Brutvaň, hřébke a vošouch aneb Jak umírají nářečí

S výjimkou několika regionů na Moravě a ve Slezsku původní nářečí vymírají. A s nimi i slova jako zmrhalka, čmunda či vošlejch. Nerozumíte? Řeč je o svobodné matce, bramboráku a pažitce.

Existenci českých, moravských a slezských nářečí vrátil do povědomí neúspěšný kandidát na prezidenta Jiří Drahoš, který pochází ze slezského Jablunkova na východní výspě republiky. Vedle češtiny skvěle ovládá i tamní dialekt zvaný "po naszymu", který dodnes slouží ke komunikaci většiny obyvatel příhraničního Těšínska. "A kaj ty fórt robisz, fórt ve werku?" předváděl před volbami novinářům, jak zní jeho druhá mateřština namíchaná ze slezských dialektů, češtiny a německých výpůjček. Drahoš se zeptal kamaráda, kde pracuje, zda pořád ve Třineckých železárnách, kterým se v regionu přezdívá "werk".

"Po naszymu" se mluví i v Dětmarovicích u Karviné. Když šestadvacetiletý sochař a rodák Petr Szyroki přijde se svým dvojčetem Pavlem do hospody a poroučí si, objednává slovy: "Dva piva." A nechápe, jak někdo může říct "dvě piva", dokonce se to Pražákům snaží vysvětlit touto říkačkou: "Někteří zlí jazykové tvrdí, / že v kraji uhlí a ocele, / lze vypít piva dvě. / Mě však tento názor smrdí. / Jo pijym dycky dva." Bratři přiznávají, že už neumějí "po naszymu" tak přirozeně jako jejich rodiče, ale kdyby je poslouchal rodilý Pražák, neporozumí jim. "Jo pijym dycky dva," zopakuje Petr Szyroki a na stole přistanou další půllitry.

O tej Polsce guvno vjym

Do toku stejné řeči se zaposloucháme i na jablunkovském náměstí. Pražákům by zřejmě přišlo, že se tu mluví polsky, nářečí "po naszymu" je ale Polákům stejně nesrozumitelné jako Čechům. "O tej Polsce guvno vjym. Akurad, gdo je prezident. Tutaj je se muvi ponaszymu, to sie mi ganc podobo," vysvětluje náhodný chodec, že se o Polsko téměř nezajímá. Miluje rodný kraj, zemi goralů, jak se říká pod Slezskými Beskydami.

Jenže i tenhle dialekt se zvolna vytrácí a teenageři z Jablunkova používají podstatně více českých slov než jejich rodiče. "Obecně platí, že mladí lidé nářečí opouštějí, a to i na Těšínsku," vysvětluje Milena Šipková, vedoucí dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR v Brně. Šéfka jediného specializovaného vědeckého pracoviště u nás, které se zabývá výhradně nářečími (viz Víte, kdo byl handrlák a kvasňová bába?). "Na Moravě a ve Slezsku se nářečí uchovávají lépe než v Čechách, což je dáno historicky. Lidé pocházející z nářečních oblastí Moravy jsou však zvyklí přizpůsobovat mluvu konkrétní situaci. Přijedou-li třeba na studia do Brna, už používají nenářeční češtinu, ve škole se zpravidla snaží mluvit spisovně, jen v telefonátech s rodiči ještě automaticky přepínají do nářečí," líčí. A pokud jde o nejmladší generaci předškolního věku, ta sice před pětadvaceti roky mluvívala s prarodiči nářečím, ale ani to už není pravda.

Slovní zásobu jednotlivých nářečí tak dnes uchovávají hlavně tlusté akademické slovníky: Slovník nářečí českého jazyka a Český jazykový atlas. Každý z nás přesto cítí potřebu zakonzervovat si v sobě alespoň nějaké to nářeční slovo po předcích. A občas ho i použít.

Habehme nechetle pijáka

"Když jsem jezdila k babičkám na Drahanskou vrchovinu, nesměli jsme 'zhltnót kostko z bělec a kadlátek' (polknout pecku z třešní a švestek), z lesa 'sme decke hohle ho holečke vlevo' (vždycky uhnuli u uličky vlevo) a dávali jsme pozor, 'habehme nechetle pijáka' (abychom nechytili klíště)," vzpomíná Milena Šipková z Ústavu pro jazyk český.

Od babiček si jednašedesátiletá vědkyně pamatuje mnohem více, ráda si třeba připomíná: "V košíku jsme měli 'hřébke he žaběne' (hříbky i nejedlé, jedovaté houby), pomáhali jsme 'homévat náčeni' (umývat nádobí), večer jsme sedávali na 'náspech' (zápraží) nebo v 'seknici na legátě' (ve světnici na židli). Vajíčka u nás 'nesle slipke' (nesly slepice), na oběd jsme 'mivale králika s jabkama' (králíka s brambory). A stropu se říkalo podlaha a podlaze zem. Nebyl to kouzelný svět?"

Japa se máš, vošouchu?

Hezčí svět to asi nebyl, každopádně jazykově pestřejší. Autor tohoto textu díky babičce ze západních Čech miluje klatovské "japa se máš" (jak se máš) a "vošouch" (bramborák) a díky babičce z Ostravska "kury" (slepice) a "kobzole" (brambory).

"U nás na Plzeňsku se také říká 'vošouch', ale u příbuzných ve středních Čechách je to 'čmunda', takže jsme se někdy dohadovali, co dnes bude k obědu," reaguje Jana Nová, další jazykovědkyně z Ústavu pro jazyk český. Když tahle Plzeňačka začala studovat Masarykovu univerzitu v Brně, setkávala se neustále s jazykovými překvapeními: "Třeba se slovem 'žufánek' (naběračka), myslela jsem si, že je to nějaká část oděvu. Pokladní v obchodě mi zase nabízela 'kabelku' (igelitovou tašku)."

Dialekt je i výrazem svobody, zajímavě nad tím pro časopis TÝDEN přemítá přední český básník Petr Hruška: "Nářečí je svobodnější, drzejší a kreativnější než gramatickými předpisy svázaná spisovná řeč. V nářečí si člověk s řečí uvolněněji hraje, vznikají snadněji například nová slova, krásná, komická i přízračná." Také Hruška si některá slova příbuzných zakonzervoval: "Babička ze slezských Kravař jich používala spoustu, například sloveso 'tentyrovat'. Znamenalo to 'dělat cokoliv', muselo se tak ovšem činit s vehemencí a zároveň jistou bezradností a nejasným výsledkem. Spisovná čeština takové univerzální slovo nemá. A přitom všichni na tomto světě skoro pořád jen 'tentyrujeme'."

Básník pochází ze smíšených česko-slezských kořenů a jeho matka je celoživotní obránkyní spisovné češtiny: "Maminka je ze severu Čech a rozhodla se, že spisovný jazyk je potřeba chránit před jakoukoli deformací nářečními výrazy. A došlo to tak daleko, že jednoho pacienta po celou dobu pobytu v nemocnici oslovovala jako pana Okraje, přestože se jmenoval Vokraj."

Vosudovej vomyl

Nářečí vs. kodifikovaný český jazyk. Jak se zrodila dnešní spisovná česká řeč? A proč je to dvojjazyčné dítě, které jinak promlouvá ústy moderátora televizních zpráv a jinak v rodině? Vinu nesou národní buditelé, když v poslední třetině 18. století začali oprašovat český jazyk, jenž byl ve veřejném životě dvě století potlačován. Mezitím se ale v české kotlině rozšířil takzvaný středočeský interdialekt, z území Prahy nejprve na celé Čechy. Zjednodušeně řečeno, vznikla obecná čeština, kterou se v Čechách mluví dodnes.

Jenže buditelé při probouzení českého jazyka zaspali. Zatímco některé národy povýšily na spisovný jazyk aktuálně nejživější centrální nářečí, tvůrce nové české gramatiky Josef Dobrovský se v roce 1809 vrátil k tvarům mrtvé humanistické češtiny 16. století. A tohle zaspání vykopalo hluboký příkop mezi běžně mluveným a spisovným jazykem, který dosud není zasypán. Kdyby se Dobrovský rozhodl ustavit spisovný jazyk ze zlidovělé češtiny, používaly by dnes tvary typu "mladej" či "novej" i Morava se Slezskem. Namísto toho mají Moravané pocit, že Češi blbě "zpívají", zatímco Praha nechápe, proč musí mluvit cizí řečí a proč se "ve Vostravě nevoslavuje". Dobrovský prostě udělal "vosudovej vomyl".

Bohemisté krčí rameny. Vývoj směřuje k vyrovnávání podob běžně mluvené češtiny ve všech částech republiky. A nic s tím nemohou udělat. Vít Slíva, básník a učitel českého jazyka na brněnském Biskupském gymnáziu, si ale rozhodně nepřeje, aby jednou jazykovědci slova typu "mladej" nebo "hloupej" zařadili do Slovníku spisovné češtiny a zrovnoprávnili je s výrazy "mladý" nebo "hloupý". "Proti kodifikaci obecné češtiny jakožto součásti jazyka spisovného jsem ovšemže zásadně," říká kantor. "Slovník spisovné češtiny byl naposledy aktualizován v roce 1994 a žádná nová edice se neplánuje," ujišťuje Slívu Jana Nová z Ústavu pro jazyk český.

Zádušní mše za brutvaň

Jenže Čechům nejde spisovný jazyk moc přes pusu. "Jako osoba jazykově vychovaná v Čechách nemám spisovnou češtinu tolik zažitou, takže když se snažím mluvit spisovně, musím se hodně soustředit a stejně mi vždy ujedou nějaké nespisovné tvary," přiznává jazykovědkyně Jana Nová. Pražský lingvista, grafik a literát Jan Čumlivski je ještě upřímnější, přirozené je pro něho mluvit pražským nářečím a do spisovného jazyka přepínat výjimečně. Když něco musí napsat jen podle pravidel, má pocit, že to není jeho řeč. "Není mi to přirozený, spisovně mluvím nerad," říká a během několika dalších vteřin vyřkne slova vodněkad, vobecná čeština, velkej, přemejšlej.

Do obecné češtiny ale nemají šanci proniknout nářeční slova třeba z Podkrkonoší, a už vůbec ne ze Slezska. Regionální dialekty mizí, snad každý člověk ale někdy v životě propadne touze znát kořeny, a s nimi souvisí i řeč předků. Básník a knihovník Ondřej Hložek z Opavy považuje za nářeční výraz svého srdce slovo "brutvaň": "Znamená to 'pekáč' a byla to záruka jakéhosi svátku, když se 'brutvaň' vytáhla a peklo se v ní maso nebo bábovka."
Již citovaný Vít Slíva pochází ze slezského Hradce nad Moravicí. Miluje slovo, které používala jeho babička - "boľko" -, jež označuje míč. "Rád mám taky slova 'suchy' a 'mrzky'. To první neznamená 'suchý', nýbrž 'hubený', a to druhé není 'mrzký', nýbrž 'mrzutý'. Krásná jsou slova 'zaškvara' s významem kluk-popichovač a 'miglanc' jako označení bystrého kloučka, co má za ušima."

Kratke zobaky se prodlužují

Ostravský performer a vystudovaný učitel češtiny Jiří Surůvka vzpomíná, jak na základce říkávali, že půjdou "do doktora", "do holiča" a "do zubařa". "S krátkým akcentem, Ostravaky maju kratke zobaky, se na Ostravě rodí asi všichni," míní. I to se ale mění a ostravské zobáky se pořád více prodlužují. I brněnský hantec je prakticky mrtvý, i když se najdou nadšenci, kteří ho šprtají a pak frajeří třeba těmito slovy: bóga, hózny, kocna, šlajzna, zoncna, augle, haluza a cajzl (zatáčka, kalhoty, pěkná holka, žízeň, slunce, oči, větev a Pražák). Hantec je namíchaný z moravských nářečí, brněnské i vídeňské němčiny, jidiš i romštiny.

Rodinné nářeční výrazy si hýčkají i Pražané. Spisovatel Václav Kahuda, který ve svých dílech často používá obecnou češtinu, si oblíbil slovo "ryvíz", kterým babička z Mělnicka označovala rybíz. "A strýček rodák z Prostějova znal brambory jen pod jménem 'erteple'," vypráví. Další pražský literát Marek Toman má rád slova, která dokážou zasvítit: "Třeba hanlivé výrazy jako 'čuromedán' či 'šizuňk', výrazy převzaté z němčiny jako 'mýrnyksdýrnyks' nebo třeba z jidiš 'herzganef', tedy zloděj srdcí, ten, kdo umí okouzlit." Básník Petr Hruška věří, že nářeční výrazy nakonec prokážou delší životnost, než jakou jim dávají někteří jazykovědci: "Nářečí se do člověka vejdou stejně jako spisovný jazyk. Dělají svět pestřejším a vyjadřování přesnějším. Je to trochu jako tykání a vykání, které umí odstupňovat náš poměr ke světu. Nářečím vyjadřuji důvěrnost, tykám si s místem a komunitou, ve které bezprostředně žiju. Spisovný jazyk zase bezděčně člověku připomíná, že svět nekončí za našimi humny."

Jazykovědkyně: Víte, kdo byl handrlák a kvasňová bába?

Vedoucím dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR je Milena Šípková. Podílela se na pětidílném nářečním slovníku Český jazykový atlas a je stále obklopena vymřelými slovy, třeba výrazy 'dopušťalka' či 'přespanka'.

Máte nějaká oblíbená nářeční slova či spojení?

Fascinují mě třeba nářeční výrazy pro svobodnou matku, zaznamenané na střední a východní Moravě a ve Slezsku. No řekněte - zmrhalka, závitka, přespanka, dopušťalka -, nemrazí vás v zádech?

Jen odhaduji význam. "Přespanka", spala s hodně chlapy?

To je drsné. Přitom v dnešní době svobodné matky ze společenského hlediska nikdo neřeší a těmto slovům vlastně už ani nerozumíme.

A proč "zmrhalka"?

Od slovesa "zmrhat" - promarnit, ztratit, "závitka" od slovesa zavít, taková žena totiž nesměla nosit copy jako svobodná dívka, ale musela mít vlasy zavité okolo hlavy jako vdaná žena. A "dopušťalka" od slovesa dopustit se, tedy dopustit se zlého činu.

Je to paradox, obecná čeština likviduje nejen nářečí, ale na Moravě stále více i spisovnou češtinu. Kdo za to může - televize, internet, Facebook?

Otázka je, co pod pojmem obecná čeština rozumíte. Pokud tradiční středočeský interdialekt, pak obecná čeština nářečí dozajista nelikviduje. Nedovedu si představit, že by v tradičních nářečních oblastech na Moravě a ve Slezsku děti náhradou za dialekt říkaly například: voni cejtěj, dělaj nebo bejt a tejden.

Bohužel, mám rodinu ve Slezsku na Hlučínsku a "tejden" už jsem u místních dětí slyšel, "dělaj" taky. Zkoumají jazykovědci i nářeční projevy ve facebookových diskusích?

Ano, jde však o výrazivo nezatížené geograficky, pro něž je charakteristická snaha zaujmout, překvapit. Typické je pro ně užívání novotvarů (olajkovat), zdrobnělin (kafíčko, selfíčko, pivínko), nepočeštěných anglických výrazů (cool - v pohodě, easy - lehce), zkratek (NZ - není zač, NVM - nevím) a podobně.

V hlavním městě se mluví obecnou češtinou, nepřipadá potom Pražanům spisovný jazyk jako cizí řeč?

Celá situace je dána tím, že v Čechách se v běžné, každodenní situaci opravdu do značné míry mluví nadnářečním útvarem, obecnou češtinou, která tu v podstatě nahradila lokální dialekty. Na Moravě podobný, víceméně jednotný nadnářeční útvar nefunguje, a nářečí tu tak jsou nahrazována hovorovou podobou češtiny spisovné.

Jedním z dosud nejživějších nářečí je "po naszymu", někdy psáno "po našimu". Upadá také?

Pokud jde o příhraniční pruh na Těšínsku, tam se setkáme s četnými znaky, kterými slezská nářečí navazují na sousedící polské dialekty. Jsou to například slova "mjyno" (jméno), "zomby" (zuby), "krova" (kráva). Výsledkem této směsice je unikátní mluva "po našimu", která však také postupně mizí. Nejmladší generace tomuto dialektu již často nerozumí nebo ho zná jen pasivně.

Pečujete i o archiv zvukových záznamů. Jak je zánik nářečí patrný při terénních sběrech?

Výzkumy se cíleně zaměřují na nejstarší generaci. Zjišťujeme, nakolik se dialekty ještě udržují a nakolik ustupují. Postupný zánik nářečí je přirozený, nelze mu zabránit. Tak, jako ze života společnosti mizí některé předměty, profese nebo činnosti, vytrácejí se i nářeční jevy. Kdo dnes ví, kdo to byl grán, kočebrák, handrlák nebo kvasňová bába, reprezentující zaniklý svět podomních obchodníků? Kdo odhadne, proč se říkalo došél nasmolený jak kolomazník, je námáčený jak vápeník, sy zarostly jak drutař, hubu mo jak šlajfiř?

Čtěte dále

další zprávy