Secesní portrét s mávátkem

Když se Anna Karenina v představení v Divadle ABC chystá skočit pod vlak, má muž v publiku chuť vběhnout na pódium a nešťastnou ženu zachraňovat. Druhý den pak s ní sedí v kavárně a vidí před sebou veselou inteligentní bytost, jež si dává k snídani míchaná vajíčka, štrúdl a sní k tomu čtyři rohlíky. Zase je Lenkou Vlasákovou, stále zřetelněji svítící hvězdou českého herectví.

Sedíme v kavárně na Národní třídě. Bez pomalu odkvétá. Je První máj... Chodila jste do průvodu?

Ano, chodila, a ráda. Těšila jsem se na hodiny výtvarné výuky, kde jsme si vyráběli mávátka.

Byla jste tedy v dětství uvědomělá…

Pokud jde o prvomájové průvody, pak snad. Ale jinak jsem z prostředí spíš intelektuálského a nepříliš režimu nakloněného. Naši rodiče byli ekonomové, dědeček František Vlasák byl osmašedesátník, ministr vlády za „pražského jara“, pak byl vyloučený, po listopadu 1989 byl krátce místopředsedou v první české vládě. Zemřel předloni. Jeho blízkým přítelem byl Bedřich Placák, kardiochirurg a mluvčí Charty 77. Bydleli jsme ve funkcionalistické vile ve Střešovicích. Naším sousedem byl překladatel a disident Zdeněk Urbánek. Chodil ho navštěvovat Václav Havel, takže dům byl co chvíli hlídaný estébáky. Já jsem však v dětství kolaborovala svou účastí v prvomájových průvodech. Naši mi to kupodivu příliš nerozmlouvali. Asi mi nechtěli kazit radost.

Dalo by se říci, že jste děvče z lepší  čtvrti?

Ne zcela. Přestěhovali jsme se pak do Horních Počernic, kde to bylo trochu jiné. K nám do školy chodily třeba děti z dětského domova a také děti cirkusáků a kolotočářů, kteří mají v Počernicích své zimoviště. Třeba Berouskovi, ty jsem znala. Pouštěli je i za komunismu na Západ, takže se tihle spolužáci vyznačovali tím, že měli zvláštní a exkluzivní věci, například plísňové džíny. Nebo také céčka, to byl žádaný artikl. Z té třídy jsem byla jediná, která šla na gymnázium.

Kam jste na něj chodila?

Do Vysočan, na náměstí Lidových milicí. Bylo to tam úplně strašné. Továrny, hned vedle městský výbor KSČ. Ředitelka byla skalní komunistka, učila ruštinu. Důtky byly už jen za to, že jste si vzal tričko s anglickým nápisem, za křížek byl vyhazov.

A vaši předci měli všichni kořeny v Čechách? Ptám se proto, že bych se vzhledem k vašim trochu šikmým očím nedivil, kdyby tam byl nějaký orientální gen.

Částí rodiny jsme jistě zakotveni zcela jistě v pražské kotlině. Jeden pradědeček byl známý advokát, rodině po něm zbyla vila na Hanspaulce. Z druhé strany pocházíme z Libušína u Kladna, z hornického prostředí. A máte pravdu, že tam se něco trochu orientálního najde. Dědeček mi až na smrtelné posteli řekl, že jeho dědeček byl snad cikán, který přišel do Čech z Uher. Brousil tady nože a zřejmě úspěšně, dal syna na studia a byl z něho důlní inženýr. Takže společensky postoupil.

Tomu uhersko-romskému předkovi možná vděčíte za svůj umělecký naturel. Nebo jste měli v rodině nějaké jiné umělce?

Ne, všechno to byli inženýři nebo podobné seriózní profese. Zvrhla jsem se jediná. Ale původně jsem chtěla být archeoložkou. Nebo že budu třeba psát. Nijak divadelně jsem se neprojevovala. A pamatuju si, že jsem jednou měla recitovat nějakou básničku od Puškina, tak jsem ji odrecitovala – a třída mi zatleskala. To byl zvláštní moment, jako by se mi něco poodkrylo.

Celý rozhovor si můžete přečíst v novém vydání časopisu Týden.

Čtěte dále

další zprávy