Strážce paměti

Když se dlouhovlasý Slovák Ján Langoš stal po prvních svobodných volbách v létě roku 1990 federálním ministrem vnitra, mnozí si s úlevou řekli: "Mánička ve vládě, navíc na vnitru, tak to už máme opravdovou svobodu." Dnes Langoš řídí bratislavský Ústav paměti národa, který mapuje zločiny totalitních režimů na Slovensku v letech 1939 až 1989. V České republice zatím obdobný ústav nevznikl.

Vaše rodina měla silné katolické kořeny. Váš kmotr Alexander Vajcík byl banskobystrickým kanovníkem, biskup Andrej Škrábik vás prý jako malého houpal na kolenou a říkával: "Můj malý Johane." Zůstala vám víra podnes?

Ano. Před kostelem se vždycky pokřižuji, jako kluci jsme před kostelem i poklekali. Za normalizace se to v Bratislavě nenosilo, pokřižovat se před chrámem mohlo znamenat, že se vaše děti nedostanou na střední školu. Ale já se vždycky požehnal. Dnes je zase člověk, který se pokřižuje na ulici, obětí posměchu těch samých lidí.

Proč jste za komunismu nosil dlouhé vlasy? Byl to znak příslušnosti k slovenskému undergroundu?

Dlouhé vlasy jsem nosil už od šedesátých let, kdy mě zasáhl rokenrol, rhythm and blues a bigbít. Vlasy vyjadřovaly sounáležitost s muzikou, ale zároveň byly znakem vzdoru proti falešné komunistické etice a morálce, proti uniformitě modrých košil a pionýrských šátků a postupně proti komunismu jako systému. Vždyť na nás režim neváhal poštvat policajty, aby nás násilím ostříhali.

Vás někdy na ulici ostříhali?

Ano, třeba v roce 1966. Policajti šli po dlouhých vlasech jako diví, nesnášeli jakékoli výstřednosti. Nestříhali přímo na ulici, pochytali nás, odvedli k holiči a čekali, až nás o vlasy připraví holič. A ještě jsme museli stříhání zaplatit z vlastní kapsy.

Teď už vlasy až na ramena nenosíte. Znamená to, že je Slovensko svobodnou demokratickou zemí?

Dlouhými vlasy už na Slovensku nemusím bojovat s žádnou totalitou a nemá smysl, abych je nosil. Ale přece jen musím dodat, že i dnes mohou být dlouhé vlasy problémem. Vlasaté mladé lidi napadají holohlaví skinheadi - a to je zlé.

S někdejší totalitou bojujete pomocí archivů. Jako poslanci parlamentu se vám podařilo iniciovat vznik Ústavu paměti národa. Co je to za instituci?

V roce 2002 schválil parlament zákon o paměti národa, jehož jsem autorem. Zákon je i hlavním opěrným bodem pro činnost Ústavu paměti národa (ÚPN) a mimo jiné se v něm říká, že "žádné protiprávní konání státu vůči občanům nesmí být chráněno tajemstvím ani nesmí být zapomenuto".

V České republice se zločiny totalitního systému zaobírá Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV), proč si myslíte, že váš ústav je o krok napřed?

ÚDV je útvarem ministerstva vnitra. Náš ústav je veřejnoprávní institucí, předsedu a čtyři členy rady volí parlament, po dvou jmenuje prezident a vláda. Spravujeme všechny archivní fondy, které souvisejí s represivními složkami. V Česku jsou fondy ve správě ministerstva vnitra, ale také v opatrování ministerstva obrany či jiných institucí.

Čeští badatelé si stěžují, že při práci stále narážejí na cenzuru - třeba na civilní rozvědkou začerněné papíry, když už se vůbec dostanou k požadovaným materiálům.

Když si vezmete oficiální české seznamy spolupracovníků Státní bezpečnosti, co je to? To nejsou originální dokumenty, ale produkt ministerstva vnitra, který bude vždy napadnutelný. Na Slovensku zveřejňujeme veškerou dokumentaci včetně registračních protokolů spolupracovníků StB. Občané na jejich základě mohou rozplést celého pavouka, tu ohromnou síť, do níž byl spolupracovník zamotán. Poznáte i jeho nadřízené a další sledované osoby.

Kdo se k dokumentům ve vašem archivu dostane?

Kdokoli nad osmnáct let. Okopírování jedné stránky stojí dvě koruny, cena je dána zákonem.

V Česku platí archivní ceník, ten je výrazně dražší. Kolik slovenských občanů už si požádalo třeba o zpřístupnění materiálů StB?

Od začátku roku dvě stě, celkem jde asi o osm tisíc žádostí. Nejtlustší svazek, který byl zatím vyžádán, měl přesně 4737 stran, jeho okopírování vyšlo skoro na deset tisíc korun, ale majitelce spisu poplatek naštěstí uhradil nestátní zdroj.

Na Slovensku nebyla za vlády HZDS a premiéra Mečiara řada archivních materiálů vůbec přístupná, to byla přece mnohem horší situace než v České republice.

To je pravda. Slovenská informační služba navíc svůj archiv v devadesátých letech zcela jistě nadále vytěžovala. Teď už je přes šedesát tisíc svazků převezeno ze Slovenské informační služby do našeho archivu.

Co je paměť národa?

Pamatovat si, chtít se dovědět podrobnosti o diktatuře, která na Slovensku od roku 1939 vládla. Znát zákulisí fašistické i komunistické moci. Vždyť archivy Státní bezpečnosti byly ještě do předminulého roku přísně tajnými dokumenty v depozitech Slovenské informační služby.

Chcete paměť národa oživit i zveřejněním seznamů příslušníků Lidových milicí, důstojníků Pohraniční stráže, arizátorů (konfiskátorů) židovského majetku v době takzvaného slovenského štátu. Je Slovensko připraveno na tak hutnou dávku pravdy?

Myslím, že ano. Počítám třeba, že by ústav mohl na Slovensku zorganizovat putovní výstavu fotografií obětí vražd na hranicích. Takové fotografie existují a jakkoli mohou působit morbidně, půjde ve skutečnosti o důležité memento.

Inspirovala vás výstava fotografií, která před časem putovala Německem a šokovala občany drastickými zločiny páchanými řadovými vojáky wehrmachtu?

Je to spíše dáno zkušenostmi ještě z mého působení na federálním ministerstvu vnitra. Tehdy jsem viděl kruté barevné snímky východního Němce, který se na konci osmdesátých let pokusil přejít ze Slovenska do Rakouska. Pohraniční stráž na něho poštvala smečku psů a nechala ho roztrhat na kusy.

ÚPN dokumentuje zločiny z dob nesvobody z let 1939 až 1989. V případě, že by v České republice vznikl podobný ústav, měl by považovat za dobu totality i období mezi roky 1945 a 1948?

Doufám, že činnost slovenského ústavu nastaví Čechům zrcadlo a že dřív nebo později se začnou vážně zabývat i protektorátem a obdobím mezi roky 1945-1948. Přestane se manipulovat pojmy jako vítěz a poražený, Benešovými dekrety a dalšími zákony. A místo psaného práva z té doby se začnou i Češi, tak jako my Slováci, zaobírat právem přirozeným.

Na Slovensku už se tak opravdu děje?

Zákon považuje i zmiňované období za dobu nesvobody. Na rozdíl od mnohých politiků či historiků, kteří tuto periodu rádi nazývají "návratem k prvorepublikové demokracii" či "dobou částečné demokracie". Dokumentujeme už například, jak se po válce měnily transformací sítě agentů ze čtyřicátých let represivní složky slovenského státu v komunistické represivní orgány.

Hned po válce byli ze Slovenska odsunuti slovenští Němci. Pojmenuje ústav konkrétní viníky či aktéry zločinů, které se tehdy odehrály?

Samozřejmě. V archivech jsou důkazy, které dokumentují akce režimu proti menšinám. My nepoužíváme eufemistický termín odsun, rovnou říkáme deportace. Pod hradem Děvín jsme loni spolu s Konfederací politických vězňů postavili monumentální památník s názvem Brána do svobody, který symbolizuje všechny zabité, mrtvé a deportované. Text na pomníku připomíná nejen více než sedm set zavražděných na hranicích, ale třeba i dvacet tisíc lidí odvlečených do sovětských gulagů, a také nejméně dva miliony dvě stě tisíc deportovaných osob z Československa, tedy československé Němce i Maďary. Nebojíme se ani takového hrozného čísla.

Dostal už ústav nějaké aktéry represí před soud?

Naším úkolem není tlačit na orgány činné v trestním řízení, ze zákona ani nemáme právo zločiny vyšetřovat, ale pouze zveřejňovat dokumentaci a dát podnět generální prokuratuře.

Na Slovensku neplatí lustrační zákon. Zda poslanec či ředitel školy označený za estébáka odstoupí, je jen otázka jeho svědomí. Neuvažujete o obnovení lustračního zákona?

Ne. Lustrační zákon je mým dítětem z dob působení ve federální vládě, sám jsem ho předkládal Federálnímu shromáždění. Lustrační zákon byl součástí právního systému samostatné Slovenské republiky až do vypršení platnosti na konci roku 1996. Ale stejně nebyl ani do té doby uplatňován.

Bylo Slovensko právním státem, když nedodržovalo svůj zákon?

Ne zcela. Ale přijetí zákona o paměti národa je úplnou rehabilitací toho období.

Neměl jste asi rád komunisty už od dětství. Když zemřel Stalin a Gottwald, chodil jste do druhé třídy v Banské Bystrici; radoval jste se, nebo plakal?

Pamatuji si, že město bylo ponuré, na každém domě vlály černé prapory a všude vládl ohromný smutek. Doma se hovořilo vždycky otevřeně, rodina byla jasně antikomunistická, nesouhlasila s režimem, a to i před dětmi. Nevzpomínám si, co se tehdy doma přesně říkalo a nakolik rodiče doufali, že se smrtí diktátorů padne i režim.

Poslouchali jste doma Svobodnou Evropu?

Spíše Londýn. Můj otec měl rádio celý den úplně rozladěné, pečlivě naladil jen na zprávy, a zase rozladil. Až později jsem pochopil, že to je manévr kvůli policii, která dělala po domech razie. Kdo měl naladěnou západní stanici, mohl skončit i ve vězení.

Ústav paměti národa má kanceláře přímo na bratislavském náměstí Slovenského národního povstání. V budově, odkud jste v roce 1989 pomáhal s Veřejností proti násilí řídit revoluci. Není to symbolický návrat?

Sídlíme na náměstí jen chvíli, předtím jsme museli vytrpět všelijaká provizoria. Nedávno mě ale sháněl jeden přítel ještě z revoluční éry a vyptával se, v jakých končinách Bratislavy má ústav sídlo. Odpověděl jsem: "Já jsem přesně tam, kde jsem byl v listopadu 1989. Ústav paměti národa, náměstí Slovenského národního povstání, číslo 28."

* * *

Ján Langoš (59)

Banskobystrický rodák, původním povoláním elektrotechnický inženýr. V letech 1969-1989 zaměstnanec Správy dálkových kabelů a podniku Tesla. Podílel se na činnosti opozičních politických struktur a na vydávání časopisů na Slovensku. V letech 1989-1990 byl jedním z vedoucích představitelů Verejnosti proti násiliu, za niž byl kooptován do Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSFR (místopředsedou v lednu až červnu 1990). Poté byl do roku
1992 federálním ministrem vnitra. V letech 1995-2001 byl předsedou slovenské Demokratické strany. V květnu 2003 se stal předsedou správní rady 3 Ústavu pamäti národa.

Foto: Robert Zlatohlávek

Čtěte dále

další zprávy