Nissan Tiida 1,6: volba pro nenáročné

16.09. 12:00 | Autor: Jan Stacha

auto Po nejasnostech kolem nahrazení modelu Almera se do Evropy konečně dostal jeho přímý nástupce. Opravdu? Dorazil oklikou, prodává se jen někde a v mnohém se liší...

Nnástupcem přestárlého Nissanu Almera se podle loňských tvrzení automobilky měl stát model Qashqai: univerzálnější, ale také dražší kříženec hatchbacku a SUV. Na jaře však automobilka překvapila zprávou, že se v Evropě začne prodávat její mnohem konvenčnější „novinka“ Tiida. Proč ty uvozovky? Jde totiž o evropskou verzi v Mexiku již tři roky vyráběného modelu Versa, určeného původně pro asijské trhy.

Tiida navíc nebude nabízena v celé Evropě, nýbrž jen ve východní. Zde by se měla stát volbou konzervativnějších zákazníků značky, pro které jsou noví kříženci různých automobilových kategorií těžko stravitelní. Tiida připomíná experiment jen svým bizarním jménem, které v japonštině znamená „nestálý příliv“. Jinak je takřka dokonalým příkladem konvenčního vozu své třídy, orientovaného především na praktickou stránku věci. Hlavně na prostornost.

Zadní lavice je posuvná v rozmezí čtyřiadvaceti centimetrů, a pokud je co nejvíce vzad, nabízí vysoký automobil přinejmenším stejně místa, kolik ho bývá ve většině vozů o třídu větších. Svou „zásluhu“ na tom má i nemožnost posouvat volant podélně, takže zde i vysocí řidiči sedí blízko palubní desky. Nezvykle vysoko, s volantem téměř mezi koleny a s nataženýma rukama. O moc lépe se neusadí ani malé postavy. I jim mohou začít brzy vadit zprvu velmi pohodlně se tvářící, avšak až přehnaně vypouklé sedačky.

Pokud je třeba odvézt větší nákup, posunutím zadní lavice směrem vpřed se získá až 425 litrů objemu zavazadlového prostoru. Posouvat ji lze nejen z interiéru, ale i z kufru. Možnost posouvání je vykoupena pevnými sedáky. Lze sklápět jen polohovatelná opěradla zadních sedadel.

Ač by to na první pohled nikdo nehádal, zavalitý Nissan Tiida stojí na stejných základech jako kompaktní velkoprostorový model Note. To znamená, že má konvenční podvozek, vyhovující komfortnímu zaměření. Na rozdíl od mnoha svých konkurentů nemá žádné sportovní ambice, je především pohodlným vozem pro klidné motoristy. Ti ocení měkké pérování, které skvěle pohlcuje nerovnosti. Avšak za cenu naklánění v rychleji projížděných zatáčkách a horší stability ve vysokých rychlostech.

Stabilitě nepřidává ani ne zcela přesné řízení s horlivým elektrickým posilovačem. Jakékoli snaze o sportovnější jízdu se brání i poněkud gumovité řazení. Předpokládané cílové skupině zákazníků však tyto vlastnosti vadit nebudou. Spíše ocení výborné odhlučnění motoru, který není na volnoběh skoro slyšet.

Zkoušený vůz poháněla základní benzinová šestnáctistovka průměrného výkonu 110 koní/81 kW i průměrných vlastností. Slovo „průměrný“ se vůbec hodí k vozu, který ničím kromě prostornosti a pohodlí nevyniká. Na druhou stranu právě tyto vlastnosti mnoho zájemců ocení více než dnes tak populární „sportovnost“, ústící v poskakování po nerovnostech.

Nejlevnější verze se i s poměrně bohatou základní výbavou prodává za necelých 380 tisíc korun; o pětačtyřicet tisíc levněji, než bylo ohlášeno při jejím letním příchodu na náš trh. Cena se ukázala stejně nestálou jako jméno vozu.

Foto: archiv

Autor: Jan Stacha