Z mobilů kape krev konžských civilistů

Na rukou výrobců mobilních telefonů a notebooků je krev obětí konžské občanské války. Právě oni jsou totiž odběrateli vzácných minerálů, jejichž těžba celou vražednou mašinerii financuje, říká dokumentarista Frank Piasecki Poulsen v rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ.

Ve svém nejnovějším dokumentu Krev v mobilech kritizujete jako zákazník přístup Nokie. Ještě pořád si kupujete její telefony?
Můžu vám ho ukázat. Od doby, kdy jsem natáčel film, mám pořád ten samý. Moc dobře nefunguje, ale nechce se mi kupovat nový. Doufám, že nebudu čekat dlouho na model, který nebude vyroben z konfliktních minerálů.

Podle hodnocení organizace Enough Project je přitom v tomto ohledu Nokia čtvrtou nejšetrnější společností…
Nokia je skutečně daleko vpředu. Jde o lídra trhu, který vyrábí třetinu ze světové produkce telefonů. Proto jsem ji také oslovil. Pokud s tím některá společnost může něco udělat, je to Nokia. Je šance, že ji pak ostatní budou následovat.

Uspokojuje vás tedy její současný přístup?
Samozřejmě že ne. Telefony Nokia jsem kupoval v posledních patnácti letech, myslím, že mám právo na odpověď. Oni však odpovídají jen na to, co se jim hodí. O problému vědí deset let. Společnost mohla už dávno vytvořit smlouvy podmíněné pokutami za odhalení konfliktních minerálů. Problém je ale v tom, že výkonné ředitele to nezajímá. Když řeknou, že primárním cílem je udělat obchod a vydělat peníze akcionářům, nikdy se nedočkáte změny. Proto o tom informujeme veřejnost.

Považují to za problém lidé ve vašem okolí?
Mnozí Evropané, kteří viděli můj dokument, mi říkají: "O tom jsme nic nevěděli.“ Přestože jde o starý příběh. Lidé se mě vždycky ptají, co mohou udělat. Když navštívíte obchod, zeptejte se, jestli můžete dostat zařízení bez konfliktních minerálů. Prodavač o tom pravděpodobně nebude nic vědět, pokud si ale maloobchodní prodejny všimnou, že existuje poptávka po takových telefonech, pak se samozřejmě dostanou na trh.

Co dál lze dělat?
Nejdříve potřeba informovat veřejnost a klást otázky, v druhé řadě se bavit s politiky. Máme zastupitelskou demokracii, máme Evropskou unii. Myslím, že jde o záležitost, jejíž řešení nemůžeme nechat na velkých společnostech. Přestože říkají, že u nich funguje politika společenské odpovědnosti, nejde jim o nic než o peníze. Potřebujeme regulaci trhu, legislativu, která tyto minerály ilegalizuje.

Jen jedenáct dnů po premiéře vašeho filmu v Dánsku (1. září 2010) zakázal konžský prezident těžbu v oblasti, v níž jste natáčel. Je to shoda okolností?
Myslím, že je to opravdu náhoda. V minulosti zakázal konžský prezident těžbu už mnohokrát, podle organizace Global Witness to ale nepomáhá. Pořád tam dolují. Kongo je v podstatě stát v úpadku – všechno je prolezlé korupcí, takže je snadné podplatit úřady nebo armádu, aby mohlo obchodování pokračovat.

Slyšel jsem, že prezident v březnu opět zákaz zrušil. Dočká se Kongo nějakých změn?
Dokud budou spotřebitelé ze západního světa zohledňovat jen cenu a ne podmínky výroby a dokud to vše necháme na vůli velkých společností, nic se v Kongu nezmění.

Jaký přístup je třeba zvolit?
V jiných afrických zemích, kde bujel obchod s krvavými diamanty, se ukázalo, že je možné zastavit tok peněz. Pokud ho zastavíte, válka skončí. Ani to však všechny konžské problémy nevyřeší – zůstane chudoba, problémy s korupcí a podobně. Takové potíže je ovšem potřeba řešit až poté, co bude zastaveno válečné běsnění.

Myslíte, že v tom pomůže nový americký zákon, který ukládá výrobcům elektroniky povinnost vytvářet každoroční zprávy o jejich postupu proti obchodování s konfliktními minerály?
To, co vidíme ve Spojených státech, je rozhodně první krok, i když nebyly prosazeny všechny části návrhu. Podobnou legislativu bychom měli prosadit i v Evropské unii.

Frank Piasecki Poulsen (*1975)

Dánský dokumentarista. Po absolvování Národní filmové školy Dánska v roce 2001 se živil jako režisér, fotograf a scenárista pro dánskou národní televizi DR. Věnuje se tématům mládí, politiky a problémů třetího světa. Natočil dokument o kolumbijské revolucionářce Guerilla Girl. V rámci natáčení zatím posledního dokumentárního filmu Krev v mobilech (2010), představeného na letošním festivalu Jeden svět, se vypravil do odlehlých končin východního Konga, kde probíhá nelegální těžba cínu a dalších vzácných minerálů nezbytných při výrobě mobilních zařízení. Peníze nadnárodních výrobců podle Poulsena končí v rukou zkorumpovaných úředníků a ozbrojených skupin, které se dopouštějí krutostí na místním obyvatelstvu.

Legální konžské těžařské společnosti ve svém nedávném dopise zákon vítají. Zároveň ale říkají, že samy v poslední době aktivně usilují o zlepšení situace. Je vůbec intervence západu nutná?
Bez zahraničního kapitálu by neprobíhala žádná těžba. V jistém slova smyslu tedy už k intervenci došlo. Vždycky můžeme ukázat prstem na africké lídry, ale nejprve bychom se měli zamyslet, kdo skutečně za korupci platí.

Podle vás tedy existuje jasně definovaná odpovědnost za hranicemi Konga?
Dokument o tamních podmínkách jsem vytvořil pro "svůj“, západní svět. Kupovali jsme tyto minerály během posledních deseti let. Byly vytěžené během války, která si vyžádala víc než pět milionů životů. Proto se musíme vypořádat s vlastní odpovědností předtím, než začneme ukazovat na druhé.

Nevedlo by tam ale zastavení těžby k vysoké nezaměstnanosti?
Do mnoha dolů, které jsou kontrolované armádními skupinami, přišli lidé v naději, že si vydělají snadné peníze. A najedou spadla klec. Ozbrojené skupiny totiž daní naprosto všechno – nejen těžbu, ale i ubytování, jídlo a podobně. Nakonec lidé musejí utratit svou mzdu jen na holé přežití. Nemají peníze na to, aby se dostali pryč. Chtějí se vrátit k normálnímu životu, ale jsou nuceni k práci, která je mnohdy blízká otroctví.

Proč místním nepomohou jednotky OSN, které dohlížejí na situaci?
V řadě záležitostí jsou velmi nápomocné. Je potřeba vědět, že Kongo by se dalo rozlohou přirovnat k západní Evropě a na celém území je 17 tisíc příslušníků jednotek OSN. Přestože jde o největší mírovou misi na světě, pořád jde jen o malou bílou kapku ve velkém zeleném oceánu džungle. Nikdy se nedostanou na všechna místa najednou.

Proč jste se rozhodl navštívit zrovna důl Bisie?
Protože jde o nejproslulejší a největší důl v oblasti. Je s ním spojena krvavá historie. Proto jsem si ho vybral, i když byl tak daleko.

Co vás po cestě nejvíc šokovalo?
Vesnice Bisia, která se rozprostírala na úpatí hory, byl ve skutečnosti ten nejhorší slum, jaký jsem kdy viděl. Celé mi to připomínalo Klondike v době zlaté horečky. Když jsem vystoupal na horu, viděl jsem v džungli velkou jizvu. Najednou jsem začal rozeznávat všechny ty děti, které vylézaly z děr s obličejem pokrytým zaschlým bahnem. Vypadaly jako sochy, po dlouhé době, někdy i po týdnu kutání, se nadechly čerstvého vzduchu, jejich oči si zvykaly na světlo. Některým chlapcům bylo deset let. Cítil jsem se jako u brány do pekel.

Jak nebezpečné to tam bylo?
Ve válečné oblasti, kde probíhá konflikt tak dlouhou dobu, samozřejmě vždy riskujete život. Řada lidí má odpovědnost za příšerná zvěrstva – psychicky je to zdeformovalo. Protože jsme si chtěli zajistit co největší bezpečí, sehnali jsme si všemožná povolení, která jsme si v každé nové oblasti znovu nechávali potvrzovat.

Dostal jste se někdy do situace, kdy by vás další krok nejspíš stál život?
Když jsme chtěli vstoupit do dolů, museli jsme s vypnutou kamerou navštívit místního nejvýše postaveného vojáka. Bohužel jsme to nemohli natočit, ale kdybychom v té chvíli řekli něco špatně, udělali špatný pohyb nebo se pokusili utéct, byli bychom ve skutečném nebezpečí – ten člověk byl šílený. O celém konžském problému jsem předtím, než mě oslovil můj producent, nevěděl z jednoduchého důvodu – je to tam tak nebezpečné, že tam nejezdí ani novináři.

Čtěte dále

další zprávy