Castrův ústup se v Česku neslaví. Kubánci se bojí

20.02. 11:00 | Autor: Vladimír Křivka, Jaroslava Synáčová

V klubu Bodeguita vystupuje skupina Pragasón často. Jako by se nic nestalo. Úterní zpráva, že prezident Fidel Castro po téměř půl století v čele "ostrova svobody" nehodlá již více kandidovat, zdejší Kubánce příliš nevzrušuje. Dvě stovky ostrovanů věrny své pověsti dál nerušeně popíjejí mojito, kouří doutníky a vytáčejí salsu na tanečním parketu.

V restauraci La Bodeguita Del Medio je salsová skupina Pragasón stálým hostem. Pódium vyhlášeného pražského podniku jí patřilo i v úterý večer. Tedy v den, kdy svět obletěla zpráva, že kubánský vůdce Fidel Castro po devětačtyřiceti letech končí v úřadu prezidenta.

Kdo by čekal, že tentokrát bude vystoupení kapely patřit vzpomínce na jednu z nejdéle sloužících hlav státu, bude překvapen. Hudebníci nechtějí o nějaké narážce na náhlý pád Castra ani slyšet. "Neangažujeme se politicky. Náš program bude stejný jako vždycky," popisuje zpěvák Jorge Concepcion.

Média jen se souhlasem konzula

Do Česka zavítal Jorge poprvé před třiadvaceti lety. A už tu zůstal. Sám, zbylí členové rodiny jsou na Kubě. Vyřídil si zde občanství, což mu definitivně přibouchlo dveře domů. Jorge přesto říká, že svého kroku nelituje. Nejen tím si mezi kamarády získal pověst muže, který se nebojí kritizovat režim, jenž panuje ve vlasti.

Kritiku kubánského režimu vyjadřují pravidlené protesty. Před koncertem se však ve svých vyjádřeních mírní. "Mě to příliš nezajímá," mávne rukou Jorge.

Že by na jeho vystoupení v Bodeguitě dorazili členové kubánské komunity, neočekává. Na rozdíl od jiných návštěvníků u nich totiž podnik nemá valnou pověst - oblíbený je totiž mezi pracovníky ambasády, kteří hlídají veškeré dění uvnitř.

"Jestli tu chcete nahrávat, fotit nebo s někým dělat rozhovory, musíte mít svolení od konzulátu. Máme takovou dohodu," seznamuje nás s pravidly hry obsluha restaurace. Nelze se divit, že sami Kubánci se scházejí raději jinde.

ČTĚTE TAKÉ: Šít a žít ve jménu vůdce

Jedním z takových míst je útulná kavárna v centru Prahy. "Mám to tady rád. Hned po příchodu na vás dýchne typická latinská atmosféra," svěřuje se Pedro. Příjmení uvádět nechce, bojí se, že by si tím rozhněval ambasádu.

Ani v Česku se totiž nevyhne mocné ruce Castrova režimu. "Pokud člověk nechce úplně ztratit kontakt s domovem, musí vycházet s lidmi z kubánské ambasády," vysvětluje Kubánec lámavou češtinou.

Bacha na jazyk

To je také důvod proč většina Kubánců, které redaktoři TÝDEN.CZ oslovili, nechtěla o tom, jaké má pocity z Castrova politického konce, hovořit veřejně. „Špatná poznámka na účet vlády nás může přijít pěkně draho," tvrdí Pedro.

Fidel Castro během projevu v Havaně. Za ním portrét Che Guevary. Například to může znamenat zákaz vstupu do vlasti. „Pro Kubánce, kteří jsou pověstní svou oddaností k rodině a tradicím, je takový zákaz velmi bolestivý," poodhaluje muž mentalitu svých krajanů.

Sám jezdí na Kubu jednou ročně. Každá cesta je pro něj tak trochu adrenalinový zážitek. „Zažil jsem již několik potyček s ambasádou a při příjezdu na Kubu také s policisty. Ti lidé o vás vědí všechno a umějí to proti vám také použít," popisuje metody kubánských úřadů Pedro.

Do Prahy se dostal jako student ještě v době, kdy zde vládli komunisti. „Když vypukla revoluce, povolal nás všechny Fidel zpátky do vlasti," vzpomíná na vypjaté dění roku 1989.

Na Kubě pak Pedro strávil tři těžké roky. Když měl krátce před skončením univerzity, rozhodl se z Kuby odjet nadobro. „Dostal jsem zvací dopis od kamarádky z Čech. To byla podmínka, abych mohl vůbec vycestovat," popisuje přípravy na cestu, ze které už se nikdy nemínil vrátit. „Byl jsem velmi šťastný," vzpomíná Pedro na první pocity, když se usadil v Praze a začal svobodný život.

Kubánci v Česku

Komunita Kubánců v Česku je relativně malá - podle statistik ministerstva vnitra jich na českém území žije 210. Vysoké procento z nich jsou političtí azylanti. U běžných Kubánců bývá důvodem k odchodu zejména ekonomická situace (průměrný plat na ostrově je 14 dolarů na měsíc). Aktivity emigrantů jsou kubánským režimem konstantně monitorovány, což má za následek, že se většina Kubánců v cizině snaží "zneviditelnit".

Konec Castra nevnímá Pedro jako výjimečnou událost. „Rozhodně to není důvod k bujarým oslavám. Moc nevěřím, že by se odteď něco zásadně změnilo," komentuje střízlivě poslední události na Kubě. Perla Karibiku podle něho bude i nadále držet stejný kurz. „Ti odbojnější Kubánci se domů ještě minimálně sedm let nepodívají," odhaduje další vývoj.

Jeho slova potvrzuje i jiný imigrant, pro něhož je Česko druhým domovem teprve šest měsíců. „Z Kuby jsem utekl a žádám o azyl," vysvětluje na úvod Gonzalo Andalia García. Ví, se že na Kubu dlouhá léta nedostane, a tak se nebojí režim podrobit ostřejší kritice. „Na Kubě je velká bída. Na živobytí se tam vydělává těžko," vypočítává příčiny, proč se z Kuby rozhodl odejít.

Doma pracoval nejprve jako taxikář, pak ve fabrice. Před půl rokem však udělal zásadní řez, opustil manželku i děti a odjel vydělávat do Evropy. Usadil se v Praze, kde si připomíná domov na pražských salzotékách. „Kuba ještě dlouho nebude svobodná," tvrdí sebejistě. „Vždycky se najde někdo, kdo Castra nahradí. Navíc pro lidi na ostrově je revoluce pořád pojem," myslí si Gonzalo.

Foto: pragason.com, Jan Schejbal, Reuters

Autor: Vladimír Křivka, Jaroslava Synáčová