Ping-pong s plachým milionářem

V šuplíku má bývalý šéf nakladatelství Petrov nevydaný román Lucka a já, přes dvě stě stran románu o Ivanu Blatném a nedopsaný text Singl inspirovaný lety, kdy žil rád sám. Martin Pluháček-Reiner před dvěma lety zabalil nejen své prestižní nakladatelství, ale i další početné projekty a od těch dob se věnuje spisovatelství a sám sobě. Může si to dovolit, díky chytrému vydávání knih Michala Viewegha je „za vodou“.

Jste poměrně často na cestách. Austrálie, New York, Vietnam... Teď jste se vrátil ze San Franciska, kde vám v létě vyšla knížka. Jak se taková věc přihodí?

Americký básník a vydavatel Sylvester Pollet, který byl na festivalu v Olomouci, mi několik let posílal skládačky s poezií, kterou neúnavně vydával v Maine. Když jsem pak kvůli festivalu, který pořádají pražští Američané, dostal do ruky své první anglické překlady, poslal jsem mu je, abych se nějak revanšoval. A on je vydal! A taky je rozeslal po celé Americe, podobným pošetilcům, jako je sám. Jeden z nich, jistý Bert Benson ze západního pobřeží, se pak ozval, že chce vydat knihu nových věcí. Letos vyšla útlá knížečka s pětatřiceti texty... a na základě téhle publikace mě pak pozvali do San Franciska na festival Other Words.

Není to ani o slávě, ani o penězích, ale o dobrém pocitu, který se mě zmocňuje při vědomí, že celá má náhlá americká kariéra je založena pouze a jedině na vztahu těch lidí k samotným textům. Pro příští rok je ve hře vydání knihy o téměř stovce textů v Bostonu; tady jde pro změnu o iniciativu amerického bohemisty Benjamina Paloffa.

Po léta jste používal dvě jména: Pluháček řídil nakladatelství Petrov, zatímco Reiner psal a vydával knihy. Teď jste už výlučně a pro všechny příležitosti pouze Reiner. Hodně lidí to evidentně mate…

Já se jako Reiner narodil. Můj otec, vyhlášený pražský proutník a malíř, který s matkou vlastně nikdy nežil, emigroval a začaly problémy. Takže se ani nedivím, že když se máma znovu vdala, nechala nás s bráchou nezvratně adoptovat a udělala ze mě Pluháčka. Já pak chtěl své jméno nazpět, už když mi bylo osmnáct, a znovu, když jsem se v osmdesátém osmém ženil, jenže to prostě přes úřady neprošlo. Otce vygumovali z matriky, jako by nikdy neexistoval.

Po revoluci už by to šlo, ale v tom kvasu to najednou nebyl ústřední problém a později se zase z Pluháčka stala svým způsobem značka. Přede dvěma lety, kdy došlo k poměrně zásadnímu zlomu v mém životě, jsem si řekl, že je poslední šance.

Loni jste ovšem v Americe svého pravého otce navštívil. Jaké to bylo?

Velký paradox! V dubnu jsem dostal občanku se jménem Reiner a pak jsem v létě strávil se svým otcem poprvé osm dní v kuse. A zjistil jsem, že je to nesnesitelný egomaniak a nadto mačo jak prase. Paviání alfa samec! Mohl bych se tady ještě teď hodinu vztekat a snášet další barvitá adjektiva, což by nejspíš dosvědčilo, že se mě to dost dotklo. Moje máma je pravý opak, takový mírný a pokorný typ. Tak jsem ji jel ihned po návratu ujistit, jak jsem šťastný, že mě vychovala ona a že ze mě její geny udělaly snad poměrně snesitelnou bytost.

Takže velký příběh „hledání otce“ s dojemným koncem ve vašem případě neproběhl

Hledání otce... Kdybych žil v úplné rodině, asi bych si osvojil trochu odlišné modely chování především k ženám. Ale já si nestěžuji, protože jsem si otce stejně našel tady v Čechách.

Kdo to je?

Ivan Wernisch. Výhoda toho, že si sám vyberete adoptivního otce, spočívá ve skutečnosti, že si můžete odpustit všechny ty mocenské pitomosti. Ivan je pro mě přirozenou autoritou a navíc po mně nic nechce. To, co pro mě už dlouhá léta znamená, mu splácím po libosti a dle vlastního uvážení.

V novinách a na internetu se každý týden „systematicky věnujete problematice milionářství“. Jak ten nápad vznikl?

Fejetony jsem začal psát už loni v dubnu a do konce roku jsem jich napsal sedmatřicet. Pak jsem toho nechal, abych mohl pracovat na novém románu. Letos v červnu jsem se ke spolupráci vrátil. Zatímco ty předchozí fejetony byly na rozličné náměty, tentokrát jsem si vymyslel jednotící figuru „plachého milionáře“. V prvním článku té série jsem vyslovil tezi, že lidé nás milionáře nesnášejí mimo jiné i proto, že si s nimi málo povídáme o tom, jak vlastně ty naše životy vypadají. A začal jsem to napravovat.

Vy občas říkáte: my, básníci, my, nakladatelé... Ale jsou snad milionáři také nějaká skutečná komunita? Něco je – pardon, vlastně vás – spojuje?

Vůbec ne. Pro mě slovo milionář nemá žádný silný obsah. Je to jen takový červený hadřík, který jsem trochu potměšile vytáhl, abych s ním zamával a pak ho zase schoval. Internetové diskuse k mým fejetonům i ve své časté primitivitě jasně dokazují, že milionář dnes neznamená nic. Každý, kdo vlastní byt, je milionář. Je to prostě provokace a podle ohlasů se zdá, že celkem zdařilá. Myslím, že těm, kteří čtou Okýnko milionáře pravidelně, je dávno jasné, že chci psát zábavné nebo nějak zajímavé texty. Slovo milionář je jen takový háček, na který se čtenář chytí.

Myslím, že kdo vás zná, směje se nad takovou stylizací dvakrát. Ale to nic nemění na tom, že pro většinu čtenářů jste vytvořil postavu vcelku věrohodnou – vtipného, šarmantního, pohodářského, gurmánského a lehce nafoukaného boháče.

Karel Škrabal z MF Dnes mi řekl, že mu nejzajímavější připadá ten pohled někoho, kdo je za vodou a dává to okázale najevo. O množství peněz tu nejde. Jde o možnosti života, kdy člověk nepracuje a dělá si, co chce. Ale pořád platí, že je to hra, což většina lidí chápe.

Dobře, a teď vážně: je vám lépe ve společnosti těch, kteří neřeší finance, nebo ve společnosti lidí spřízněných například přes literaturu, kteří mají zpravidla hluboko do kapsy?

Já své přátele nedělím na bohaté a chudé. Mezi těmi, s nimiž se rád stýkám, jsou snad jen dva, co „neřeší finance“, a to je Michal Viewegh a Roman Holý. Vyrostl jsem v rodině, kde peníze nikdy nebyly, a pak jsem k nim přišel rychle a snadno. Já s prachama nemám problém! Neznamenají pro mě tolik, aby mohly skutečně ovlivňovat mé osobní vazby a vztahy.

Stylizaci jsme osvětlili. Zbývá provést totéž s kauzou Petrov po dvou letech. V roce 2005 jste náhle ukončil činnost svého nakladatelství a vaši zaměstnanci i desítky autorů jako by se ocitli bez otce, bez motivace, bez střechy nad hlavou.

Věřím, že mi to odpustíte, ale mně se nechce ani po těch dvou letech nic dovysvětlovat a přidávat k už řečenému.

Psalo se, že Petrov přestával být ekonomicky soběstačný, což jste s téměř ročním odstupem v jediném poskytnutém rozhovoru popřel. Nebyly v tom nějaké jiné temné věci?

Psalo se hodně zajímavých věcí především proto, že, jak si možná vzpomenete, jsem odmítl o věci sám mluvit. A udělal jsem to poté, co někteří novináři nebyli schopni ani ochotni počkat pár dní, abych mohl říct o chystané změně petrovským autorům dříve, než se to dovědí z novin. Pak už mě navíc docela bavilo sledovat, jak si média ten příběh sama konstruují. Můžu vám říct, že za těch téměř patnáct let vydávání, ale i organizování básnických Bítovů, olomouckých festivalů a dalších aktivit jsem pouze dvakrát pocítil skutečně vášnivý zájem médií: když jsem vydal kalendář nahých spisovatelů a když jsem zavíral Petrov. Obávám se, že to o lecčem vypovídá a že to není výpověď zrovna veselá.

Celý článek si můžete přečíst v aktuálním vydání časopisu Týden.

Foto: archiv Martina Pluháčka

Čtěte dále

další zprávy