Raději Rembrandta než Che Guevaru

Na pražské retrospektivní přehlídce tvorby Vivienne Westwoodové se sešla politická i finanční smetánka. Její módní návrhy v tuzemsku prakticky neseženete. Přesto vybrané obecenstvo shromážděné ve Španělském sále Pražského hradu pětašedesátileté návrhářské legendě s vlasy mrkvově oranžovými aplaudovalo vstoje.

Jak by se podle vás lidé měli oblékat?

Je pitomost snažit se vypadat sexy pro všechny, od bankéře po dělníka. Je to ubohé a i nejkrásnější žena pak vypadá hrozně. Přitom právě to spousta lidí chce: oblékat se tak, aby to bylo sexy pro každého. Nedávno jsem procházela jedním londýnským parkem, všude byla spousta lidí, něco tam zadarmo promítali. A většina lidí vypadala děsně. Najednou se z davu vyloupla punkerka v botách s platformou a byla naprosto nádherná. Vypadala jako cizokrajný motýl. Líbí se mi, když mladí lidé používají symboly, aby ukázali, že nejsou jenom obyčejní konzumenti módy. Tohle je alternativa k baseballovým čepicím a všemu tomu oblečení posetému logy.

Nedávno jste řekla, že nejdůležitější součástí vašich modelů je nahá kůže. Má pak smysl ji zakrývat oděvem?

Myslela jsem to trochu jinak. Vzniklo to, když jsem byla v Japonsku, na konci odpoledne, kdy jedno interview stíhalo druhé. Byla jsem už totálně vyčerpaná, když přede mě někdo strčil mikrofon a zeptal se: "Co je to móda?" Odpovídala jsem automaticky, řekla jsem, že móda může být třeba taky nahota. Ta dáma opáčila, jestli chci, aby všichni chodili bez oblečení. Řekla jsem jí: "To ne, v mém věku by si měl člověk vzít aspoň boty na vysokém podpatku." Oblečení je pro mě třeba jen piha - zkrátka jde o to, nebýt úplně nahý. Stačí se podívat na Tiziana: na jeho obrazech zdobí nahá těla vždycky nějaký šperk. Nebo na africké ženy - jsou nahé až na kruhy kolem pasu. Někdy je oblečení jenom účes. Úplná nahota není nikdy hezká. Potom se ztrácí pole pro fantazii, pro představy.

Nahé tělo podle vás není sexy?

Může být. Záleží na tom, v jakém stádiu hry se nacházíte...

A co móda a sex? Říkáte, že k sobě patří, ale vyzáblé modelky, které předvádějí vaše oblečení, dvakrát sexy nejsou...

Tyhle dívky ale mají svůj styl a jsou sexy právě jím. To mě na nich baví - vybudovaly si vlastní vizáž. Nejsou jako supermodelky, které pobíhají z jednoho focení na druhé, ale jakmile seskočí z mola, shodí make-up a natáhnou si džíny a tričko. Móda pro ně je spíše práce. Děvčata, která dělají pro mě, vypadají stylově pořád a módu milují. Nemusím jim platit tolik, co ostatním, a stejně pro mě budou dělat, protože je moje oblečení baví.

Nosíte na klopě odznak hnutí Aktivního odporu. O co hnutí usiluje?

Spisovatel Aldous Huxley říká, že existují tři zla: nacionalismus, organizovaná lež a neustálé odvádění pozornosti. Nejhorší zlo je právě odvádění pozornosti. Pokud vám pořád někdo valí do hlavy muziku nebo něco podobného, přestanete přemýšlet, redukuje vás to na pouhého konzumenta. A když přestanete přemýšlet, bez problémů strávíte i organizované lži. Žijeme v době dogmatu. Současnou volbou je buď dogma, nebo myšlení. Lidé proti dogmatu musejí bojovat. Bojují s ním pokaždé, když jdou do divadla místo do kina, pokaždé když čtou knížku - teď samozřejmě nemyslím nějaký bestseller... To je aktivní odpor proti propagandě. Kultura může být i zbraň. Proto mám na svých tričkách raději portrét Rembrandta než Che Guevary.

Co se propaganda snaží prosadit ve Velké Británii?

Klíčem k civilizaci jsou kultura a právo, tedy rovnost před zákonem. Tony Blair má ve Velké Británii stejnou moc, jako míval Karel I., což byl tyran. Chce stavět lidi před soud, aniž by jim řekl, co spáchali. Mě nebo kohokoliv jiného mohou v téhle tajné válce proti terorismu sebrat na ulici. Ani se nemusí namáhat s vymýšlením důvodů k zatčení - to je hanba.

V demokracii jsou ale pojistkou proti nadměrné moci jedné strany volby...

Připadá mi, že už nejde o levici a pravici. Všechny ty strany i politici jsou stejní. Každý v mém okolí, i lidé, které potkávám náhodně, jsou zmatení a nevědí, koho by měli volit: nemají alternativu. Samozřejmě, jsou zde ještě liberální demokraté (třetí nejvýznamnější strana v Británii, pozn.red.), ale ti jsou strašně slabí; nemyslím, že by se to v dohledné době změnilo.

A co konzervativci? Český prezident Václav Klaus je obdivovatelem Margaret Thatcherové...

Myslím, že Tony Blair nadělal mnohem více škody než Margaret Thatcherová. Ona byla příšerná se všemi těmi deregulacemi a nakonec taky tím volným trhem. A pak tu byla ještě válka o Falklandy, ve které nechala vyhodit do vzduchu argentinský křižník - jmenoval se Generál Belgrano - a stovky argentinských námořníků jenom tak navždycky zmizely ve studené vodě. To bylo něco neuvěřitelně divokého, fascinující akt vládní zvůle, a přitom k tomu nebyl jediný důvod. Ale Tony Blair má už teď na krku mnohem více mrtvých. Je to netvor - to, co dělá, je naprosto neomluvitelné. A je horší než Margaret Thatcherová i v zakrývání problémů - snaží se kamuflovat to, co se dělo v Iráku, i to, co se odehrálo v Londýně. A navíc: lidé si mysleli, že labouristická strana se změnila, že je jiná - ale naopak, labouristé jsou ještě horší, než byli.

Změnil se nějak život Londýňanů po teroristických útocích?

Bohužel ne. Bohužel, protože jejich život se změnit měl. Na válce v Iráku a životě v permanentním strachu a pod tlakem je dobrá jen jedna věc: lidé si už tolik nemyslejí, že s touhle vládou je všechno v pořádku. Což je samozřejmě dobře. Jenže na druhou stranu tu zůstává pořád stejná společnost konzumentů - lidé se bojí jenom toho, že ztratí práci a nebudou mít peníze a nebudou si moct kupovat věci.

Jak si vybíráte místa pro své přehlídky?

To je tajemství, takže vám to nepovím. Ale v zásadě - přehlídka vždycky kopíruje nějaký vzorec, většinou splňuje určitá pravidla - například by asi nebylo moc praktické dělat přehlídku v divadle. Je potřeba molo, je potřeba prostor pro publikum. A když to funguje dobře, vidíte někdy na konci přehlídky tváře, po kterých stékají slzy. Lidé pláčou, protože ten zážitek byl pro ně emocionálně silný, protože toho viděli strašně moc. Tyhle slzy, to je pro mě obrovský kompliment.

Jste také učitelkou módy - co radíte studentům?

Vždycky svým studentům říkám, aby nejdřív kopírovali, protože musejí perfektně zvládnout techniku - a nemyslím tím techniku přišívání rukávu. Taky se musejí ptát. Co chcete dokázat? Co je na tomhle kousku oblečení sexy? A taky kritizovat. Na tomhle rukávu je něco špatně, bude to materiálem, chtělo to něco splývavějšího... A samozřejmě musejí zkoušet znova a znova... Aby zjistili, jak vypadá jejich představa ve skutečnosti.

Může se módní návrhář inspirovat minulostí?

Minulost nám umožňuje vidět svět, ve kterém žijeme, s nadhledem. Když zahodíte minulost, nezůstane nic, jenom ego křičící já, já, já. Minulost není třeba kopírovat, ale chápat, že dává kontext současnosti, naznačuje, co všechno je možné. Lidé, kteří zahazují minulost, se zbavují něčeho absolutně úžasného - má smysl bouřit se, ale je třeba vědět, proti čemu se bouříte. Ne všechno je jenom černé a bílé, není ostrá hranice mezi minulostí a budoucností. Abychom měli budoucnost, musíme mít minulost. Lidé často předpokládají, že když žijí v demokracii, nemusejí nic dělat, a budoucnost bude lepší a lepší... Ale tak to opravdu není.

V sedmdesátých letech jste stála u zrodu punku. Od té doby se tenhle styl hodně zkomercializoval. Jací jsou podle vás dnešní pankáči?

Nejsem si jistá, jestli vůbec nějací opravdoví pankáči byli, možná já... Punk jsme původně brali jako pokus o útok na establishment. Ale od určité chvíle jsem cítila, že jen pomáhám produkovat myšlenky, které se dobře komercializují, že jenom pomáhám světu marketingu lépe prodávat. A přitom ta punková odznaková rebelie vypadala tak slibně. Dodnes do svých kolekcí zamontovávám některé "pankovinky"; a ty se pak stávají součástí světa módy. Cosi z původního vzdoru asi ještě žije - taková městská gerila.

Patřila jste ke generaci označované výmluvně No Future. Jak jste tehdy vy sama viděla svou budoucnost?

Brala jsem život jako cvičení. Prostě to chtělo jenom zkusit něco udělat a počkat, co se stane. Tohle mě vlastně ještě nepustilo. Podívejte se na kauzu Peltier. Skupinka lidí se pro něj rozhodla vybojovat spravedlnost, potom potkali mě, vtáhli jsme do toho spoustu známých lidí a věci se snad začaly hýbat. Budoucnost - přemýšlím o ní právě v kontextu takových cvičení. Když něco začnu stavět, něco udělám - stane se něco dalšího? Tak to bylo koneckonců i se špendlíkem v královnině rtu...

Bavila jste se mimochodem s královnou o tričku s tímhle obrázkem?

Ne, ale když jsem byla na předávání Řádu britského impéria, byli všichni zvědaví, jestli mám kalhotky. A když jsem se pootočila, sukně se nadzvedla a všem bylo jasné, že ne, a byl z toho poprask. Ale královna se prý bavila. Potkala jsem pak po pár týdnech v knihkupectví nějakého chlápka, který říkal, že pracuje v Buckinghamském paláci a že tohle extempore královnu vážně pobavilo.

Máte teď na sobě kalhotky?

Mám punčochy a pod nimi nic. Ale když už si beru spodní prádlo, většinou nosím manželovy boxerky.

Vraťme se ke královně - máte ji ráda?

Mám, ale tohle je příšerná záležitost. Když řeknu, že ano, lidé si pomyslí, že už jsem stará a nudná, protože když jsem byla mladší, tak jsem ji ráda neměla. Ale je to tak, že jsem o věcech dřív pořádně nepřemýšlela. Královna nemá s těmi válkami a vším ostatním co dělat. Nesouvisí to s ní. Tak proč se do ní navážet? Říkám si jenom, jestli princ William (sic!), nebo jak se ten její syn jmenuje, bude muset taky dělat tuhle děsivou práci... Je to vážně hrozné zaměstnání. 

Zrušila byste monarchii?

To není moje věc, já vážně nevím. Ale je určitě lepší mít královnu než jenom špatného premiéra. Proto je monarchie v pořádku.

Často mluvíte o významu kultury, kterou knížku by si měl každý přečíst?

Já čtu ráda těžší věci - ty, kterými se musím prokousat, poprat se s nimi. To je proces, který ke čtení patří. Lidé by měli číst Huxleyho Konec civilizace a Orwellův román 1984. Říkají strašně moc o světě, ve kterém žijeme. To, co napsal Huxley ve třicátých letech, je dnes aktuálnější než tehdy. Lidé by obecně měli více číst. Když čtou, přemýšlejí. Nemyslím ovšem, že by měli číst Jane Austenovou, to je ztráta času. Ale stačí se pustit do biografií nebo historické literatury, a pak si najít cestu k dobré beletrii. Literatura vede ke kompaktnosti, napomáhá propojování věcí. Někdy nějaké knížce úplně nerozumíte, ale zůstane vám schovaná někde vzadu v hlavě a potom se spojí s něčím jiným, třeba až za delší dobu. To je kompaktnost, kterou mám na mysli.

* * *

Vivienne Westwoodová (65)

Narodila se jako Vivienne Isabel Swirová v Glossopu v hrabství Derbyshire na severu Anglie. Když jí bylo šestnáct, přestěhovala se její rodina do Londýna. Po ukončení střední školy krátce navštěvovala Harrow Art School. Poté vystudovala učitelství a začala vyučovat angličtinu. V roce 1962 se vdala za dělníka Dereka Westwooda. Rok nato se jí narodil syn Ben. Po pěti letech měla usedlého maloměstského života dost a odešla od rodiny k Malcolmu Edwardovi, osmnáctiletému studentovi umění, který se později přejmenoval na Malcolma McLarena, protože mu byl na obtíž trestní rejstřík spojený s jeho pravým jménem. S McLarenem měla dalšího syna Josepha, který jde nyní v matčiných šlépějích a navrhuje prádlo pro značku Agent Provocateur. V roce 1971 Westwoodová a McLaren otevřeli obchod s módou Let it Rock, o rok později butik na londýnské King´s Road přejmenovali na Too Fast To Live, Too Young To Die. Za další dva roky se na vývěsním štítě skví nápis SEX a Westwoodová na King´s Road nabízí modely inspirované sadomasochistickými kostýmy. McLaren se krátce poté stal manažerem kultovní punkové kapely Sex Pistols, Westwoodová punkerům šila oblečení. Koncem sedmdesátých let dostal butik jméno, které nese dodnes - World´s End (Konec světa). Návrhářská hvězda Vivienne Westwoodová začala stoupat: v březnu 1981 představila svou "pirátskou" kolekci v londýnské Olympii, o dva roky později Paříž aplaudovala kolekcím Bufallo a Punkature, ze které si módní svět vzal úzké kalhoty zvané roury. Krátce po pařížské přehlídce Westwoodová odjela do Itálie, kde kromě spolupráce s Armanim také studovala historické oděvy. Po návratu do Londýna šila z tvídu a její móda byla angličtější než kdy předtím. Móda ulice už ji nebavila a její modely zdařile spojovaly královské oblečení se stylem "děvka". V roce 1992 Westwoodová obdržela Řád britského impéria z rukou královny, kterou na tričku vyobrazila se zavíracím špendlíkem ve rtu. Dnes pětašedesátiletá punkerka si libuje v šatech overalového střihu, bizarních kloboučcích a botách na supervysokém podpatku. Kromě toho bojuje proti politice Tonyho Blaira a angažuje se v kampani za propuštění Leonarda Peltiera obviněného z nevyjasněné vraždy dvou agentů FBI. Jako správná punkerka málokdy nosí kalhotky.

Foto: Karel Šanda

Čtěte dále

další zprávy