Ani brambor nazmar aneb Jak režim zneužíval studenty

04.10. 16:11 | Autor: Ivan Motýl

Dobrovolně povinná brigáda. Studenti sklízejí brambory v JZD v Hořicích (1983).

Bramborová brigáda, tahle zkušenost se za socialismu nevyhnula téměř žádnému středoškolákovi ani učni. Až do poloviny října je režim držel na polích pod heslem: "Ani brambor nazmar!" Dřelo se napřed zdarma a později za hubičku, strana však nucené práce na polích považovala za důležitější než vzdělávání.

Dobový denní tisk sledoval pomoc brigádníků na brambořištích coby napínavý seriál. "Podzim vydává své plody," oznámila titulní strana Rudého práva třeba v pondělí 3. října 1983. "Značný podíl na tempu sklizně brambor mají studenti," ocenil reportér brigádníky v JZD Dobronín na Jihlavsku. "Zbývá sklidit necelou pětinu ploch brambor," pokračovalo Rudé právo v nekonečné talk show o sklizni ve středu 5. října. "Brigádníci pomáhají zemědělcům při sběru brambor," nečekaně oznámil titulní článek stranického deníku o dalších pět dnů později. A co článek, to výzva: "Ani brambor nazmar!" Ve skutečnosti ale tyhle reportáže v Rudém právu četl málokdo, neboť to byla nehorázná nuda. A články si byly podobné jako vejce vejci.

Ministr: Sběr brambor je posláním škol

Státní statek Votice (1980). Bramborová sezona začínala už koncem prázdnin. Je čtvrtek 1. září 1983. "Náš občan musí plně pochopit, v čem je poslání školy. Škola má také za povinnost aktivně se podílet na plnění hospodářských úkolů a pomáhat zemědělcům při sklizni úrody," zahájil nový školní rok v rozhlasovém projevu ministr školství Milan Vondruška. "Žádný brambor nesmí přijít nazmar," potvrdil druhý den ministrova slova třeba předseda celozávodního výboru KSČ ze státního statku v Hanušovicích na Jesenicku. Právě tam už čekali na prvních 170 studentů karvinského gymnázia, celkem mělo do Hanušovic do konce září dorazit 600 nedobrovolných brigádníků z řad středoškoláků. Budoucí maturanti byli totiž za Husáka chápáni jako úžasně levná a lehce dostupná pracovní sila.

S bramborovými brigádami se začalo už za Klementa Gottwalda, sotva se v kolektivizovaném zemědělství zjistilo, že předsedové jednotných zemědělských družstev a státních statků nejsou schopni zorganizovat sběr úrody. A školy tak začaly plnit svou novou povinnost spojovanou se sklizní brambor. První nesouhlas se státním vydíráním svých studentů přitom ředitelé gymnázií vyjádřili až skoro za dvacet let, v době uvolněného pražského jara v roce 1968. Ministerstvo školství jim tehdy kupodivu vyhovělo a od září toho roku zakázalo účast školáků a studentů na bramborových brigádách. Navíc se šestidenní školní týden proměnil jen v pětidenní, takže se zdálo, že vzdělávání dostává přednost před vynucenou službou zestátněnému zemědělství.

Studenti gymnázia v Humpolci při sběru (1983).

Pak ale přišla srpnová okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy a už na začátku září 1968 prohlásila strana, že "sklizni brambor hrozí vážné potíže". Partaj podpořili hlavně krajští funkcionáři z bramborářské Vysočiny a jižní Moravy, kteří tvrdili: "Za současného stavu pracovních sil zemědělci brambory bez pomoci brigádníků nesklidí." A bylo po zákazu ministerstva školství, studenti opět nastoupili do bramborových řádků a zůstali v nich až do sametové revoluce v roce 1989.

Ohrožený druh brigádník

Při sklizni v září 1990 sice družstevníci museli narychlo najímat brigádníky, následná privatizace však bryskně urychlila i mechanizační vybavení farem a ruční sbírání brambor vymizelo. "Zatímco ještě v roce 1989 jsme na sklizeň potřebovali asi 150 brigádníků ve třech turnusech, při dnešních technologiích si vystačíme s pouhými čtyřmi vlastními zaměstnanci," srovnává Ladislav Ohrazda, předseda Zemědělského družstva v Popelíně na Pelhřimovsku. Družstvo sice již na sklonku komunismu vlastnilo bramborový kombajn, ale ruční pomoc zůstávala důležitá třeba při probírkách polí, kdy se ornice zvláčela a znova se hledaly zbylé brambory.

Státní statek Votice. "Dneska už za kombajny probírky neděláme, na poli zůstane jen pár miniaturních brambor," vysvětluje Ohrazda. Studentům se podle něho brigády moc nelíbily. "Práci často sabotovali, občas hodili něco do pásu, aby se kombajn porouchal," vzpomíná. Že osm rukou společně s výkonnou technikou nahradí tři sta brigádnických paží, to z ní jako ze sci-fi románů o vítězství robotů nad člověkem. "Je to tak, vývoj technologií nezastavíte," potvrzuje předseda družstva z Popelína, jenž si nedovede představit dnešní ekonomické náklady farmy při najímání 150 brigádníků.

Bramborové brigády však hůře než studenti snášeli učitelé, které komunistický režim vytrhl až na tři týdny z rodinného života bez nároku na nějaký mimořádný příplatek. Studenti pak většinou sběr nepovažovali za velkou újmu, záleželo spíše, jakou svobodu dostali od kantorů ve volném čase. Odmítnout bramborovou brigádu sice bylo možné, odrazilo se to však v kádrových posudcích studentů, když se hlásili na vysoké školy.

Na Kutnohorsku pomáhalo denně sklízet brambory 2300 brigádníků (1960).

Ubytovací podmínky a strava bývávaly katastrofální, ještě v osmdesátých letech studenti spávali i v dřevěných ubikacích s polními lehátky, pro třicet lidí a s jedinými kamny, která stěží prohřívala studené noci na počátku října. "Bourali jsme sice kapitalismus, přitom se vraceli do feudalismu," vzpomíná někdejší českolipský profesor a po roce 1989 starosta města Zdeněk Pokorný. A připomíná, že kromě osmdesátých let se na bramborových brigádách pracovalo zdarma. "Zapomíná se, co to byla diktatura. A mladí kolegové ve školách si to už ani nedokážou představit, tohle přece byly nucené práce," vysvětluje Pokorný.

Jede traktor, je to Zetor

Žáci dvanáctileté střední školy v Praze-Vršovicích (1959). Asi nejgeniálnější písní o bramborové brigádě je hit punkové kapely Visací zámek. "Jede traktor, je to Zetor, jede do hor orat brambor// Zemědělci brambor zasejí, potom pohnojí, pak zas vyrejí," zpívá se v písni, kterou kytarista kapely Michal Pixa složil v šestnácti letech přímo při sběru brambor. "Ryl jsem tam držkou v zemi a jako městské dítě viděl beznaděj jézéďáka, který musí vstávat v pět ráno, aby vše stihl," vzpomínal už dospělý Pixa, jak ho atmosféra socialistického venkova docela vyděsila.

Nakonec ale tahle píseň zvítězila nad bramborovými brigádami. Na ty už dnešní středoškoláci 25 let nejezdí, zato někdejší hit Visacího zámku si stále zpívají: "Jede traktor, je to Zetor, jede do hor orat brambor// Zemědělci brambor zasejí, potom pohnojí, pak zas vyrejí..."

Brambory, výčep a Lennon
(Budišov nad Budišovkou, září a říjen 1983)

Opilí patnáctiletí studenti Matičního gymnázia v Ostravě štrádují silnici a víc řvou, než zpívají: "Co jste hasiči, co jste dělali." Je deset večer, přelom září a října roku 1983, takhle se z nádražní hospody v Budišově nad Budišovkou v Oderských vrších navraceli každý den do dřevěných ubikací pro brigádníky. Cestu křižovali od pangejtu k pangejtu a vlastně ani moc nechápali, že je to pedagogickému dozoru úplně šumafuk. Na důvod se samozřejmě neptali, a až za mnoho let studentům došlo, že učitelská elita z Ostravy byla z bramborové brigády otrávena ještě víc než oni. Kantoři bez rodin trčeli v polích skoro tři týdny jako na ztracené vartě. Mnozí přitom s ambicemi zrovna dokončovali doktorské práce nebo dávali bokem hodiny angličtiny či klavíru, ale najednou ztráceli celé týdny na brigádě.

Patnáctiletí studenti se trápili o poznání méně a pitomý Husákův režim a jeho donucovací systém vítali jako prodloužení prázdnin. A jak šly dny, stále více zapomínali na studentský statut a po vzoru traktoristů už se po šichtě ani nepřevlékali a do nádražní hospody mířili rovnou z pole. Nenadřeli se, znudění pedagogové je do práce až tolik nehonili, čímž se ovšem brigáda protahovala, neboť její délka byla v pravomoci všemocného předsedy jednotného zemědělského družstva. A byť učitelé z prodloužení brigády šíleli, chlapecké a dívčí ubikace se ještě více promíchávaly, ale ani tohle uvolňování morálky už nakonec kantorům nevadilo. "Give Peace a Chance," zpívala se místo večerky Lennonova hipísácká hymna u horkých kamen uprostřed dřevěného baráku. A pil se k tomu rum. Tohle byl závan absolutní svobody uprostřed puberty, navzdory rodičům i všem bolševickým představám o výchově svazáckého dorostu, takže návrat z brigády do reality nakonec studenty skoro bolel. Zklamáním byla jen výplata, která nenahradila ani náklady na pivo vypité v nádražním restaurantu. Asi 240 korun za tři týdny sbírání brambor při skoro desetihodinových šichtách, to byl od Husáka jen další podraz. Vlastně si tenkrát vydělal jediný student, jenž na poli našel cennou minci z dob císaře Josefa II. a prodal ji dráž, než činila směšná mzda.

Ivan Motýl, absolvent bramborové brigády Matičního gymnázia z Ostravy (tehdy Gymnázium Dr. Šmerala) v letech 1982 až 1986.

Foto: ČTK , Josek Petr, Vlach Jiří, Karel Vlček, Finda Jiří

Autor: Ivan Motýl