Vladimír Kořen: Jakmile mi někdo zaváže oči, stane se ze mě posera

30.10. 15:00 | Autor: - red -

Populární televizní moderátor, učitel a někdejší starosta Říčan Vladimír Kořen (50) se ve své první knize Řeka zázraků vyznává z mnoha intimních situací, které mu za padesát let protekly jeho životem. Na své si v ní přijdou rybáři, sběratelé známek, šachisté, milovníci bulvárních senzací, ale i hudby a umění. Co ho nejvíce těší, mrzí i čeho se nejvíce bojí, prozradil v otevřeném rozhovoru.

Onou řekou, o níž ve své knize píšete, je obrazně nejen život sám, ale také Ohře kousek od Terezína, kam jste jezdíval za babičkou a dědou. Jak se místa vašeho dětství od té doby změnila?

Byl jsem tam zrovna před čtrnácti dny. Vyrazili jsme se syny na loďce a musím říct, že jsem si ještě pod vlivem své knížky proměn těchto míst hodně všímal. Jsou opravdu velké. Z českých řek se stávají pomalu tekoucí regulované kanály, kde voda nedostává žádnou volnost. I Vltava dříve vypadala úplně jinak; ještě před sto padesáti lety byla plná lososů. Ohře dnes plyne pomaleji, všude jezy a nejsou na ní ostrůvky z oblázků, mezi nimiž by plavaly tisíce malých rybiček, což je obraz, který si nosím z dětství. Sestavovali jsme si hrázky, nechávali do nich vplavat rybky, ty jsme pak chytali do lahví od okurek a zase je pouštěli. Pro hospodáře se mělčiny staly nevítanou strukturou, ale v přírodě mají zásadní význam jako biotop, kde se rodí život. Ryby tam kladou miliony jiker a žije z nich celý vodní svět. Bez nich je řeka mrtvá. Teď sice ryby vysazují sportovní rybáři, ale to nestačí. Ztrácejí se lipani, parmy, ryby řek...

Jaké jste v poslední době nasbíral adrenalinové zážitky v rámci natáčení Zázraků přírody?

Často dostávám otázku, do jakého pokusu bych nešel a co mi vadí. Jednou jsem někde prolákl, že musím mít věci pod vizuální kontrolou. Musím se stále dívat kolem sebe, a jakmile mi někdo zaváže oči, stane se ze mě posera. Štáb toho teď trochu zneužil a donutil mě dělat se zavázanýma očima něco, abych dokázal, že strach má velké oči. Ještě to nesmím prozradit, protože se to teprve bude vysílat. Pro mě to byl adrenalin, ale přitom si mě jen chtěli vychutnat.

V jaké situaci jste se bál nejvíce?

Slanění žižkovské věže byl docela nápor na nervy. Trénoval jsem to na železničním mostě v Žampachu s říčanskými hasiči, za což jim znovu děkuji. Pustit se čelem dopředu do stodvacetimetrové hloubky, to byl jeden z největších strachů. Sedíte nahoře a vidíte tu hloubku pod sebou... Pak jsem se také bál, když jsem skákal ze Zvíkovského mostu na takové lanovce. Navíc jsem se dole rozflákal, protože jsem byl trochu těžší a nezvládl dělat přesně to, co jsem měl. To mě i trochu bolelo. Někdy se ale bojím i jen tak před kamerou.

I po tolika letech, co pracujete v televizi?

Dodnes je mi nepříjemné, když musím nějaký dlouhý text odvyprávět do kamery bez chyb. Mám strach z toho, že se zaseknu a najednou nevím, co mám říkat. Dneska se mi zdál sen, že jsem se vrátil do redakce zpravodajství, četl zprávy a přitom zjistil, že mám řádky přeházené, protože nefunguje čtecí zařízení. V živém přenosu jsem tak říkal úplné nesmysly, byl v křeči a všichni na velíně z toho měli obrovskou srandu. Ve zpravodajství už nedělám čtrnáct let, ale tenhle sen je ve mně neustále zažraný a občas jen tak vyplave, jako by to bylo stále aktuální.

Vedle rodiny se věnujete i moderování a učení. Přibude k tomu poté, co jste vydal svou první knihu, pravidelně i psaní?

Uchvátilo mě to. Vstával jsem kvůli psaní ve čtyři ráno jako na ryby a neskutečně mě to bavilo. Je to pro mě podobný zážitek jako s moderováním nebo starostováním. Na začátku je nějaká představa, za kterou jdete, odmakáte to, mnohokrát zkontrolujete, a když to vyjde, máte pak radost. To psaní je ještě větší »vzrůšo« v tom, že stavíte slovy a obrazy a promítáte do toho hodně ze sebe. Nejkrásnější na tom pak je, když mi lidé říkají, že mají pocit souznění, když to čtou. V tom je půvab literatury.