Slzy pro Kim Ir-sena

Většinu života prožil ve státě, který je považován za ten nejizolovanější na světě – v Severní Koreji. Dnes vede Kim Sung-min rozhlasovou stanici snažící se tamní režim podvracet. Právě kvůli tomu, že kdysi zaslechl zahraniční vysílání, se z něho ostatně stal politický uprchlík, a ne důstojník a propagandista. S TÝDNEM hovořil o zemi, kterou opustil, a již zároveň neustále nosí v sobě, v níž poznal hladomor i dusivý kult zbožštěného komunistického vůdce.

Jaká je vaše nejranější vzpomínka z dětství?

Dostávám malý dárek v den narozenin Kim Ir-sena.

Co pro vás tehdy Kim Ir-sen znamenal?

Totéž co pro všechny ostatní lidi v Severní Koreji. Otcovskou, ochranitelskou postavu, která je více než jenom člověk. Božstvo.

Jak tehdy vaše rodina žila? Byli jste chudí?

Tehdy se ještě hlady neumíralo, státní distribuce jídla jakžtakž fungovala. Ne snad že bychom byli sytí, ale nějakou rýži jsme většinou měli.

Jak často jste – třeba v době, kdy jste chodil do školy – slyšet vyslovit jméno Kim Ir-sen?

Velmi často, ale nejde jenom o slova. Všude byly jeho obrazy a sochy; ve škole, v bytech, na veřejných prostranstvích. Člověk jeho podobu viděl skoro v každém bdělém okamžiku, byl v mém životě přítomen prakticky pořád.

Byla ta oddanost, kterou lidé v Severní Koreji tehdy Kim Ir-senovi – a později jeho synovi Kim Čong-ilovi – projevovali, upřímná, nebo je to jenom chování vynucené hrozbou tvrdého trestu?

Dá se říct, že to je obojí. Severokorejský režim k ovládnutí obyvatel používá represi, vymývání mozků i propagandu a daří se mu to. Lidé jsou mu oddáni a zároveň se ho bojí, v tomhle se země oproti době mého dětství vůbec nezměnila. Se mnou to bylo stejné, obdivoval jsem Kim Ir-sena a režim a zároveň se ho bál. Hodně mě v tom utvrdil jeden zážitek ze školních let – jeden z mých kamarádů byl z rodiny novináře celostátního deníku. Otec se před ním prořekl, že občas poslouchá jihokorejské rádio. Kluk o tom mluvil ve škole. Potrestali celou tu rodinu, udělali s nimi takový monstrproces pro výstrahu všem ostatním. Takové věci se v Severní Koreji dějí možná méně často, než si pozorovatelé zvenčí myslí – obyvatelé se proti režimu nebouří, ale stejně se dějí.

Co vlastně severokorejské dítě v době vašeho vyrůstání po celý den dělalo?

Po škole jsme každý den tři hodiny trávili na schůzkách mládežnické organizace, členství bylo pro všechny povinné. Pak jsme ještě museli vykonávat nějakou společensky prospěšnou práci, sbírat starý papír a podobně. Chtěl jsem se v té době stát slavným spisovatelem, stejně jako byl můj otec, takže jsem doma hodně psal. Když mi bylo dvanáct, vyhrála jedna moje báseň soutěž.

O čem byla?

Jmenovala se Sníh. Byla o tom, jak sníh všechno přikryje, i moje provinění a chyby.

Váš otec byl prominentní režimní autor. Považujete svoje dětství za privilegované?

Mezi skutečné prominenty v Severní Koreji patřila jenom úzká vrstva vrcholných politiků. Ostatní vedli – alespoň z materiálního hlediska – víceméně stejný život, měli stejné příděly, stejné mzdy.

Mluvilo se v rodině intelektuála o politice více než třeba jinde? Ať už dobře nebo špatně.

Jediné, co mi otec o politice říkal, bylo, abych byl za všech okolností loajální ke straně. Čím intelektuálnější práci člověk v Severní Koreji vykonává, tím víc si dává pozor, aby ani doma nic nepatřičného neřekl.

Jak jste v téhle atmosféře dospěl k nesouhlasu s oficiální politikou?

Kdybych neposlouchal zahraniční rádio a nenašel pár letáků, které nad zemí shazují balony vypouštěné na jihu, asi bych byl ještě dnes loajálním důstojníkem severokorejské armády.

Jak to, že jste se nebál to rádio poslouchat? Měl jste přece zkušenost, k čemu to může vést.

Když jsem začal, už to nešlo zastavit. K poslechu cizího rádia mě přivedla písnička, kterou jsme za studií slyšel hrát kamaráda na kytaru. Strašně se mi líbila a on se mi pak svěřil, že ji zná z jihokorejského vysílání. Vyměnil jsme kvůli tomu na černém trhu uniformu za krátkovlnné rádio a začal poslouchat taky. Slyšel jsem tam věci, které mě šokovaly, ale jejich pravdivost jsem si byl schopen – i v podmínkách režimu – trochu ověřit.

Jaké věci třeba?

Například že v Jižní Koreji jezdí deset milionů aut. To mi připadalo naprosto neuvěřitelné, v naší zemi jich bylo jen pár desítek tisíc. Jenomže pak jsem se zeptal příbuzných, kteří byli v zahraničí, a ti mi to víceméně potvrdili. Musel jsem se samozřejmě ptát velmi chytře a opatrně, aby se o tom úřady nedověděly. Je ale pravda, že na konci osmdesátých let, kdy jsem začal rádio poslouchat, byly poměry v Severní Koreji trochu uvolněnější. Došlo totiž k tomu, že stát přestal být schopen zároveň vyplácet mzdy i distribuovat jídlo: lidé mohli mít buď jedno, nebo druhé. V té situaci povolil politický dohled.

Zaznamenal jste tehdy nějaké náznaky, že se rodí politická opozice?

Ne, a ani dnes to není jiné. Lidé v Severní Koreji tehdy stejně jako teď věděli, že pokud něco ukradnou, někoho zabijí, skončí na pár let ve vězení. Otevřená kritika vládnoucí strany ale znamená tábor pro politické vězně nebo veřejnou popravu.

Byl jste mladý člověk, který žil ve společnosti, v jejíž ideály nevěřil, neměl jste s kým o svých pochybnostech promluvit. Měl jste tehdy vůbec nějaké plány, ambice?

Snil jsem o tom, že jednou uteču. Jenomže to byly jenom takové utopické představy. Snažit se o útěk do Číny nemělo význam – Čína tehdy neměla diplomatické styky s Jižní Koreou. A přes demilitarizovanou zónu mezi korejskými státy nešlo přejít, jedině ji přeletět nebo překonat hranici lodí, což bylo nemyslitelné. Tehdy nebyli prakticky žádní uprchlíci ze
Severní Koreje, slyšel jsem jen o dvou vojenských pilotech, jimž se podařilo uletět.

Byl jste v armádě, tu dráhu jste si vybral?

Chtěl jsem být spisovatelem a v rámci severokorejské společnosti je armáda považována za vůbec nejdůležitější instituci. Takže jsem se rozhodl být v armádě a stát se spisovatelem v jejích řadách, v době služby jsem obesílal každou literární soutěž a nakonec jsem uspěl. Moje texty používalo politické vedení armády pro propagandu mezi jednotkami.

A zároveň jste snil o útěku. To musel být psychicky náročný dvojí život.

Takový vede v Severní Koreji každý, kdo píše.

Měl jste tehdy někoho, s kým jste mohl mluvit úplně otevřeně?

Měl jsem to štěstí, ale nechci o něm moc mluvit. Ještě pořád v té zemi je.

V devadesátých letech vypukl v Severní Koreji hladomor. Přišel náhle, nebo se poměry postupně zhoršovaly?

Poprvé jsem viděl umírat lidi hladem, když jsem byl v armádě v roce 1985. I když tehdy nešlo o hlad, spíše to byla podvýživa. Kvůli potížím s distribucí jídla totiž vedení země rozhodlo, že se vojáci v útvarech postarají o výživu sami. Někde to dokázali, jinde zase pěstovali jenom rýži, takže vojáci nedostávali vyváženou stravu, a někteří proto zemřeli. V roce 1992 se státní distribuce potravin zastavila úplně. Lidé na Západě si myslí, že hladomor začal až v polovině 90. let, protože tehdy režim požádal mezinárodní společenství o potravinovou pomoc. To už ale v zemi byl tři roky hlad.

Celý rozhovor najdete v aktuálním vydání časopisu TÝDEN.

Foto: Profimedia.cz

Čtěte dále

další zprávy