Alcatraz pod Bezdězem aneb v Česku proti své vůli

01.11. 18:30 | Autor: Radka Smejkalová

Zařízení pro uprchlíky v Bělé pod Bezdězem na Mladoboleslavsku.

Soud ve Štrasburku vyzval minulý týden českou vládu, aby kvůli porušování lidských práv propustila z uprchlického tábora v Bělé-Jezové afghánskou rodinu uprchlíků. Co se vlastně děje v Bělé a koho tam drží?

"Novinář? V žádném případě! Možná uděláme tiskovou exkurzi pro vytipované žurnalisty," zní odpověď vedení uprchlického tábora v Bělé-Jezové, když se ohlásíme, že bychom rádi přijeli na návštěvu. Na případné Potěmkinovy vesnice ale zvědavá nejsem, a tak se vypravuju do Bělé jako nezvaný host - inkognito.

Ztraceni v protokolu

Premisa číslo jedna - do Zařízení pro zajištění cizinců, jak se uprchlické tábory oficiálně nazývají, nelze přijet ad hoc. Musíte vědět jméno a hlavně číslo člověka, s nímž se chcete setkat, jinak vás dovnitř nepustí. Jak se ale dostat k informacím o tom, kdo sedí vevnitř, když kontakt s lidmi zde zadržovanými vám je jiným způsobem znemožněn?

Běženci za plotem. Způsobů je několik. Můžete zavolat na jistou pevnou linku, která vyzvání v jedné z ubikací v Bělé. Při troše štěstí to nějaký běženec vezme a nadiktuje vám svoje jméno a číslo. Nebo se můžete vypravit na pražské hlavní nádraží, kde nepřetržitě drží stráž skupina dobrovolníků z iniciativy Hlavák, kteří se snaží nabídnout potřebnou pomoc propuštěným uprchlíkům, aby mohli pokračovat na své cestě, jejímž cílem rozhodně nebyla Česká republika.

Jména a čísla vynášená uprchlíky z Bělé ven tak umožňují jediný způsob, jak navázat kontakt s těmi drženými vevnitř. Telefony i peníze jsou totiž běžencům odebrány hned poté, co jim po příjezdu sundají pouta. Ani ukořistěné jméno a číslo však neskýtá jistotu, že se občan ČR do střediska placeného z jeho daní dostane.

"Některé rodiny jsou tam držené celé měsíce, jiné přijdou a za pár týdnů jsou pryč, nikdo vevnitř ani venku nechápe, podle jakého klíče tam jsou jednotlivé případy vyřizovány," vysvětluje čtyřicátnice Gabriela Selingerová. Do Bělé občas vozí dětské oblečení a hračky, pánské ponožky, hygienické potřeby či ovoce. Společenská atmosféra ji jako matku dvou dětí tíží. "My tady vedeme teoretickou debatu, zda uprchlíci ano, nebo uprchlíci ne, ale oni tu přitom už leží v bahně v poli. Potřebují pomoct, přece je nenecháme umřít!" apeluje.

Buzerace pod škraboškou

Cesta do Bělé-Jezové, nad níž se v dálce majestátně tyčí hrad Bezděz, je lemovaná pestrou paletou smíšených lesů, v jejichž nitru široko daleko od první obce leží za ostnatými dráty obehnaný komplex budov. Jako výspa mu vévodí omšelá budova jak vystřižená z dob tuhého socialismu.

Bez soudu a bez provinění, bez možnosti reálného kontaktu s okolním světem a často i bez pomoci právníka tu člověk může strávit v zapomenutí i půl roku. Zařízení pro uprchlíky v Bělé pod Bezdězem na Mladoboleslavsku.

"Běženci mi vyprávěli, že je v noci budila po zuby ozbrojená policie se psy a škraboškami na obličejích, museli si nastoupit k přepočítání, včetně dětí. Nejdřív jsem myslela, že jsem tomu špatně rozuměla, ale potvrdilo se mi to z různých stran," říká Daniela Horáková z iniciativy Hlavák. Běžně se prý stává, že rodiny jsou rozdělené a její členové umístěni do různých zařízení. Takhle se jí podařilo v Bělé najít manželku Somálce, který byl mezitím propuštěn z uprchlického tábora Vyšní Lhoty a pokračoval na cestě do Německa.

"Ta paní byla diabetička a v Bělé nedostávala inzulín ani speciální stravu, nohy měla plné podlitin. Dali jí podepsat dokument, ve kterém jí byl přidělen arabský tlumočník, ačkoliv mluví jen somálsky a anglicky. Za celou dobu svého zadržení nebyla schopná se s nikým domluvit. Až v Německu se nakonec dostala do nemocnice," vypráví Daniela. Poté co stejné příběhy vynesla na světlo i ombudsmanka Anna Šabatová, prý podobné buzerace ustaly. Psi tu dnes na první pohled chybí, ale uniformami se to hemží. První, s nimiž se setkáváme, mají značku Securitas.

Na papírku žmoulám pár narychlo načrtnutých jmen a čísel a doufám, že mě za některými z nich pustí. K podpisu dostávám dokument vyvedený v několika jazycích. K mírné nevoli uniformované paní Securitas trvám na tom, že si ho chci před podpisem přečíst a dobře dělám - dozvím se v něm, že dovnitř smím jen po předložení občanského průkazu a v trezoru musím nechat veškeré peníze, klíče, telefony a ostatní zařízení umožňující reprodukci obrazu nebo zvuku, případně další předměty, které by mohly sloužit k nezákonnému jednání. Přemítám, jestli i propisku lze považovat za zbraň...

Čtěte TÝDEN.

* Je vůbec legálně možné omezovat běžence na osobní svobodě?

* Co v Čechách hledá mladá Afričanka a co čtyřicátník z Iráku?

* Jak Islámský stát zmrzačil Kurda Amera a proč?

* Bude jeho žena muset rodit v Česku s pouty na rukou?

ODPOVĚDI NA TYTO OTÁZKY A MNOHO DALŠÍHO SE DOČTETE V NOVÉM ČÍSLE ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ VYCHÁZÍ V PONDĚLÍ 2. LISTOPADU 2015.

Foto: ČTK , Šimánek Vít

Autor: Radka Smejkalová