Sdílená ekonomika je mýtus. Komunismus totiž nefunguje

01.10. 05:15 | Autor: Petr Musil

Technologický pokrok umožňuje ve stále větším měřítku užívat různé věci, aniž by je člověk vlastnil. To je fenomén, pro který se vžilo označení sdílená ekonomika. Airbnb, Uber nebo Taxify jsou ale běžné služby, jimž digitalizace umožnila rozmach. Tedy byznys jako každý jiný. Skutečné sdílení vydělávat nemůže, komunismus totiž nefunguje.

Vláda si chce došlápnout na společnost Airbnb, která zprostředkovává krátkodobá ubytování. Jen před pár dny dala zelenou návrhu zákona, jenž by mimo jiné za tyto služby zaváděl poplatek. Hradili by ho ubytovaní hosté a putoval by do pokladen měst a obcí, na jejichž území pronajatý objekt leží. Maximálně by to bylo 21 korun za lůžko a den, od roku 2021 by mohl stoupnout až na padesátikorunu. Konkrétní výši by si stanovily samy obce.

Dnes mohou radnice vybírat jen šestikorunový poplatek z ubytovací kapacity, lázeňská místa nebo atraktivní turistické cíle navíc ještě patnáct korun jako lázeňský a rekreační poplatek. Novela tuto klasifikaci zruší a poplatky sjednotí. Protože Finanční správa ČR letos v létě od Airbnb získala seznam pronajímatelů, výběr poplatku by měl být mnohem snazší a efektivnější, než tomu bylo dosud.

Byty na kšeft

S vlastním návrhem na regulaci Airbnb přišla minulý týden také Rada hlavního města Prahy, která by chtěla vybírat poplatky za lůžko ve výši 25 korun na den. Zelení prý hodlají také prosazovat maximální počet dní v roce, kdy majitel nemovitosti bude moci střechu nad hlavou přes Airbnb pronajímat. "Budeme chtít limit šedesát dní," uvedl Ondřej Mirovský, jenž kandiduje na pražského primátora. Pražští zastupitelé se zjevně inspirují úpravou, kterou má řada evropských turisticky atraktivních metropolí - od Paříže přes Amsterdam, Barcelonu až po Vídeň. Zde se roční limit pohybuje nejčastěji mezi 60 a 120 dny. Magistrát to ale nebude mít tak jednoduché. Praha totiž nemůže sdílenou ekonomiku v oblasti ubytování regulovat vyhláškami. Hlavní město však má zákonodárnou iniciativu, a tak může jít se svým návrhem do parlamentu. Vzhledem k tomu, že to už prakticky učinila vláda, mohou oba subjekty v legislativním procesu spolupracovat. Každopádně lze očekávat, že chystaná norma jen potvrdí, co už všichni dávno vědí: Airbnb je klasický byznys a jako takový musí podléhat zákonům.

Česká republika se zřejmě dříve či později přidá k zemím, které již Airbnb nějakým způsobem regulují. A že jde vskutku o velmi rozmanité páky. Tak například ve španělské Barceloně musejí mít pronajímatelé licence, jež jim uděluje radnice. Madrid šel ještě dál, protože systém licencí už nebyl schopen dalšímu přílivu turistů efektivně bránit. Španělská metropole proto chce do konce roku nastavit takové podmínky, které však budou pro drtivou většinu pronajímatelů nesplnitelné. Jde zejména o zajištění samostatného vchodu do domu, v němž se daný byt nachází.

Podle nejrůznějších odhadů se dnes jen v Praze přes platformu Airbnb nabízí kolem osmnácti tisíc bytů. Přitom jen asi třicet procent připadá na individuální nabídky od jednotlivých majitelů. Zbytek, tedy sedm z deseti bytů, pak obstarávají firmy, jež je pronajímají vyloženě na kšeft. Regulace by prý měla rentabilitu takového byznysu snížit, v důsledku čehož by se část bytů měla vrátit do běžné nabídky na trhu a tím klesnout jejich cena. Problém se navíc už dávno netýká jen měst. Vlna zdražování nemovitostí se přelila i na venkov.

Taxametry nerušit!

Ve stínu krátkodobého ubytování se načas ocitla jiná služba, která je řazena do takzvané sdílené ekonomiky, a to Uber. I z něj se totiž v Česku pomalu stává regulovaný byznys. Vláda se společností na jaře podepsala memorandum, kde se alternativní přepravce zavázal plnit podmínky jako běžní taxikáři. Ministerstvo dopravy pak začalo připravovat novelu zákona o silniční přepravě, v níž by mělo dojít k určitému uvolnění podmínek pro všechny druhy taxislužby. Například taxametr měl přestat být povinný. Jenže podle taxikářů to nestačí. Začátkem září začali hrozit dalšími protesty (naposledy blokovali silnice na jaře), protože ministerstvo dopravy pod vedením Dana Ťoka (za ANO) podle nich jde v připravované novele příliš na ruku právě Uberu a další alternativní taxislužbě Taxify. Zástupci taxikářů označili svou účast v ministerské pracovní skupině k zákonu za čistě symbolickou, a tak nehodlají z některých svých požadavků ustoupit. Mezi ně patří třeba i to, aby taxislužbu mohl poskytovat jen označený vůz s taxametrem. Hotovou novelu by mělo ministerstvo dopravy vládě předložit do konce října.

Pronajmi si "céencéčko"

Společnosti jako Airbnb, Uber, Taxify nebo Liftago nejsou ve skutečnosti představitelé takzvané sdílené ekonomiky. "Jde jen o rychlejší a efektivnější zprostředkovatele kontraktu mezi poptávkou po službě a nabídkou služby. Vlastnictví zde není nijak sdíleno. Proto také služba funguje a rozvíjí se," řekl TÝDNU Martin Slaný, hlavní ekonom skupiny DRFG. Digitální technologie, na nichž služby typu Airbnb fungují, pouze umožnily lépe využít volné kapacity, zaplnit mezery na trhu. Fakticky tak jde jen o rozšíření služeb, jež si lidé vzájemně poskytují už celá staletí. Díky internetu jsou dnes majitelé bytů schopni dát potenciálním klientům o sobě vědět nesrovnatelně efektivněji než před třiceti a více lety. Přitom už v éře reálného socialismu bylo u nás možné se za úplatu ubytovávat (i krátkodobě) v soukromí.

Internet otevřel dveře tomuto fenoménu i do odvětví, ve kterých bychom to ani nečekali. Příkladem je strojírenství, kde se na českém a evropském trhu objevuje řada společností, jež na jedné straně pomáhají především malým a středním firmám zvýšit využití jejich výrobních kapacit a na straně druhé pak velkým hráčům umožňují svou výrobu outsourcovat. V Česku takto působí společnost Kooperace. cz. "Tuzemské hospodářství se vyznačuje poměrně vysokým podílem průmyslu. A ten - v současné době, kdy nejsou lidé -, funguje na hranici svých možností. Přesto se objevují firmy, jejichž stroje nejsou stoprocentně využity, a my je umíme propojit s těmi, které nemají na čem vyrábět," řekl TÝDNU Milan Málek, jenž se v Kooperaci.cz stará o obchodní stránku věci.

Patří to všem a nikomu

Ani ve výše uvedeném případě však nejde o skutečné sdílení, které spočívá v tom, že lidé využívají různé věci, jež nemají konkrétního vlastníka. Jejich užití je zpravidla zdarma nebo jen za mírný poplatek. Typickým příkladem je sdílení jízdních kol, jež se v různých variacích rozšířilo do řady světových měst. V České republice je největším provozovatelem takzvaného bikesharingu společnost Rekola. V Praze, Brně, Českých Budějovicích a Kladně provozuje 700 kol, která je možné při jízdě do patnácti minut využít zdarma. Za dalších 45 minut pak zaplatíte 24 korun a za každou další čtvrthodinu po osmi korunách. Spolehlivost takové služby však do značné míry závisí na přístupu uživatelů samých, tedy na tom, jak se ke kolům budou chovat a zda je budou vracet. Své o problémech se sdílením jízdních kol vědí třeba v čínské Šanghaji. Podle portálu Quartz.com se po tamních silnicích a cyklostezkách prohání asi 1,5 milionu sdílených kol. Lidé se však příliš neobtěžují bicykly vracet na vyhrazená místa a nechávají je pohozená na již tak přeplněných ulicích. Úřady proto na své náklady začaly opuštěná kola svážet na dvě místa, kde vznikla obří vrakoviště s více než 30 tisíci rezavějících kol. Společnosti, jimž patří, se k jejich vyzvedávání nemají.

Pro příklady neúspěšných projektů sdílení ani nemusíme chodit až do Asie. V roce 2011 se v Paříži objevily sdílené elektromobily. Službu Autolib' uvedl na trh miliardář Vincent Bolloré se slovy, že do roku 2023 na carsharingu vydělá 56 milionů eur (přes 1,4 miliardy korun). Realita je ovšem (nikoli překvapivě) zcela jiná. Služba nejenže nevydělává, ale pokud bude pokračovat v současném trendu, za pět let za ní zůstanou jen obří dluhy ve výši kolem 300 milionů eur (7,6 miliardy korun).

Bolloré přirozeně hodlá projekt ukončit. Ještě předtím ale chce z pařížské radnice vymámit každoroční příspěvek 40 milionů eur na pokrytí nákladů služby Autolib'. Co se pokazilo? Projevily se stejné neduhy jako u sdílených šanghajských kol. Uživatelé totiž elektromobily vraceli do nabíjecích stanic ve stále horším stavu, z některých si dokonce bezdomovci udělali útulný příbytek. Počet registrovaných uživatelů tak rapidně klesá a s tím i objem tržeb, které nestačí na pokrytí nákladů včetně údržby vozů. "Je to ukázkový příklad, k čemu vždy vede zespolečenštění vlastnictví či jeho nejasné vymezení. Tedy k přetěžování a devastaci," uzavřel Martin Slaný.

Co lidé také sdílejí

Knihy - Neziskový projekt KnihoBudka slouží k půjčování a výměně knih. Máte-li doma knížku, kterou už jste přečetli, můžete ji přinést do vysloužilé telefonní budky a vyměnit ji za jinou. Jídlo - Veřejná či komunitní lednice je určena pro ty, kdo nechtějí plýtvat potravinami. V Česku najdete komunitní lednice zatím na čtyřech místech, nejnověji v pražské Libni. Oblečení - Na trhu existují nejrůznější fashion bazary, kam můžete přinést oblečení, které již nenosíte, a za každý kus si můžete vybrat jiný. V Brně funguje také obchod Re:paráda, kde si lze za poplatek něco na sebe krátkodobě půjčit. Kancelář - Na principu sdílení funguje i takzvaný coworking. Jde o možnost pronajmout si kancelář v době, kdy ji zrovna neokupuje někdo jiný. Osivo - Na podporu přírodního zahradničení vznikla Semínkovna, kde si pěstitelé bezplatně vyměňují různá semínka.

Foto: ČTK/Ožana Jaroslav

Autor: Petr Musil