Lucie Bílá: Všechny legendy, co můžu, si budu hýčkat

30.04. 09:00 | Autor: - zuz -

Předposlední březnovou středu oslavila herečka Simona Stašová sedmé kulatiny. Zpěvačka Lucie Bílá (59) kamarádce nejenže věnovala novou inscenaci ve svém divadle, ale také pro ni uspořádala obrovskou oslavu, na níž jsme slavici vyzpovídali. Už jen proto, že za pár dní měla mít narozeniny zase ona!

Lucie, od kdy se datuje vaše přátelství se Simonou?

Popravdě řečeno, jsou lidi, u kterých ani nevíte, kdy to začalo, protože máte pocit, jako kdyby to tak bylo vždycky. Simona je stejně jako já posedlá prací, svým posláním. Stejná je i v tom, že když se do něčeho zakousne, je jako pitbul - to mi je blízké. Tak nějak jsme se rozhodly, že si spolu zestárneme. Máme se strašně rády. Já o málokom řeknu, že je kamarád, ale ona je přesně ta, která může kdykoli zavolat a já jí vždycky ten telefon zvednu, což platí i obráceně. Jsme si platné, to přátelství je oboustranné a nedám na něj dopustit.

Simona dnes slaví sedmdesáté narozeniny a vy jste jí uspořádala večírek. Pozvat cimbálovku byl váš nápad?

Ne, to si přála Simonka a já jsem se rozhodla, že jí splním všechna přání. Akorát já poběžím domů, protože tady mám zítra další legendu, a tou je Jiřinka Bohdalová. Já jsem totiž v divadle udělala zázemí i jí. To je tak velká čest, vedle ní být a hltat každé její slovo, protože ona je tak vtipná a tak veliká! V situaci, kdy by lidi zůstávali sedět doma, tak ona říká: "Kdepak, v žádném případě, já se léčím se svými diváky."

Jiřina je tady dnes taky, výborně se baví. Je půl jedenácté večer, a zatímco vy se chystáte odjet, abyste zítra byla odpočatá, ona na prahu čtyřiadevadesátky vůbec nevypadá, že by se chystala domů...

Ne, Jiřinka má... To je prostě člověk s takovou energií, že by ji mohla rozdávat a mohla by zásobovat celou Prahu i okolí. Je to obdivuhodné. Její energie, její rozum, její humor a vypointování příběhů - to nikdo jiný nedokáže.

Jak vznikl nápad, že budete mít s paní Bohdalovou pravidelné besedy?

Jiřina díky Simonce ví, že u nás je dobře. Tady je totiž všem kolegům dobře, protože tady mám skvělý realizační tým a o všechny, kteří tady pracují, se opravdu s láskou starám. Jsem přesvědčená o tom, že jestli něco osobnost, jakou je Jiřina Bohdalová, potřebuje, je to pevné zázemí a pocit, že je v bezpečí. Tady na ni nikdo nebude zkoušet žádné hry a nikdy tady nebude nic, co by ji mělo děsit. A já jsem jí, stejně jako Simonce, splnila všechno, co si přála. Proto si myslím, že si ji zasloužím (smích).

Má nějaké speciální požadavky?

Vůbec ne! Naopak. To, že chtěla energetický nápoj, bylo proto, že každý máme něco, co potřebujeme, abychom se naladili na výkon. Já mám černou čokoládu, ona má Red Bull. Mně sice moc dobře nedělá, ale černou čokoládu, tu mám moc ráda. Jediné, co si Jiřinka přála navíc, je pán, který tu besedu vedl, jinak za normálních okolností bych to vedla já. Ona ale věděla, proč to dělá, a pokud si přála mít pro jistotu někoho, kdo ji opravdu dobře zná, kdo zná všechny její příběhy a umí ji k těm historkám vrátit, když náhodou třeba zakošatí, tak jsem vlastně říkala: proč ne. Jinak teď chystám další besedu - Bílý večer s panem Nárožným - a tu už zase budu dělat já.

Teď jste mi skvěle nahrála. Na webových stránkách vašeho divadla se píše, že se Petr Nárožný v červnu vrátí na divadelní prkna. Znamená to, že už je ze zlomeniny stehenní kosti, kterou si přivodil loni v září, zotavený?

Tak to uvidíte! Plánujeme, plánujeme, už vychytáváme termíny, ale myslím si, že by měl po prázdninách nastoupit. Potřeboval chviličku času, ale chválabohu že i takovou legendu, jakou je on, tady budeme mít zpátky, protože Petra Nárožného lidi milují.

Řekněte mi, čím to je, že vás tolik lákají staří herečtí bardi? Hned si vybavím vaše spojení s Františkem Peterkou nebo Jiřinou Jiráskovou, která vám dokonce přesně v tomto divadle v roce 2007 křtila knihu.

Já teda nevím, jestli to není třeba tím, že už se k nim trošku věkově blížím. Já mám totiž příští rok taky kulatiny - a od pětky se to zaokrouhluje nahoru, takže mně už bude za chvilku sto! (smích) Ale vážně. Řekla bych, že každý má rád klasické české pohádky, naše staré dobré filmy. Taková ta stará škola režisérů a velkých hvězd, kterých je dnes pramálo. Všechny legendy, co můžu, si budu hýčkat. I když to neznamená, že nepomáhám nebo nesnažím se být platná i mladým a novým! Dneska jsem například měla rande s Pokáčem a myslím si, že plánujeme moc pěknou věc.

Nejen společné písničky, ale třeba i koncert?

To vám neřeknu, protože je na to moc brzy, ale ano, je to vlastně všechno dohromady a je toho víc. Rozhodně budeme mít i nové písničky, protože letos mi vyjde nové CD. Taková malá oslava toho, že Lucce Bílé je čtyřicet. Před čtyřiceti lety jsem totiž nazpívala první písničku Neposlušné tenisky a tím se narodila Lucie Bílá.