Pěna dnů, šumění listí

Sofista, cynik, úhoř, říkají jedni. Šarmér s kouzlem v hlase a jiskrným stylem, mají pocit jiní. Novinářský žoldák ve službách ODS? Nebo kunderovský pozorovatel politické i lidské komedie. Dramatik píšící za socialismu ostré satiry, jež mu zakazovali, a také skeče do seriálu Jak se máte, Vondrovi?. Prostě Karel Steigerwald.

Premiér Jiří Paroubek se před pár měsíci na vaši adresu vyjádřil pozoruhodnou košatou větou: „Musím říct, že dnešní článek pana Steigerwalda, bývalého bolševika, svazáka, normalizačního scenáristy, nyní pohůnka ODS, který se pohyboval po linii Klaus, Macek, Salzmann, jako manžel Salzmannovy dcery, je nestydatý.“ Takový kádrový posudek od předsedy vlády, to aby se člověk nad sebou zamyslel...

To je trochu matoucí. O mně se nevyjádřil předseda vlády, o mně se takhle vyjádřil ekonomický náměstek Restaurací a jídelen. A to není nějak silný motiv k zamyšlení. Problém našich předsedů vlád je, že to nejsou tak impozantní postavy, aby si smrtelník řekl: Poslouchejme, co říká! Vždyť co to je český politik? To je pořád člověk, který se náhle vyšvihl. To není někdo jako třeba Edvard Beneš, se kterým můžeme souhlasit nebo nemusíme, ale byl to člověk, který měl nějaké názory na dějiny a Evropu, jeho politický život měl nějakou imponující logiku. Když se vedle něho postavil nějaký tehdejší prvorepublikový politik, původně správce cukrovaru, který se dostal nahoru třeba s pomocí agrárníků nebo brkounů, tak proti Benešovi stálo nic - ovšem nic, které mělo velkou sílu, protože za sebou mělo hlasy. Jako je má teď Paroubek. Ale on nemá žádnou jinou hodnotu politickou nebo kulturní. To je prostě figura, kterou doba katapultovala. Sama o sobě nic nenese. Je to taková provozní obsluha v politické kotelně. Hází vychytrale lopatou, nic víc. Ale oba máme nějaké posluchače a čtenáře. Já mám oproti Paroubkovi tu výhodu, že nepotřebuju hlasy. Čtenáře potřebujeme oba.

To jistě. Ale závisí na jejich vkusu a vůli, jestli jsou ochotni v novinách přijmout něco, co je zbytkem literatury, něco, co přichází z jiného světa než ze světa faktů, informací, marketingových rad... Myslíte, že to přežije?

Já o tom takhle nepřemýšlím. Když sednu k počítači a začnu psát článek, tak si nekladu otázku, co s ním bude za patnáct let. Asi nic. Je to všední práce všedního dne, pěna dnů, šumění listí, dobový jev, něco velmi marginálního. Nemyslím si, že v tom je něco trvalého. Je to činnost spíše kormutlivá. A nebudete mi věřit - skromná. Vždyť co je trvanlivé? Pořád se říkalo, kdo přežije a nepřežije rok 2000 -a vidíte, máme dnes úplně jiné problémy. Přežilo to všechno. Šmejdi i hodnoty.

Ptám se spíše, jestli se nebojíte, že komentář, který používá takové jemnosti, jako je ironie, nadsázka, skrytý význam, není v médiích ohrožený druh, anachronismus?

To nevím. Podstata anachronismu je, že anachronický člověk neví, že je anachronismus. To musí poznat jiní. Ale bůhsuď, jestli jsou to vůbec komentáře? Člověk píše články do novin, tak bych tomu říkal. Trochu to páchne obrozenectvím a literátštinou. Takoví jsme.

Máte nějakou pracovní metodu?

Rozhodně nepatřím mezi ty novináře, kteří chodí do sněmovny, odchytávají tam politiky, baví se s nimi a pak z toho vycházejí při svých rozborech. Ale politika je věc veřejná, a ne to, co někdo zjistí na chodbě. Své soudy nebo úvahy stavím na tom, co víme všichni. A jestli je nějaká politika někde schovaná, tak se nás netýká, protože o ní nevíme. Ale politika se nikam schovat nedá, a člověk stejně všechno ví. Třeba případ Grosse s těmi miliony, vždyť se stačilo podívat trochu pozorněji, jak se ti lidé tváří, ti strýci a věřitelé, i ten předseda, jak při tom vypadají, jak mluví, a bylo to srozumitelné, žádné tajné informace si k této kultuře kulichů a igelitek nemusíte shánět. Myslím si, že všichni víme totéž nebo můžeme vědět. Politici jsou poměrně jednoduší a vypočitatelní lidé. Stačí je pozorně poslouchat, když mluví na veřejnosti, oni prozradí všechno: Stalinem a Hitlerem počínaje a nějakým lidovcem nebo občanským demokratem na okrese konče.

Kdy jste napsal první politický komentář?

Myslím, že v roce 1968. Psal jsem tehdy do Studenta, Mladého světa, Literárek, takové dobové článečky... Jeden si pamatuju. Jmenoval se Z hlediska nižšího principu mravního. Vy pořád ale říkáte „politický komentář“, ale já si skutečně myslím, že to komentář není. Dejme tomu, že píšu a prodávám své názory. Tak bych to nazval. Možná je to zajímavější než nějaký „odborný komentář“. Vždyť politika není nic odborného - to je taková všeobecná lidská činnost, zajímá nás jako lidi, občany, ne jako specialisty. Moje redaktorka v nakladatelství nazvala knížku těch mých článků fejetony. Asi má pravdu.

Kvůli fejetonům se předseda vlády ale tak nerozčiluje...

Předseda vlády má zajímavou vlastnost. Většina jeho stížností na novináře se týká názorů, které o něm někdo píše. On žaluje: Zveřejnili jste názor, který není pravdivý. Pravdivý je můj názor. Opravte to! Prostě si plete informace s názory, a protože svět je plný nejrůznějších názorů, které on opravit nemůže, musí být rozčílený, když se bere takto vážně.

Mluvil jste o tom, že píšete do novin jako občan, který se pozorně dívá. Zastupujete občany?

Ne, to je nebezpečná lež - to zastupování. Zastupuji sebe. I když se tomu říká veřejné mínění, je to přece moje mínění. To je určitý prostor, který se odehrává v médiích, má to nějaké parametry, nějaké hranice nahoře, dole, vpravo, vlevo. A do něho člověk vkládá své články a tento umělý nebo abstraktní prostor zaplňuje, ovlivňuje, posunuje a mění. To, co píšou noviny, je vždycky důležité, i když to třeba důležité není. To si zapište: noviny jsou velmi nedůležité, ale ta nedůležitost je dost důležitá.

Kam se v tom prostoru umisťujete vy sám? Napravo, nalevo, nahoru, dolů?

Mám pocit, že jsem pořád někde na stejném místě. To ten prostor kolem mě se pohybuje. Říkají o mně, že jsem pravicový komentátor. Myslí to jako nadávku. Proč? Nadávku levicový komentátor jsem ještě neslyšel. U nás se často lže: jsem nezávislý. Kdo tohle říká, je levicový. Už jsem i četl: nezávislý režisér. Co to asi je? Nebo mě obviňují, že jsem byl komunista. Nebyl. Nebo že mám normalizační FAMU. Neznám dodnes svobodnější školu než v letech 1967-1972. Nebo že jsem psal normalizační scénáře pro Švorcovou. No, mně většinu toho, co jsem napsal, zakázali. Sám Paroubek říkal: měl zadání psát scénáře. Scénáře, to se v jeho kruzích málo ví, se píšou bez zadání.

Co bylo pro vás nejdůležitější v letech normalizace?

No právě tohle - nemít zadání. Moje generace přišla na FAMU v rozkvětu šedesátých let. Jen jsme se trochu nadýchli, přišla okupace a beznaděj. Barrandov sedmdesátých let, to byla dost drsná pustina. Naštěstí mě odtamtud vyhodili a současně jsem rád, šťastně vyhozen, zmizel k divadlu, takovému krajskému, krásnému, zastrčenému, slavnému, do Činoherního studia v Ustí nad Labem. To mě zachránilo, i když jen dočasně. Psát hry mělo smysl, šlo to, ale jen jsem je začal psát, měl jsem dvě premiéry, hned přišly potíže. V době Brežněvova úmrtí jsem byl již celkem zakázaný autor, už jsem začínal psát pod cizím jménem, ale objevila se perestrojka a rychlá změna: přišel jsem nakrátko do módy, ze zakázaného bylo „ocelové koště, které vymete zlořád“, jak se v roce 1989 vyjádřil jakýsi funkcionářský obvodní idiot z Prahy 5. Oni dokázali ponižovat za každého počasí.

Změnil byste něco z těch let?

Celé to první desetiletí normalizace, čas zoufalství a beznaděje. Ruská okupace vypadala jako něco věčného, úpadek komunistických pánů jako něco nejhlubšího. Napsal jsem tehdy hned po FAMU filmový scénář - na téma „všude žijí lidé“ - film dopadl ostudně. To byl signál, že žádnou kariéru u filmu dělat nechci. Trvalo to asi pět šest let, než jsem našel divadlo. Ten čas měl být kratší. Po roce 1980 už byl čas radostného rozkladu režimu.

Jakou roli hrají ve vašem tvoření sláva, ženy, peníze?

K té otázce ještě patří: a koně, hazardní hry, ruleta, dostihy a brilianty. Tak nóbl je to otázka. Sláva v Čechách je přece jen druh hanby, peníze jsou vždy malé a ženy patří do privátního světa.

Když člověk dělá něco dostatečně dlouho a s dostatečnou výdrží, tak se nakonec v Čechách prosadí. Jeho stálost se promění v hodnotu. Zároveň jí čtenář může být unaven a říká si, on píše pořád stejně. Neobáváte se toho, že se můžete omrzet?

Pro čtenáře je ale dobré, když vědí, s kým „mluví“, že s vámi můžou komunikovat nejen na základě jednoho článku. Už vědí, že jste idiot nebo že se můžou něco dozvědět. Je lepší, když komentátor je něco trvalejšího, něco, co má vlastní svět, vlastní názorový systém. Ale pozor, dělat něco s výdrží, trvale, může také znamenat, že budete zapomenut.

Kterých je víc: těch, kteří mají svůj svět, nebo těch, kteří si ho nad každým článkem znovu vytvářejí? A není ten druhý přístup lepší, protože ten první zavání ideologií?

To musí být ale blázen nebo pitomec, kdo si vždy znovu svůj postoj teprve vytváří. Takový permanentní pták fénix. Ferlinghetti napsal: Jen mrtví se neangažují. Já nerozumím rozdělení na ideology a neideology. Každý si něco myslí, každý má nějaký postoj, nějakou ideologii, pokud nemá hlavu prázdnou. Ideologie je věc samozřejmá a srostlá s životem člověka. Jen největší fanatici říkají, že nemají ideologii. Na ty pozor.

Měříte každému stejným dílem?

Co to je za bláznivou otázku? To je jako od faráře... Kdo vám řekne, že ano, tak je lhář. Tak to v lidské společnosti nikdy nemůže být. Ale přirozeně člověk měří různými metry různé lidi, různé jevy. Něco jiného samozřejmě je, když člověk vědomě podvádí nebo je zkorumpován, nemyslím jen finančně. To je pak špatné. Ale mít své lásky, zájmy, preference, to je přeci lidské. A nutné.

Během těch let, co jste v novinách, jste nepřestal psát divadelní hry, napsal jste jich dalších pět nebo šest. Musel jste se oprostit od novin? Vzal jste si na ně dovolenou?

Já v tom nevidím moc velký rozdíl: psát hry nebo články, občas se mi to, pravda, trochu přelejvá... V komentářích se mi objevují dialogy z her, do hry mi vleze třeba Gross, taková ťápota života, tak rychle škrtnout to „Gross“, aby nikdo nic nepoznal, ale ta živá stopa tam zůstane. Nikdy jsem nepsal hry tak, že bych soustavně tvořil každý půlrok jednu. Vždycky jsem psal, jenom když jsem chtěl, když jsem měl podnět, který mě zlákal. Takže většinu času hry nepíšu. Nepsat hry je normální stav. Jediný můj rozlišovací aparát je, že články do novin pokud možno nepíšu doma, ale v redakci, tam mám jeden počítač, druhý, na psaní her, mám doma. Jinak si myslím, že pobyt v novinách, zkušenost z novin, to vůbec není špatná věc pro psaní her. Natož překážka. Naopak.

Před nástupem do novin jste pracoval v divadle. Stálo za to ho obětovat?

Byl jsem tehdy dramaturgem Divadla Na zábradlí a došlo tam k jistému rozčarování, odcizení mezi lidmi, kteří se dřív považovali za kamarády - a snad jimi i byli. No co, člověk má konflikty. Jít do novin mi nepřišlo vůbec nepřirozené, ba ani jako nějaký předěl v životě. Měl jsem pár let přestávku, než jsem se k psaní her vrátil. Chvíli jsem si myslel, že se už nevrátím. Nejlepší rada, jak psát hry, zní: nepiš hry.

Divadlo a noviny, to je taková skoro aliance, kterou znal třeba Karel Čapek. V čem jsou ta prostředí srovnatelná, v čem jiná?

Já žádnou teorii o souvislosti divadla a novin nemám. Pro mě je to osobní, láká mě oboje. Bývalo obvyklé, že literáti byli u novin a novináři se snažili být literáty. Dnes asi děsí ta profánnost a banalita, ta pomíjivost. Ale může naopak i přitahovat. Banalita je inspirativní.

Nedávno měla premiéru hra Horáková x Gottwald. Vaše hra dosud pravděpodobně nejpolitičtější, hra-dějiny, skoro vhodná jako školní představení. To je u vás trochu novum, ne?

Ne. Všechny moje hry jsou v jistém smyslu hry-dějiny. Rozdíl je jen v tom, že v ní poprvé nemám postavy-malé lidi, nýbrž historické osobnosti. Ale stejně je beru nehistoricky, ne jako dějepisec. Iniciátorem byl autor projektu Perzekuce Miroslav Bambušek, který programově vymýšlí historicko-politické divadlo, potlačené dějiny. Divadlo je u toho důležité slovo. Nevyprávět dějiny, hrát situace, postavy stvořené z dialogů, nikoli z psychologie. To zaprvé. A zadruhé mě to bavilo, měl jsem pocit, že je to dobře, právě teď napsat hru o Horákové a Gottwaldovi. A hrát ji v rozpadlé továrně. Továrny, to byly modlitebny komunismu, tam se Gottwaldova vrahounská komedie náramně hodí. Před premiérou herci zjistili (hrajeme v Holešovicích), že za rohem je hospoda, kde Gottwald v roce 1929 uchvátil vedení v KSČ. Chcete lepší pokyn dějin? Je to první antikomunistická hra v Čechách.

Myslíte?

Znáte jinou? Všechny hry se dosud dívaly na komunismus zevnitř, jako na problém zrady ideálů, deziluze, zklamání, řešily, jak se to pokazilo. Lidé tančili v kole, věřili socialismu, pak jim to přišlo líto. Téma bylo bolestné rozčarování. Takové otázky si ta hra neklade. Říká, vypráví, jak zlo, hnus, obludnost, nízkost ničí člověka. Gottwald není omyl lidstva, nýbrž pytel sraček.

Komunismus - to je v té hře skutečně „plakátové“ zlo. Horáková tam však není plakátové dobro. Měl jsem pocit, že ji až jakoby svatokrádežně ironizujete.

Proč plakátové zlo? U nás se rádo říká, že na všem je něco dobrého. Ta hra říká: Není. Komunismus je hnus, ničí lidi. Všimněte si ale, že být v Čechách obětí, to se nám hrozně líbí. Oběť považujeme za hrdinu. Obětem stavíme pomníky, obdivujeme jejich smrt, jejich obětování se, jejich nevinnost. Horáková nepochybně nevinná byla, nebyla bojovnicí proti režimu, alespoň zatím, všechny činy, za které byla souzena, byly vymyšlené. Komunisté ji přece pověsili exemplárně -de facto „za nic“. A to je téma - ona žila normálně, svobodně, jako občan, její vina byla jen v tom, že nepostřehla, jaký hnus přišel. Totiž postřehla, ale nevěděla, že se ho má bát, že ji zabijí za nic. To bylo její hrdinství. To nás dojímá. Když se však někdo skutečně zachová tak, že si řekne, dobře, jdu bojovat, vezmu zbraň a třeba s ní i někoho zabiju, hned se to problematizuje. Myslím samozřejmě bratry Mašíny. Zabíjeli komunisty, ozbrojené činitele vrahounského režimu, a to je špatně, o komunistech se má podle nás mudrovat, ne je zabíjet. Zabíjet mohou jen ti komunisti. Mašínům by pomník nikdo nepostavil, komunisti je mají dodnes.

Před pětadvaceti lety jste napsal hru Dobové tance, ostré a vtipné podobenství z národních dějin a mravů. A jako motto jste použil Kafkův aforismus: „Dobří lidé kráčejí vyrovnaným krokem k cíli. Ti ostatní, aniž o tom vědí, tančí kolem nich dobové tance.“ Jaký je dnes ten dobový tanec, jak vypadá, kdo jej tančí, kdo k němu hraje?

Zaprvé - můj objev z éry po komunismu -mnohé z toho, co jsme přičítali komunistům, nebyl jejich vynález, nýbrž jen vlna, která už tu byla před nimi a je tu po nich, oni si na ni jen šikovně a vychytrale sedli. Dobové tance byla hra o normalizaci, odehrávala se o sto let dříve a platí, myslím, i dnes. A zadruhé - dneska komunisty podporuje zhruba stejný počet lidí jako před válkou - za krize, před jejich pozdějšími zločiny a ničemnostmi. Proč jsme ty dějiny tedy prožívali?

"V komentářích se mi objevují dialogy z her, hry mi vleze třeba Gross, taková ťápota tak rychle škrtnout to „Gross“, aby nikdo nic nepoznal, ale ta živá stopa tam zůstane."

Karel Steigerwald (61)

Narodil se ve Vacíkově na Příbramsku v rodině hajného. Čtyři roky studoval na ČVUT, pak v letech 1967-1972 na FAMU dramaturgii a scenáristiku. Od roku 1973 byl zaměstnán na Barrandově jako scenárista, pod dvěma filmy je podepsán. 1979 propuštěn. V 80. letech spolu s režisérem Ivanem Rajmontem spoluvytvářeli podobu Činoherního studia v Ústí nad Labem. V letech 1988-1992 byl dramaturgem Divadla Na zábradlí. Autor divadelních her Tatarská pouť, Dobové tance, Foxtrot, Neapolská choroba, Hoře, hoře, strach, oprátka a jáma, Nobel… Od roku 1998 je komentátorem v MF Dnes, předtím v Lidových novinách.

Foto: Robert Sedmík

Čtěte dále

další zprávy