Konec staleté tradice. Dřevo na hudební nástroje došlo

03.03. 05:45 | Autor: Marek Kerles

Firma Strunal se řadí mezi největší producenty strunných hudebních nástrojů v Evropě. Nachází se v malebném městě Luby v Karlovarském kraji. Továrna navazuje na tradice tohoto kraje, budované řemeslníky a mistry od druhé poloviny 16. století.

Výrobci klavírů, houslí či kytar v Česku řeší velký problém: ubývá tuzemské rezonanční dřevo, které se po staletí využívalo k výrobě těch nejkvalitnějších hudebních instrumentů.

Nejen díky stověžaté Praze je Česko spojeno se slavným skladatelem Wolfgangem Amadeem Mozartem. Klavíry Anton Walter, na které hudební génius hrál, byly vyrobeny ze šumavského rezonančního smrku. Jeho vyhlášené dřevo používali i další výrobci nástrojů pro vídeňský dvůr. A navíc se úspěšně vyváželo do celého světa.

Jenže tradici, na kterou mohlo být Česko pyšné po mnoho staletí, je konec. Stromů využitelných pro výrobu nejkvalitnějších nástrojů kvapem ubývá nejen na Šumavě, ale i v dalších částech Česka. Důvodů je hned několik: od změn v lesnickém hospodaření přes klimatické změny až po přísnou ochranu přírody v národních parcích.

Na kytary nebude

Klávesový nástroj, který Wolfgang Amadeus Mozart koupil v roce 1782. Tradiční čeští výrobci se obávají, že už za pár let budou muset většinu nástrojů dělat z umělých materiálů.

"Dnes bereme dřevo od firem, jejichž zaměstnanci jezdí po celé Evropě a hledají vhodné stromy třeba po jednotlivých kusech. Z českých zdrojů už je ale nákup kvalitního rezonančního dřeva naprosto výjimečný," potvrzuje TÝDNU Jaroslav Nalezenec, vedoucí výroby firmy Strunal Luby.

Firma vyrábí ze smrků například housle, violoncella, kontrabasy a kytary. Ročně zhotoví až tři tisíce nástrojů, naprostá většina jde na export.

Společnost zatím využívá staré zásoby. "Ještě se něco dováží z Alp, i tam ale vhodné dřevo ubývá," uvádí Nalezenec.

Zahraniční "náhražky" je sice možné využívat, nikdy však nedokážou úplně nahradit kvalitu českého smrku. "Navíc kvůli zákazu kácení v deštných pralesích začíná být nedostatek i exotického dřeva," říká Nalezenec.

Zázrak z hlubokého lesa

Kontrabas vyrobený společností Strunal. Zázračný "hudební" smrk není jen tak obyčejný strom, který může vyrůst kdekoli. Musí splňovat řadu přísných kritérií, jinak nástroj nedosáhne požadovaného zvuku. Rezonanční vrstva dřeva dorůstá na smrcích pomalu po obvodu kmene až po stodvacátém roku věku.

"Strom také nesmí stát na kraji lesa, ale uprostřed, nejlépe na severní straně svahu," uvedl už dříve pro TÝDEN Jiří Frei, jeden z největších českých odborníků, který se vyhledáváním smrků pro tuzemské firmy zabýval již v dobách socialismu. Ve spodní části kmene nesmí být jediný suk, letokruhy na rezonančním dřevu musí být pravidelné a husté, vzdálené od sebe maximálně čtvrt centimetru.

Jakmile se k takovému smrku dostane více světla, třeba odtěžením okolního porostu, strom začne růst rychleji a jeho dřevo už pak přestane být pro výrobu instrumentů použitelné.

Problém je, že nyní stromy většinou nedosáhnou ani požadovaného věku pro "rezonanci" a jsou pokáceny. Někdejší lesníci se proto třeba už v dobách Schwarzenbergů snažili vhodné porosty - z ryze pragmatických důvodů - uchránit: dřevo z nich bylo vždycky dražší. I nyní se kubík klasického smrku prodává za 2300 korun, "rezonanční" stojí 3800 korun.

"Dnes už se nikdo příliš nezabývá tím, zda uprostřed hektaru lesa určeného ke kácení stojí třeba dva rezonanční smrky, které by bylo možné prodat třikrát dráž. Les se vykácí jako celek a dřevo se odveze," tvrdí Frei.

Vhodné smrky nyní rostou ve větším množství ještě v pralesovitých zbytcích v šumavském národním parku, kde jsou však jakékoli lesnické zásahy kvůli ochraně přírody zakázány. A i kdyby park čistě teoreticky těžbu zbytků "rezonance" povolil, bylo by to jen krátkodobé řešení.

"Z těch částí Šumavy, kde se lesnicky hospodaří, se prakticky žádné rezonanční dřevo neprodává," potvrzuje TÝDNU ředitel šumavského parku Pavel Hubený.

Poslední mohykáni

Piano Paul McNulty. Po sametové revoluci začali čeští výrobci hudebních nástrojů čelit zahraniční konkurenci, výroba poklesla a tím se snížila i poptávka po domácím dřevu. "Dříve jedna výrobní firma objednávala ročně třeba tři tisíce kubíků, dnes poptává sto kubíků," říká TÝDNU František Macháček z pily v Chlumci nad Cidlinou, která se zabývá i odborným zpracováním "hudebního" dřeva.

V Česku nadále působí i specializovaní podnikatelé, kteří jsou na domácím dřevu zcela závislí. Patří mezi ně například světoznámý výrobce historických klavírů a pian Paul McNulty. Američan se v roce 1995 přestěhoval do Česka speciálně kvůli kvalitám místního dřeva.

"Vyrábíme totiž repliky starých fortepian, na kterých se kdysi hrálo u dvora ve Vídni. A protože naprostá většina těchto nástrojů se tehdy vyráběla ze šumavských smrků, musí se i na repliku použít stejné dřevo, aby měla stejný zvuk," vysvětluje TÝDNU McNulty.

V jeho dílně v Divišově u Prahy vznikají unikátní historické nástroje, o které je ve světě obrovský zájem, přestože cena jeho fortepian přesahuje 600 tisíc korun. McNulty vyrábí repliky slavných značek jako Walter, Stein nebo Streicher. Nyní právě dokončuje piano pro zákazníka z Austrálie.

"Mám samozřejmě vytvořené zásoby, z kterých mohu ještě nějaký čas vyrábět, a daří se mi přes jednu pilu v Česku menší množství dřeva dokupovat. S jeho sháněním je to ale čím dále složitější a nikdo neví, jestli třeba za deset let bude ještě v Česku vůbec k dispozici," konstatuje McNulty.