Česko, světová velmoc nafukovacích tanků

09.06. 19:20 | Autor: Josef Kolina

Samopaly, pušky, pistole a náboje chrlí naše zbrojovky do světa už desítky let. Skutečnými mistry jsme ale také ve výrobě tanků, které i s taškou váží 60 kilogramů. Česko se stalo velmocí nafukovacích zbraní.

Zavalena metry zmuchlané tmavozelené pytloviny není Pavla za svým šicím strojem ani vidět. Látka je rozprostřena po pěti stolech a vy obdivujete zdatnou šičku, že se v tomhle chumlu dokáže zorientovat. Má praxi. Pětadvacet let šila v nyní už zaniklé děčínské textilce Severka oteplovačky a dnes tady v druhém patře strojní průmyslovky sešívá v měřítku 1 : 1 ruský protiletadlový raketový systém SA-8.

"Je to trochu vyšší dívčí, se v tomhle vyznat, ale jinak je to šití jako šití," utrousí. Její dvě kolegyně v tu chvíli ruskou vojenskou techniku ještě šperkují. Nitěmi v barvách armádní zeleně k ní našívají vše podstatné, aby se co možná nejvíce podobala originálu. "Takhle na stole to nikdy nevynikne. Stejně je toho tady asi jenom pětina. To, co jsme ušili, vidíme zpravidla až tady na nádvoří, když to poprvé nafoukneme," povídá spolumajitel firmy Infl atech Vojtěch Fresser a ukazuje z okna na plácek před školou.

Pozor na povislý kanon

Má k tomu domu vztah. Před lety v něm skládal maturitu a teď si tu se svým otcem a několika společníky část školy pronajal a v několika místnostech dává šít tanky, protiletadlové systémy a nafukovací atrapy jakékoli vojenské techniky, kterou si zákazník objedná. Jak tohle člověka napadne? "Zní to možná bláznivě, ale i proto to byla taková výzva. Povoláním jsme vlastně technologové, umíme vyprojektovat modely a hledali jsme uplatnění. Všimli jsme si díry na zbrojním trhu. Nafukovací gumové atrapy, které se hojně používaly v období studené války, už nebyly atraktivní. Byly těžké, klidně čtyřsetkilové, vyfukovaly se kvůli jakékoli malé díře a zákazníci o ně ztráceli zájem. Tak jsme přišli s inovací a ono se to povedlo," vzpomíná na začátky před čtyřmi lety.

Výsledek inovace nám Vojtěch Fresser s kolegou hned předvede. Ve své vilce na vesnickém předměstí Děčína nejprve ukáže na velkou černou tašku. "Pomůžete mi s tím? Má to asi šedesát kilo," dodá. Když tašku táhneme do kufru auta, prohodí suše: "To je americký tank M1 Abrams, jeden z nejrozšířenějších na světě. V reálu má asi šedesát tun."

Pilíř amerického pozemního vojska tedy nakládáme do zavazadlového prostoru bavoráku a jedeme na soutok Labe s Ploučnicí. Na malebném místě pod vysokým železničním viaduktem se pomalu začínají zastavovat zvědavci. Obchodníci s látkovými zbraněmi totiž rozprostřeli plachtu na louku, připojili benzinový fukar a začali vrčet. Během několika minut stál kousek od Labe tank, jejž jste z dálky těžko rozeznávali od originálu.

Rozbalování "nafukovačky".

Vše funguje na principu nafukovacího hradu. Do atrapy se neustále vhání vzduch a ta tedy drží tvar, dokud nedojde benzin. Což je rozdíl oproti starým gumovým modelům, které se sice nafoukly jen jednou, ale při velkém výkyvu teplot splaskávaly. Aby iluzi skutečného bojového vozidla nekazilo plápolající dělo, jež by vzduch nestíhal živit, dávají se do něj hliníkové trubky coby vzpěry. Tank se navíc kotví k zemi, aby ve větru neulétl, což také běžná technika nedělá. Díky stálému přísunu vzduchu rovněž nevadí, když se v látce udělá i větší díra. V případě potřeby ji voják zalátá.

Ruská většina

"Jak vidíte, nafoukli jsme to prakticky hned. Mít tady deset chlapů, do hodiny tu rozestavíme klidně patnáct tanků. A to je jedna z výhod oproti klasické technice - atrapy jsou rozmístitelné mnohem rychleji," povídá Fresser. Zjevnou nevýhodou sice je, že látkové tanky nestřílejí, ale to se po nich ani nechce. Jejich hlavní využití je při vojenských cvičeních, kdy na ně fiktivně a někdy možná i opravdově útočí skutečná bojová technika.

Právě tréninkových "nafukovaček" prodá děčínská firma nejvíce. To vysvětluje, proč tu - vyjma Abramse - šijí především ruskou bojovou techniku. "Nejvíce jsou v kursu protiletadlové systémy SA-8, SA-15, SA-6, i nějaké buky se dělaly. Prostě většinou technika potenciálního nepřítele," vysvětluje textilní zbrojař. Abramse si tu střihli a ušili jako takovou zlomyslnost. Na děčínském zámku byla totiž léta sovětská vojenská posádka s velitelem, jenž prý po celou tu dobu toužil mít na nádvoří postaven ruský tank. "Žádný se ale nevešel do brány, takže první tank, který tam skutečně stanul, byl ten náš nafukovací - americký," směje se Fresser.

K úsměvu má asi i další důvody. Děčínským zbrojařským "nafukovačkám" se totiž docela daří. Sice se neprodávají po velkých sériích, ale stejně nemají v celém západním vojenském sektoru konkurenci. A když vezmeme v potaz, že takový nafukovací tank stojí kolem sedmi set tisíc korun, firma asi neživoří. "Naši zákazníci většinou nechtějí, abychom je zmiňovali, ale jednoho za všechny uvést můžeme - americké vojenské letectvo," říká Fresser.

Šije se čistě na zakázku. Objednatel si řekne, jaký kus techniky chce ušít, dodá popis a rozměry včetně speciálních požadavků a Děčínští se dají do práce. Od momentu, kdy mají zpracován výkres, jim práce trvá zhruba dva měsíce. Šije se jen z českých látek, a to nejen kvůli patriotismu. Materiály z Asie jsou prý bezpečnostním rizikem. Nikdo nechce, aby byl do jeho nafukovacího tanku všit třeba nějaký čip - nepřítel by poté přesně věděl, kde je.

Levnější než raketa

Nafukovací tank je sice drahá záležitost, ale stále vyjde o polovinu levněji než běžně užívaná protitanková samonaváděcí střela Javelin. A tak se nabízí další užití atrap - pro zmatení či zastrašení nepřítele v přímém vojenském konfl iktu. Nafukovací technika je konstruována tak, aby ji nepřátelští průzkumníci z velké vzdálenosti ani za použití optiky nerozeznali od originálu. Do atrap se dávají také vychytávky v podobě tepelných zdrojů. Ty se umístí třeba na místo motoru, k pásům či k dělu. Tank se pak i na termosnímcích jeví, jako by měl nastartováno nebo právě zastavil či před chvilkou střílel.

Když nepřítel skutečně uvěří, že má co dělat s opravdovým tankem, na nějž následně vystřelí jednu ze svých raket, vyhrává protistrana s "nafukovačkou". Ztratí levnější techniku a nepřijde o posádku vozidla. Takže i když Vojtěch Fresser vypadá ve svých černých brýlích s tankem za zády jako klasický obchodník se zbraněmi, může mít čisté svědomí. "Já vždycky parafrázuji hlášku z filmu Vrchní, prchni! - naše tanky nezabíjejí, ale leští," říká.

Nafukovací divize

Nicméně i na nafukovací zbraně se pohlíží jako na zbrojní materiál. Děčínská textilní manufaktura je členem Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu ČR a veškeré prodeje techniky jí musí licencovat ministerstvo obrany. Nepřichází tedy v úvahu, aby byl nějaký produkt poskytnut zemi z "černého seznamu". Protistrana má také své nafukovací armády. V Rusku vyčlenili na zmatení nepřítele dokonce celou divizi, která se před rokem dost viditelně zapojila do velkého cvičení Západ 2017, jehož se na území Ruska a Běloruska účastnilo na třináct tisíc vojáků. Takže opět drobný nepoměr: na jedné straně jedna děčínská rodinná firma o několika zaměstnancích, na druhé divize vojáků s nafukovacími zbraněmi.

A jaké mají Děčínští cíle? "Chtěli bychom šít více letadel. Takovou stíhačku už musíte dát do tří tašek. Mým snem je udělat ruský mobilní raketový systém TOPOL," prozrazuje Fresser. Jde o obří tahač, na němž je ukotvena jedna velká mezikontinentální raketa. V Děčíně se toho nebojí, ale i tady to občas skřípe. Třeba když na místo nafouknutí přivezete generátor s jiným průměrem trubky fukaru. I když hrdlo oblepíte všemi dostupnými izolepami, tank se během rozhovoru stejně několikrát odpojí od svého pohonu a na louce mezi Labem a Ploučnicí opakovaně "povadne". Zákon schválnosti je zkrátka neúprosný a nešetří ani textilní tanky.

Makety pomohly spojencům v Normandii

Atrapy vojenské techniky se používají prakticky od počátků válčení. V daleko větší míře pak s rozvojem leteckého průzkumu, kdy jde víceméně o nutnost.

Zlatou érou atrap byla druhá světová válka, v níž se o zmatení nepřítele pokoušely obě strany konfliktu. "Největší užití maket bylo při vylodění v Normandii, tehdy dokonce vznikly fiktivní americké tankové divize. O jejich přesunech se mluvilo i v hlášeních a jediný cíl byl svést Němce na špatnou stopu," říká Ivo Pejčoch z Vojenského historického ústavu. Falešné tanky z překližky využívali proti německým jednotkám ve velkém i Britové v severní Africe. Němci zase naváděli na špatný cíl spojenecké bombardéry, když vytvářeli falešná polní letiště s maketami svých stíhaček.

Snaha zmást nepřítele přetrvala dodnes, i když současným vojenským "aranžérům" dost komplikuje práci vysoká kvalita satelitního průzkumu, jenž dokáže pozemní techniku velmi dobře identifikovat. Nově se kašírují především stavební objekty, které se tváří jako zásadní cíle a protivník si na nich vyplýtvá drahé střelivo.

Makety tanků se oproti tomu používají především při vojenském výcviku, zejména při cvičeních velkého rozsahu.

"Američané mají od šedesátých let program, kdy svá obrněná vozidla pro cvičební účely přestavují do přibližné podoby sovětských a nyní ruských tanků," uvádí příklad Pejčoch. Ani v boji ale nejsou tankové makety zbytečné. Ne každá válčící strana má totiž možnost podrobného satelitního průzkumu. Dobře udělaná maketa tanku tedy odvede svou práci a protivníka, který spoléhá jen na průzkum ze země, spolehlivě zmate.

Foto: Lukáš Brož

Autor: Josef Kolina