Budu váš trenér, ale potit se musíte sami, říká vězňům Jiřička

"Odsouzení vyhledávají pomoc psychologa kvůli depresivním stavům a sebevražednému chování," uvedl v rozhovoru pro TÝDEN.CZ vězeňský psycholog Václav Jiřička. Podle něj je důležité, když vězni o problémech mluví, neboť to je základem úspěchu.

S jakými problémy se na vás vězni většinou obracejí?

Většinou kvůli tomu, že je trápí různé úzkostné či depresivní stavy, které mohou přerůst až v sebevražedné chování či sebepoškozování. Obvykle to všechno pramení z odloučenosti či narušených vztahů s blízkými.

Jak jim jako psycholog pomáháte?

Slovem. Někteří lidé si myslí, že je to málo, že slovo je slabé. Pro mě je to jeden z nejsilnějších prostředků ovlivňování věcí vůbec. Můžeme to nazývat krizovou intervencí, pohovorem, cvičením, psychoterapií a tak dále, těch způsobů je mnoho a každý se hodí na něco jiného, ale základem je, že o těch věcech mluvíme.

Pozorujete na nich během setkávání nějaký pokrok?

Záleží zejména na tom, o jakou změnu by se mělo jednat. Prožívání a náladu může změnit už jedno setkání, jedna intervence. Projevení lítosti, přijetí odpovědnosti či změna postojů, to je běh na dlouhou trať někdy i v řádu měsíců nebo let. Vězni se ale od nás ostatních neliší v tom, že musí být sami motivováni, musí chtít a snažit se té změny dosáhnout. Někdy těm "svým" vězňům říkám: rád budu vaším trenérem, ale na tom tréninku se musíte potit vy sami. Když se za vás budu potit já, nijak vám to nepomůže.

PhDr. Václav Jiřička, Ph.D.

Václav Jiřička vystudoval klinickou a forenzní psychologii na německé Friedrich-Alexander Universität Erlangen-Nürnberg. V roce 2004 nastoupil jako psycholog do Vazební věznice Liberec, kde od roku 2008 až dosud vede terapeutický program pro násilníky s poruchou osobnosti. Od stejného roku je hlavním psychologem Vězeňské služby ČR. Je soudním znalcem a výkonným předsedou Asociace forenzních psychologů Čech, Moravy a Slezska.

Uvědomují si, že spáchali něco špatného?

Není to tak jednoduché. Mnoho vězňů je na štíru se vzděláním, intelekt jim často brání hlouběji pochopit smysl trestu či nápravy. Pak je tam mimořádná koncentrace různých duševních poruch. To všechno je třeba při práci s vězni zohlednit. Naším úkolem není čekat, až si ten či onen odsouzený začne uvědomovat, co spáchal. My ho k tomu naopak musíme popostrkovat, podporovat ho, zvedat, když upadne, znovu a znovu. Děláme to nejen kvůli němu, ale pro společnost.

Odmítl už nějaký vězeň spolupracovat?

Desátým rokem se specializuji na práci s násilníky. Ačkoliv na začátku prezentují svou motivaci, někdy se dostávají do situace, že už se chtějí na všechno vykašlat. Nebo jsou naštvaní a nechají průchod svým emocím.

Jak to řešíte?

To je různé. Když ale odsouzený "pouze" nespolupracuje, obvykle ho vyřadíme z programu.

Stalo se vám někdy, že odsouzený byl agresivní a napadl vás?

Ano, i to se občas stává. Jednou na mě jeden odsouzený vzal židli a hrozil, že mě s ní udeří. Ono by to bylo nepříjemné, protože jsou to takové masivní železné svařované stoličky. V ruce násilníka je to regulérní zbraň.

Jak jste situaci řešil?

Tady už je na zvážení, kdy ještě spoléhat na své psychologické dovednosti a kdy už zmáčknout "tísňák" a přivolat si pomoc příslušníků. Když není zbytí, je to jediná cesta, jak agresora zpacifikovat. Mně osobně se zatím vždy podařilo všechno vyřešit slovem. Možná jsem měl i štěstí.

Dokážete odhadnout, že vězeň je napravený a připravený se znovu začlenit po propuštění do normálního života?

Jak jsem říkal, není to práce pro sólistu, ale pro sehraný tým lidí. A ten tým nic neodhaduje, ale hodnotí rizika podle jasně daných pravidel. Máme k tomu sofistikovaný softwarový instrument, říkáme tomu nástroj na hodnocení kriminogenních rizik. V něm se sejde obrovské množství dat z různých databází, registrů nebo třeba z psychologických a pedagogických pohovorů, a on nám vypočítá pravděpodobnost dalšího selhání, kvalitu a velikost případné újmy a další veličiny. Nejpodstatnější ale je, že nám pomáhá s výběrem vhodných intervencí. To poslední slovo má samozřejmě člověk, ne počítač.

Stalo se vám někdy, že jste udělal chybu a odsouzený vás převezl?

No jistě, to se stává a je to lidské. Jen bych neřekl, že by ten odsouzený převezl mne. Oni si často lžou sami do vlastní kapsy, a obelhávají tak sami sebe. Neberu to osobně. Člověk s poruchou osobnosti se vyznačuje nějakými symptomy - podobně jako se jiný člověk vyznačuje symptomy typickými pro chřipku. Lékař si také nebere osobně, že jeho pacient kašle a smrká. Moji "pacienti" nekašlou, ale zato neumějí kontrolovat svoje chování, neumějí vyjádřit soucit, porušují pravidla, řežou si žíly. Je to pro ně typické, tak se na ně těžko mohu zlobit.

Čtěte dále

další zprávy