Archiv, kde badatelé podléhají emocím

02.04. 14:48 | Autor:

Devět milionů evidenčních karet lidí, kteří byli členy KSČ. Impozantní celek uložený v Národním archivu, ve kterém každý z nás může najít někoho ze svých příbuzných, přátel nebo známých. Přesto sem zatím mnoho laiků nechodí a i historici pro něj mají jen omezené využití.

Členská evidence je součástí fondu ÚV KSČ, který musela komunistická strana odevzdat na základě ústavního zákona z roku 1990. V tomto fondu se najde téměř vše, co se v Československu událo: od směrnic pro kulturní politiku přes usnesení týkající se zemědělství po dokumenty z oblasti bezpečnosti a řízení justice. "Jsou to politické dějiny této země v kostce," říká Alena Nosková, která má na starosti úřední dokumenty z let 1945-1992.

"Bez studia archivu ÚV KSČ nemůžete napsat žádnou seriózní práci o letech 1945 až 1989," souhlasí Oldřich Tůma, který vede Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR.

Stačí jen jméno a datum narození

Za těžkými dveřmi v chodbě budovy Národního archivu ČR je chladná místnost s registraturami a plastovými šuplíky plnými malých zelených kartiček. Poválečná členská evidence KSČ. "Jestli chcete, zkusíme někoho najít," nabízí Alena Nosková. Napadá mě, že ve straně byla moje babička; vstoupila do ní v euforii po roce 1945. Hledání začínáme v šuplíku registratury, vše je seřazeno pečlivě podle abecedy. Nic. Abecední řady členů jsou ale ještě dvě, babičku nacházíme v té třetí. Beru do ruky její kartu, která vznikla v roce 1950 v Dubí.

"A je to opravdu vaše babička?" ptá se profesionálně paní Nosková. "K vyhledání osoby vždycky potřebujeme jméno a datum narození, aby nedošlo k omylu." Není pochyb, dole na kartě je podpis, kterým mi stvrzovala domácí úkoly. Na rubu vlastnoručně popisuje svůj osud a důvody, proč o tři roky dříve vstoupila na Slovensku (odkud pocházela) do strany. Už tehdy dělala v češtině stejné hrubky jako o desítky let později na pohledech z lázní. "Jestli chcete, udělám vám kopii," nabízí doktorka Nosková.

Babiččin záznam nacházíme ještě jednou, v registru malých kartiček z 80. let: jméno, datum narození, místní organizace strany v Modřanech. Po přestěhování byla zřejmě zaevidována znovu.

Využití evidence? Nic moc

Ve srovnání s jinými archivními fondy může evidence členů KSČ vypadat nezajímavě. Asi dvě třetiny totiž tvoří kartičky z 80. let, na kterých je někdy doplněna informace o tom, že členovi bylo členství zrušeno, že byl vyškrtnut (ovšem bez udání důvodů, proč k tomu došlo) nebo zemřel.

"Nedovedu si moc představit, jaké využití by tato evidence mohla mít," říká Oldřich Tůma. Podle něj by bylo možné mapovat třeba sociální či věkové složení členů strany, tyto informace ale strana zpracovávala do vlastních statistik a historici s těmito přehledy pracují.

Nějaké využití ale archiv přece jen má. "Ročně dostáváme od BIS nebo Národního bezpečnostního úřadu stovky dotazů na to, zda ten či onen člověk prověřovaný kvůli přístupu k utajovaným skutečnostem byl členem KSČ," vysvětluje Alena Nosková. Archiv ale může říci jen to, zda našel kartu tohoto člověka; členská evidence má totiž podobně jako většina jiných fondů mezery. "Můžeme uchovávat jen to, co nám příslušné orgány předají," zdůrazňuje. Jednou z příčin neúplnosti je to, že si komunisti po roce 1989 vyžádali možnost vybrat z evidence aktivní členy, a trvalo jim to 3 roky – evidenci odevzdali až v roce 1994. Další možná komplikace se vztahuje k pohlaví. "Pokud se někdo ptá na ženu, může být problém s jejím jménem. Jestliže vstoupila do strany za svobodna a tazatel toto jméno neuvede, nemusíme ji dohledat," popisuje Nosková.

přihláška do KSČ musela obsahovat i doporučení tří straníků (na pravé straně) Dále se zde zjišťuje třeba totožnost soudců politických procesů z 50. let. "Dokumenty byly mnohdy podepisovány jen příjmením, proto jsme v evidenci hledali lidi toho jména, kteří byli členy organizace KSČ u Státního soudu," popisuje postup archivářka Alena Šimánková, která se tomuto tématu věnuje.

Poněkud obsažnější jsou starší členské karty, které obsahují některé podrobnosti o stranících – místo narození, náboženské vyznání, zaměstnání, krátký posudek či životopis apod. V některých případech bylo na kartě uvedeno členství v Lidových milicích; pravidlem to ale není.

Fond obsahuje také několik tisíc přihlášek do strany, není ale ucelený. Úplně totiž chybí ty z let 1951–1965, z doby před rokem 1951 se přihlášek zachovalo minimum a v relativně nejucelenější skupině dokumentů z let 1965–1989 se zase někdy špatně hledá. Část je totiž řazena abecedně, část podle data vstupu a část podle rodného čísla. Právě tato část členské evidence ale může být podle historika Pavla Žáčka přínosem pro badatele. "Přihlášky byly součástí kádrových spisů, a proto se z nich dá zjistit, jaký byl společenský původ lidí, kteří do strany vstupovali, a podobně," vysvětluje Žáček.

Stranický fond je přístupnější než jiné

Pro historiky jsou ale lákavější ostatní archiválie fondu ÚV KSČ, kde se najdou dokumenty téměř úplně ke všemu: podklady a usnesení sjezdů strany, pléna ústředního výboru, předsednictva a tak dále. "Máme tu i archiv sekretariátu Klementa Gottwalda a dalších prezidentů, jejich projevy a korespondenci," vypočítává Alena Nosková.

"V tomto fondu bádáme často a intenzivně," potvrzuje zájem historiků Oldřich Tůma. "Nejcennější jsou dokumenty politbyra a sekretariátu generálních tajemníků," dodává.

I zde se ale objevují nedostatky. Chybí tu třeba všechny dokumenty branně-bezpečnostního oddělení (zastřešovalo justici, policii a armádu) od roku 1968 dál, které archiv od KSČM nedostal. "Dokumenty, které oddělení spravovalo, byly projednávány i jinde, a proto bude možné najít některé z nich ve fondech sekretariátu Gustáva Husáka nebo politbyra," popisuje Oldřich Tůma, jak je možné chybějící informace získat.

Badateli se přitom bude se spisy KSČ pracovat snáze než třeba s archivy tehdejších ministerstev. Zákon z roku 2005 totiž stanovil, že dokumenty StB a KSČ jsou přístupné bez ohledu na to, že mohou obsahovat citlivá osobní data žijících lidí. A badatelem může být každý.

archivní materiály zájemci mohou studovat v badatelně Do badatelny Národního archivu může přijít kdokoli. Když si podle jednoho z rejstříků objedná dokumenty, jsou mu během jednoho až dvou dnů k dispozici ke studiu. U složitějších problémů mohou s vyhledáním třeba i v menší, nezpracované části fondu pomoci odborní pracovníci oddělení.

Ti se umějí proměnit i v amatérské psychology. "Byli tu třeba potomci člověka, který byl exponentem za protektorátu, a četli si spisy Národního soudu, který ho poslal za mříže. Asi v polovině nám řekli, že už nemůžou pokračovat," popisuje Alena Šimánková emoce, se kterými se v archivu setkává.

Foto: Robert Zlatohlávek