenský kuchař a člen strany I. Vonka z Ústí nad Labem, v civilu kuchař v hotelu. Na štědrovečerní stůl připravil řízky a bramborový salát, na Silvestra dokonce předem ohlásil bifteky a obložené salátové mísy.

Někteří kandidáti strany nalezli pod stromečkem členské legitimace KSČ Vonka přitom jen nevařil, zároveň musel střežit socialismus. „Jeho osobní zbraní není naběračka. Stejně jako ostatní plní úkoly při ostraze hranic. A protože je vykonává dobře, je velitelem hlídky," napsalo Rudé právo a nepomnělo připomenout, že hranice je i o svátcích permanentně ohrožena zrádci, kteří se pokoušejí o útěk z republiky. Proto se v kasárnách na Štědrý den nepije alkohol, vždyť loni tady pohraničníci zažili poplach. „Snad prožijí méně vzrušení než o loňském vánočním večeru, kdy jeden z příslušníků zahlédl nějakou siluetu," popřálo Rudé právo bdělým strážcům železné opony.

Televizor za 5250 Kčs

Průměrný občan Československé socialistické republiky Vánoce prožíval bez větších úliteb straně. Ve věčném shonu za masem, pomeranči, uherákem, sardelovými očky i toaletním papírem, přesto s mnoha výdobytky domácího průmyslu. Zatímco v roce 1968 se před Vánocemi nedal opatřit televizor (viz Vánoční dárky století, rok 1968), v roce 1978 už jich bylo na trhu dostatek. Hitem se staly dvě novinky - televizory Capella a Silvia.

„Příkon 80 W znamená dosud nejnižší dosaženou spotřebu. Oba televizory mají velmi kvalitní obraz i zvuk, úhlopříčku obrazovky 61 cm, elegantní vzhled," lákaly prodejny státního podniku Tesla. Nový černobílý televizor Capella přišel na nekřesťanské peníze, Tesla si za výrobek žádala 5250 Kč, což byl při průměrné mzdě 2537 Kč dvojnásobek měsíčního platu. Kulisáci v divadle či řadové prodavačky si však tehdy vydělaly jen asi 1000 Kč měsíčně.

Stavíme si minikáru

Novinová reklama na vánoční dárky byla v roce 1978 omezena na minimum. Kupovalo se to, co leželo na pultech. Společná reklama pražských obchodních domů Kotva, Máj, Bílá labuť Dětský dům a Letná proto nabízela dárky jen v obecné rovině: „Metrové zboží, zimní bundy, obývací pokoje, gramofonové desky, knihy, vysavače, hodiny..." Jen ve výjimečných případech byla inzerce konkrétnější, například národní podnik Kniha nabízel tituly Stavíme si minikáru, Kalendář svépomocných prací či dívčí román Skleněné korále od sovětského spisovatele Alexandra Borščagovského.

Foto: Ivan Motýl

Autor: Ivan Motýl