Alfred Strejček: Přiznám se, že mě děsí, kam spějeme

16.10. 09:00 | Autor: - red -

"Dělá mi starosti ústup od kvality našeho jazyka. S tím se zachází prachmizerně. Je škoda, že zapomínáme, že vlastníme jedinečný jazyk. Bohužel dnes dostává těžce na frak," řekl v rozhovoru herec, hudebník, ale především vynikající recitátor, moderátor a scenárista Alfred Strejček (82). Životní partner herečky Jitky Molavcové (74).

Jak vzpomínáte na své dětství, které probíhalo v temných 50. letech?
Tehdy si člověk všechny souvislosti samozřejmě neuvědomoval. Narodil jsem se v roce 1941, do školy šel v roce 1947 a první dva roky chodil na náboženství, které bylo jako povinný předmět. Měl jsem to moc rád, stejně jako dodneška biblickou dějepravu. To ve mně uvázlo do té míry, že jsem pak bibli začal dělat v dospělém věku jako pořad. Pamatuji si velmi zřetelně měnovou reformu. Víte, můj dědeček padl jako legionář a tatínek byl z těch nejchudších možných poměrů. Proto byl po celý život velmi šetřivý. Měl sen, že si koupí v Praze nějaký malý krámek, a tak šetřil a šetřil, až přišla měnová reforma a peníze, které měl ve štrozoku, přes noc ztratily hodnotu. Vytáhl tedy bankovky a podal mi je na hraní. Byly to samé desetitisícovky a stotisícovky. Toto mám dosud v paměti jako velmi silný zážitek. Tehdy si člověk ty věci neuvědomoval, hanba mu byla až zpětně.

Čím byli vaši rodiče?
Otec byl úředník, ale musel do dělnické profese, stejně jako maminka, takže jsem měl v pozdějších letech velmi dobrý kádrový profil, protože oba byli chudí dělníci. (smích) Jako světlé okamžiky té temné doby si pamatuji písničky Voskovce a Wericha, které se tehdy kupodivu mohly hrát. Já se je jako dítě naučil a dodneška je umím všechny zpívat. Druhou věcí byl fakt, že se ze mě stal vášnivý posluchač rozhlasu. Rádio mě doslova vychovalo a přivedlo k vážné hudbě. Tehdy byla jedna stanice, stanice Praha, na ní hrál Orchestr Karla Vlacha a já přilnul ke swingu.

Vaše filmová kariéra byla hodně skromná. Nebyl jste pro film vhodný typ, nebo vás to před kamerou nebavilo?
Na škole jsem dělal ve třetím ročníku filmové zkoušky na Plaváčka ve filmu Tři zlaté vlasy děda Vševěda režiséra Jana Valáška a po dvaceti letech jsem hrál titulní postavu ve filmu režiséra Karla Steklého Podivná přátelství herce Jesenia. Budu sebekritický a řeknu, že před kamerou nedokážu být tak bezprostřední, jak film vyžaduje. Takže ani v těch dvou hlavních rolích jsem se, upřímně řečeno, necítil moc dobře a další filmové nabídky jsem vyměnil za literárně-hudební pořady, které jsme vytvořili společně se Štěpánem Rakem. Vsadil jsem na jazyky a podařilo se nám vytvořit projekt, s nímž jsme v dalších desetiletích projeli 34 zemí čtyř kontinentů. Pořad byl sestaven z myšlenek Jana Amose Komenského a Štěpánovy hudby. Filmu jsem se však dotýkal z té druhé strany, a to buď dabingem, nebo namlouváním komentářů k cizojazyčným filmům.

Patříte mezi inteligentní a kultivované moderátory. Není vám smutno, když vidíte, co všechno lze dnes považovat za umění, a navíc je to považováno za vtipné?
Nebudu kritizovat kolegy, je to každého vlastní rozhodnutí. Dnes se dá bez jakýchkoli následků říct ano, či ne, přijímám, nebo nepřijímám. Je to míra vkusu. Je mi ale smutno, jak se zachází s naší mateřštinou. Zapomínáme na to, že vlastníme obdivuhodný jazyk, který ve své zvukomalebnosti a významové vyjadřovací schopnosti patří k největším pokladům našeho národního dědictví. Je mi upřímně líto, jak v současné době dostává na frak.

Řekněme, že vaše pořady s Komenským ve světě jsou mírovou misí. Myslíte si, že kdyby si diváci vzali myšlenky k srdci a začali podle nich jednat, došlo by po letech ve světě k určité změně k lepšímu?
Místo odpovědi zacituji úryvek, který ukáže onu nadčasovost názorně. "Přeji si, aby toto dílo bylo předloženo všem národům, protože toto mé dílo je schopné proměnit národy a svět k lepšímu." To mě velmi zaujalo. Vypadá to sice velice sebevědomě, ale já tomu věřím a toto dílo tu moc má. Bohužel nevím, kolik jednotlivců by si na celém světě dalo práci toto dílo přečíst, natož se z něj poučit. Ale to neznamená, že ho člověk nemá šířit a rozsévat jeho myšlenky, které k nápravě vedou.