Americký veterán: Patton byl kovboj. Stále na hraně

08.05. 15:00 | Autor: Jan Gebert

Alan Buckley narukoval do armády na konci války v roce 1945.

Makléř Alan Buckley (89) skrýval na Wall Streetu celý život tajemství: ve svých devatenácti osvobozoval pivní epicentrum Plzeň. Ukazoval směr vyčerpaným prchajícím Němcům a na demarkační čáře si potřásl rukou s Rusy.

Co se vám vybaví, když se řekne válka?

Vybaví se mi pohostinnost lidí, které jsme přišli osvobodit, a taky jméno naší jednotky Boy soldiers, klukovská armáda. Říkalo se nám tak, protože většina z nás jsme byli ještě teenageři.

Na konci války, 20. dubna 1945 jste, pokud dobře počítám, slavil devatenácté narozeniny.

Narozeniny jsem tehdy neslavil, myslím, že během války nebyla vhodná doba na pořádání oslav. Vlastně mi to vyhovovalo, ani později jsem narozeninám nevěnoval velkou pozornost.

Vzpomenete si na první den, kdy jste vstoupil do Československa?

Makléř Alan Buckley byl jedním vojáků americké armády, kteří na území Československa osvobozovali Plzeň. Bylo to na konci dubna. V té době se naše jednotka oddělila od první armády, která prošla Německem a přidala se k Pattonově třetí armádě, která měla osvobodit Československo. Nesetkali jsme se tady ale skoro se žádným odporem. Až v Plzni. Naše armáda měla tanky a přijela s nimi na hlavní náměstí. Jenže na věži kostela byl německý odstřelovač s kulometem. Velitel tanku přesně zamířil a odstřelil ho. Byl to poslední německý odpor, se kterým jsme se v Plzni setkali. S velitelem tanku jsem se pak setkal ještě jednou, v roce 1995, na výročí osvobození Plzně.

Jak vás lidi před sedmdesát lety vítali?

S otevřenou náručí. Spousta lidí měla kroje, stáli kolem cesty. Češi byli za osvobození neuvěřitelně vděční. Zvali nás z ulice rovnou domů, abychom se u nich umyli. Dali nám čisté spodní prádlo nebo buchty. Když jsem se pak vrátil v roce 1995, vzal jsem s sebou jednoho českého kamaráda, emigranta. Podařilo se mu najít lidi, kteří nám v roce 1945 pomáhali. Zatancovali jsme si pak s nimi na výročí, potom jsem si s nimi i dopisoval. Od jedné paní jsem pak dostal batůžek se spodním prádlem, které si tam někdo z nás asi zapomněl.

Byl jste v roce 1945 až u demarkační linie?

Byl jsem nedaleko Rokycan, tedy nedaleko demarkační linie. Jeli jsme tehdy džípem a na cestě jsme se setkali s Rusy. Zastavili jsme, potřásli jsme si rukou, objali jsme se. Byli docela milí, ale uniformy měli otrhané a byli docela špinaví. Potřebovali od nás pomoct s rádiovým vysílačem, také jsme jim předali některá německá auta, která se nám dostala do rukou. Cestou jsme ale potkávali spoustu Němců, kteří před Rusy utíkali, protože jinak by mohli přijít o život. Když překročili demarkační čáru, tak se hned ptali: "Kde jsou tady Američané?" Ukázali jsme směrem na západ. Němci byli hned hrozně přátelští a byli velice rádi, že skončili u Američanů, a ne u Rusů.

Přemýšlel jste o tom, proč nemůžete pokračovat směrem k Praze?

Rusové se snažili získat pod svou kontrolu co nejvíc území. A to se nám pochopitelně nelíbilo. Náš prezident Roosevelt tehdy umíral a věděli jsme, že není až tak tvrdý v souboji se Stalinem. Vadilo nám, že mu vydává Česko napospas. Generál Eisenhower, který naší armádě velel, tak ale rozhodl a my jsme se pochopitelně podřídili.

Setkal jste se osobně s generálem Georgem Pattonem, který velel třetí americké armádě?

V Plzni jsem byl v jednu chvíli kousek od něj, asi deset metrů. Už v té době byl legenda. Byl to takový kovboj. Řídil velká auta příliš rychle. Nutil neustále šoféra, aby jel rychleji. Neustále spěchal a pohyboval se na hraně. Proto se mu stala ona nehoda (9. prosince se vyboural na předměstí Mannheimu a později zemřel na embolii - pozn. red.). Americký generál George Patton (vlevo) a maršál sovětských vojsk Georgij Žukov (vpravo) v Berlíně.

Kde jste bojoval předtím, než jste dorazil do Československa?

Měl jsem štěstí. Narukoval jsem až v únoru 1945. Dostal jsem pušku a měl jsem jít na frontu. Už jsme odjížděli, když přišel poručík a řekl: "Vojíne Buckley, slezte dolů z náklaďáku, budete převelen." Dali mi místo pušky psací stroj a stal se ze mě zapisovatel, takže jsem se na frontu nikdy nedostal. Přepisoval jsem pak signály a zprávy přes kopírák. Nikdy jsem se frontě nepřiblížil blíž než na dvacet mil. V německém městě Erla u Magdeburgu jsme ale museli všichni povinně navštívit koncentrační tábor, jehož součástí byla továrna na výrobu leteckých součástek. Když Němci utíkali, dva dny předtím, než jsme přišli, nahnali všechny do jídelny, kde je zplynovali. Byl to hrozný pohled.

Proč jste šel do války?

Měl jsem za sebou rok studia ekonomie na Stanfordské univerzitě, a když mi bylo osmnáct, musel jsem narukovat. Neměl jsem ani strach. Sledoval jsem zprávy a věděl jsem, že válka musí skončit.

Co se s vámi dělo po osvobození Plzně?

Zůstali jsme v pohotovosti poblíž Plzně i po válce, až do července 1945. Jenže se vůbec nic nedělo, byla to docela nuda. Pak jsem dostal několik týdnů volno a měl jsem narukovat do války s Japonskem. Měl jsem být jedním z parašutistů, kteří seskočí u Tokia. Mezitím však Američané shodili na Japonsko atomovou bombu (atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki 6 a 9. srpna 1945 - pozn. red.) a nikam se nejelo. Po válce jsem se vrátil na univerzitu a studia dokončil. Válka na tom nic nezměnila. Pracoval jsem potom na burze na Wall Street.

Zúročil jste svou válečnou zkušenost na Wall Streetu?

Nikdo na Wall Streetu nevěděl, že jsem byl v armádě, ani že jsem se u demarkační linie setkal s Rusy. Nechtěl jsem ani nikomu na burze vyprávět, že jsem byl v Československu. Wall Street byl úplně jiný svět, měl jsem spoustu práce, oženil jsem se, snažil jsem se prosadit. Na povídání o válce jsem neměl čas.

Foto: Robert Sedmík, PICTURE ALLIANCE

Autor: Jan Gebert