Čechoslováci ze souostroví gulag

Tisíce Čechoslováků z podkarpatské Ukrajiny poznaly na vlastní kůži tábory gulag. A v nich hejna komárů, vyčerpání a nekonečnou ruskou zimu. O jejich osudech se začínají dozvídat čeští historici. A to z ukrajinských archivů, které se nyní začínají otevírat.

Je horký červencový den roku 1939, do sedmnáctiletého Jana Plovajka ale jako by najednou vstupovala arktická zima. Stojí poslušně ve dvojstupu dalších mladých mužů v ukrajinském sběrném táboře Starobielsk, zatímco sovětský voják v uniformě postupně vyvolává jedno jméno za druhým. A jedním dechem předčítá rozsudky, které mají jejich životy obrátit vzhůru nohama.

Na zlomový okamžik, tváří v tvář sovětské justici, nemůže Jan Plovajko dodnes zapomenout. Stejně tak i na pocit, který se ho zmocňoval jako prorocká předtucha: "I když bylo na slunci ten den aspoň čtyřicet stupňů, cítil jsem, jak mi chlad postupuje od nohou čím dál výš," říká třiadevadesátiletý Plovajko v trutnovské bytovce, kde jeho mladá léta na východě připomíná malá pravoslavná ikona na zdi. "Když pak vyvolali moje jméno a četli můj rozsudek, byl jsem už úplně celý ztuhlý," říká.

Verdikt zněl jasně: dle sovětského soudu měl Plovajko následující tři roky strávit v nejseverněji položeném gulagu v Sovětském svazu u městečka Norilsk. Na pustém místě daleko za polárním kruhem, kde málokterý vězeň dokázal přežít déle než jeden rok.

Čtyřicet minus

Jan Plovajko byl jedním z dvaceti pěti tisíc Čechoslováků ze zakarpatské Ukrajiny, nejvýchodnější části prvorepublikového státu, kteří prošli sovětskými gulagy. O svém příběhu dlouho mlčel. Za komunismu se o Čechoslovácích v sovětských pracovních táborech nemluvilo, po revoluci zůstávalo téma dlouho stranou zájmu. A to se rozhodla prolomit skupina českých historiků z Ústavu pro studium totalitních režimů. Začali systematicky shromažďovat svědectví přeživších vězňů a vytvořili archiv čítající desítky příběhů, které měly jeden společný jmenovatel - několik let života za ostnatým drátem na okraji civilizace, na hraně lidské důstojnosti i fyzických sil.

"V Užhorodě a Lvově jsme získali za poslední rok skoro tisíc spisů k československým občanům vězněným v gulagu," říká historik Adam Hradilek, který od roku 2014 jezdí bádat do archivu Ústředí tajných služeb (SBU) v Kyjevě. Politická změna na Ukrajině vnesla do výzkumu nový impuls. Zatímco předchozí prorusky orientovaná ukrajinská vláda českým výzkumníkům bránila v přístupu k dokumentům, od března 2014 má Hradilkův tým k archivům téměř neomezený přístup. A začal zde kompletovat příběhy československých občanů, kteří se dostali do spárů sovětské justice a skončili na Sibiři.

Cesta vlakem

Jan Plovajko, narozený v podkarpatském Užhorodu, se rozhodl utéct do Sovětského svazu po stopách svého bratra a strýce. Hodlal se s nimi společně zapojit do boje proti postupujícím Němcům. Režim, jemuž se tím vydával napospas, znal jen z propagandistických brožur. Hned za hranicí se ale zblízka seznámil s odlišnou realitou. Sebrala ho sovětská hlídka a vsadila pod zámek. Povídat si s ním přicházeli uniformovaní muži, pouze když z něj chtěli dostat přiznání, že je československým špionem. Bylo čím dál zjevnější, že spíš než vysněná puška proti nacistům čeká Plovajka krumpáč a lopata.

Sovětský režim neměl pro dobrovolníky z Československa žádné sympatie. Josif Vissarionovič Stalin věřil, že Hitler dodrží tajný pakt o neútočení. Uprchlíkům ze Západu navíc paranoidní vůdce nedůvěřoval a pět tisíc dobrovolníků z Československa pro něj bylo jen obtížnou masou aktivních lidí z cizí demokratické země. Pod záminkou nelegálního přechodu hranice nebo domnělé špionáže začala sovětská justice posílat Čechoslováky do nehostinných koutů země - zmrzlá půda zde ukrývala obrovské zásoby nerostného bohatství, které bylo zapotřebí dostat na povrch a přepravit do civilizace.

Jan Plovajko se ani po rozsudku nenechával zdeptat. I ve zdánlivě pochmurném pohledu mezi prkny nákladního vagonu směrem na sever nacházel jistou naději. "Z vlaku jsem viděl, jak je ta země nesmírně rozlehlá, když jsme ze čtyřicetistupňového vedra přijeli do čtyřicetistupňového mrazu."

Omrzliny a konec

V celkovém součtu prošlo gulagy (zkratka pro hlavní správu táborů) mezi patnácti a dvaceti miliony lidí, z toho zhruba desetina pobyt nepřežila. Oficiálně existovaly gulagy jen od třicátých do šedesátých let, jenže fungovaly předtím i potom, pouze s odlišnými názvy, a to až do zániku Sovětského svazu.

"Už v prvních táborech byli etničtí Češi usazení ve Volyni. Šlo o zemědělce, kteří prosperovali, takže velice často dostali označení kulakové," říká Adam Hradilek. Další skupinou lidí, jež padla v nemilost, byli podle Hradilkova výzkumu levicoví idealisté, kteří do Sovětského svazu utíkali z přesvědčení a narazili, Češi, kteří odjeli na východ za prací, třeba učit. A také Rusíni, jako byl Jan Plovajko.

Google gulag Po stopách vězňů z gulagu, a to nejenom těch z Československa, se rozhodl před sedmi lety poprvé vyrazit historik Štěpán Černoušek, rovněž z Ústavu pro studium totalitních režimů. Od té doby se vrátil na místo třikrát, naposledy letos v létě. Spojil přitom zkoumání totality s další svojí vášní, jež se s ním táhne od dětství - a tím je železnice. Začal hledat nezmapované tábory podél takzvané "mrtvé trati" spojující řeky Ob a Jenisej. Brouzdal po večerech po Google Earth, až konečně našel tmavou rovnou linku uprostřed lesa. Na ruských mapách z oblasti zase spatřil černé tečky, usedlosti podél trati s eufemistickým názvem "opuštěné osady". Černouškovi došlo, že s největší pravděpodobností jde o zcela nezdokumentované gulagy. První výpravu uspořádal s přáteli a jednoduchým vybavením. Na letošní výpravu už vyrážela profesionálně vybavená expedice, která tábory vizuálně zaznamenala tak, že na stránkách projektu (gulagy.cz) lze udělat virtuální procházku a v ní nakukovat do upuštěných budov. "Když jsme viděli ony opuštěné objekty, došlo nám, že je v nich neuvěřitelný potenciál," říká. Společně se svědectvími bývalých vězňů nyní skládá dohromady výpověď o tom, jak život v táboře vypadal. Virtuální prohlídka by v budoucnu měla být napojená na audionahrávky, které posbírali kolegové pod vedením Adama Hradilka.

Při příjezdu do Norilsku se před Plovajkem otevřela surrealistická scenerie. Spatřil temný les ozářený sluncem, které v létě na dalekém severu nikdy docela nezmizí, kolem zplundrované plochy, kde se těžila platina a uhlí. Tvrdá šichta začala hned po příjezdu. Plovajko dostal od velitelů sítě proti komárům, sekery, kladiva a hoblíky. S padesátičlennou skupinou Poláků, jiných Čechoslováků a Maďarů začal na zelené louce stavět nový tábor, kde měla skupina bydlet, napojený na centrální lágr o pár kilometrů vedle.

Budíček byl ráno o páté, následovala modlitba a den tvrdé dřiny v povrchovém uhelném dolu. "Pod zemí byla práce už daleko více mechanizovaná. Na povrchu se ale všechno muselo lámat ručně a pak kameny nakládat na vagony," vybavuje si Plovajko. Za splnění normy měl nárok na půl kila chleba a polévku z rybích hlav. Pokud normu nesplnil, dostal jídla o třetinu míň. Snadno se tím mohl dostat do nebezpečné spirály. "Byl jsem silnej chlap a měl jsem slušný základ," říká. Přesto se dostal na hranu kolapsu. Zatímco při příjezdu do gulagu vážil osmdesát dva kilo, po třech letech už měl pouhých čtyřicet kilo. Stejně jako když mu bylo dvanáct.

Úmornou těžbu v dolech přežili jen lidé zvyklí na manuální práci. "Jednou přijel vlak a vystoupili z něj muži v krásných uniformách, samé zlato a vojenské výšivky," vybavuje si Plovajko příjezd skupiny litevských důstojníků a generálů, které sem Stalin poslal po okupaci Pobaltí. "Měli tábor vedle nás, takže jsme viděli, jak ti chudáci postupně umírají jeden po druhém jako mouchy," říká suše Plovajko. "Stačilo, aby si člověk nedal na noc vysušit holiny, a druhý den už měl těžké omrzliny a byl s ním konec."

Vězeň z Vorkutu

"Já a ve vězení? Copak vypadám jako kriminálník?" říká při setkání dvaadevadesátiletý Vasil Korol, narozený rovněž na Podkarpatské Rusi a dožívající v ubytovně pro válečné veterány v Praze. Na uvítanou podává levou ruku, byť je původně pravák. V bojích na Dukle totiž o svou dominantní ruku přišel a od té doby má plastovou protézu. Kdysi omrzlá chodidla zase nesou dodnes památku na Vorkutu - jeden z nejobávanějších gulagů na nejzazším severovýchodě evropské části Ruska, kde strávil tři roky.

Vasil Korol se dostal v nemilost Sovětů za ilegální přechod hranice jako Jan Plovajko. Celý trest trávil pod otevřeným nebem na stavbě nekonečné, tisícikilometrové trati z města Kotlas směrem na sever. Jeho domovem byl les a obyčejná celta přehozená přes několik kulatin. Na noc se pod ní schoulil vedle dalších dvaceti vězňů, ráno ve stejném oblečení vyrážel kácet stromy.

"Byli jsme rádi, když jsme sami dokázali najít cestu zpátky do tábora, nikdo se ani nepokoušel utéct," říká. Museli jsme si v lese dělat po padesáti metrech značky anebo na sebe pískat," vypráví Korol.

Lidský život neměl v táboře žádnou cenu. "My cizinci jsme navíc byli pro Rusy ti, kdo chtějí zničit komunismus, a podle toho s námi zacházeli. Byli jsme jejich největší nepřátelé. Ulévání z práce anebo prohřešek, třeba krádež chleba, mohla bachařům posloužit jako záminka pro trest - a tím mohlo být zmlácení anebo třeba denní pobyt v podzemní kobce. "Říkalo se tomu samotka, ale ve skutečnosti to byla jen díra v zemi přikrytá poklopem," vybavuje si Michal Fedorko, bývalý vězeň z Vorkuty, žijící dnes ve stejném zařízení pro válečné veterány. "Neznal jsem nikoho, kdo by ze samotky vylezl živý," říká.

Návrat domů

Mezi československými vězni se v roce 1941 začala šířit zpráva, že Hitler napadl Rusko. S ní svitla naděje, že Sověti budou potřebovat Čechoslováky víc na frontě než v gulagu. Spekulace začala nabírat reálné kontury v roce 1943, když generál Heliodor Píka přesvědčil sovětské velení, aby Čechoslováky propustil na amnestii. A začlenil je do nově vznikajících dobrovolnických pluků.

"Zavolali si mě na velitelství NKVD a mě polila hrůza, že mi chtějí prodloužit trest," říká Michal Fedorko. Ke svému překvapené se od velitele dozvěděl, že je osvobozen, může se sbalit a odjet společně s dalšími tisíci Čechoslováky k nově vznikající jednotce na Ukrajinu.

Jan Plovajko se ihned po propuštění rozhodl vynahradit si léta odříkání a pořádně se najedl. Na posezení snědl dvě kila chleba, půl kila másla, masovou konzervu, k tomu vypil konvici čaje. Druhý den mu organismus vypověděl službu a musel na tři týdny do nemocnice. Vasila Korola zase po příjezdu k jednotce odmítli přijmout k dělostřelectvu kvůli podváze. Přijímací komise nevěřila, že uzvedne nábojnici. "Nepoznal mě v Buzuluku ani můj kamarád, s nímž jsem vyrůstal. Když mě uviděl, rozbrečel se a řekl, že tohle nemůžu být já," říká.

Po letech bojů a návratu z fronty (viz tabulka) se dostavila ještě hlubší deziluze. Kolem zkušenosti sovětských muklů se v Československu rozhostilo ticho. Když měl Vasil Korol na počátku padesátých let vyplnit žádanku o invalidní byt a popsat, čím vším prošel, nesměl zkušenost z gulagu vůbec zmiňovat. "Úřednice mi doporučila uvést, že jsem tři roky pobýval ve spřátelené zemi," říká. Od té doby se Korol v pudu sebezáchovy uzavřel do sebe a rozhodl se, že se k minulosti nebude vracet. V Karlíně se stal vedoucím, dle svých slov "velitelem", samoobsluhy a své tři roky v gulagu se naučil odvyprávět v několika stručných větách.

Stejně tak se uzavřelo na mnoho let mapování osudů vězňů i samotných gulagů. Mnozí po bojích na východní frontě zůstali v armádě nebo vstoupili paradoxně do komunistické strany a neměli potřebu o své minulosti mluvit. Další si nechtěli přidělávat problémy.

Putinova symbolika

Zatímco v Česku se podařilo české vězně systematicky zmapovat, paradoxně v samotném Rusku téma zůstává stranou výzkumu vědeckého mainstreamu. Z žádného gulagu nebylo vytvořené muzeum nebo pamětní místo, jako je to běžné u nacistických koncetračních táborů v Evropě. Štěpán Černoušek je přesvědčený, že to souvisí s oživováním symboliky Sovětského svazu současným režimem Vladimira Putina. "Křísí tím nenápadně v lidech pocit, že byli součástí velmoci, jíž se všichni báli, a na to Rusové velice slyší," říká.

Byť dosud Černouškovi nikdo ve výzkumu nebránil, zahraniční výzkumníky problematiky gulagů monitoruje tajná služba FSB a na jejich činnost se dívá režim s nedůvěrou. Může se stát, že tím slibně se rozvíjející výzkum ze dne na den skončí. "Musíme si pospíšit," říká Štěpán Černoušek. "Je možné, že nás tam jednou už nepustí."

Čtěte dále

další zprávy