Oscar pro nevyléčitelného levičáka

Devadesátiletý Adolf Burger se za války podílel na výrobě sto třiceti čtyř milionů falešných liber. Přežil věznění ve vyhlazovacím táboře Osvětim-Březinka, po válce uvěřil totalitní politice KSČ a komunistou zůstal i po sametové revoluci. Film Ďáblova dílna (Die Fälscher) natočený podle jeho autobiografie získal na konci února Oscara za nejlepší cizojazyčný snímek.

Jaké to bylo v Hollywoodu? Co vědí Američané o holocaustu?

Nikdo nemá šajn, co to bylo za cirkus! S žádným obyčejným Američanem si nemáte šanci promluvit. Poznal jsem jen hotel, červený koberec, novináře, rakouskou oslavu, hotel a zase letadlo.

Překvapil vás úspěch Ďáblovy dílny?

Nevěřil jsem v Oscara ani v hollywoodském sále. Přede mnou seděli Izraelci a ti byli přesvědčeni, že zvítězí jejich film Beaufort. Pak se z pódia ozvalo Die Fälscher. Všichni strnuli překvapením. 

Se svou první ženou Giselou jste se viděl naposledy 19. září 1942 při selekci na rampě koncentračního tábora Osvětim, prý vás vyzvala, ať si na ni vzpomenete každý den v osm hodin večer... 

Ano, ale mohl jsem na ni myslet jen tři měsíce. Pak jsem se dověděl, že ji nacisti poslali do plynu, a tím všechno zhaslo. 

Jde o ten slib. Není pro vás osmá hodina večerní i dnes něčím výjimečná?  

Ne. Gisela je mrtvá, myšlenkami nic nezměním. Ve vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau vynášela mrtvoly z krematorií. Potkala tam dokonce svoje dvě sestry, už vyhublé, zmučené, sotva se pohybující, které šly záhy do plynu. V prosinci 1942 už byla fyzicky zcela vyčerpána i Gisela, týden před Vánocemi na ni při selekci ukázal esesácký lékař. Zemřela ve dvaadvaceti letech. 

Jste asi střízlivý realista, vy se zřejmě při vzpomínkách na věznění v Osvětimi jen tak snadno nerozpláčete...

Nikdy se nerozpláču, to by byla největší blbost. O zvěrstvech, která se odehrávala v Osvětimi, dokážu mluvit věcně. Každý jsme jiný, vždycky mě ale rozčilovalo, když se k soudním přelíčením nad osvětimskými esesáky dostavili svědkové, kteří během několika minut brečeli. Ale já jsem podmínky vězňů v Osvětimi dokázal popisovat celé hodiny. Třeba v roce 1987 v německém Wuppertalu při procesu s osvětimským esesákem Gottfriedem Weisem přišly do soudní síně i holé lebky – neonacisti. Nebylo lehké vyprávět v takové atmosféře. Weisovi se v Osvětimi přezdívalo Vilém Tell, protože rád střílel do plechovek na hlavách vězňů včetně dětí a při této podivné hře také minimálně dvě děti zastřelil.

„Holé lebky“ jsou stále aktivnější i v Česku. Co tomu říkáte? 

Co mám říkat? Vládu, soudce a parlament země, která takové pochody povolí, mohu jen těžko uznávat. Proč podobné pochody nezakážou?

Třeba proto, že si myslí, že naše demokracie je natolik silná, že podobné pochody snadno unese.

To je úplně jedno, jak je se demokracie cítí silná. Nikdo normální nesmí povolit, aby ulicemi mašírovali lidé, kteří popírají holocaust, existenci koncentračních a vyhlazovacích táborů, v nichž byly zavražděny miliony Židů. 

Jste možná poslední svědek, který denně sledoval mašinerii vyhlazovacích táborů. Jaké to bylo, být součástí takzvaného „úklidového komanda“ v Osvětimi?

Byla to hlavně šance přežít. V koncentráku se život rovnal jídlu, úklidové komando se občas dostalo k nějakým zásobám z kufrů nově příchozích transportů. Tak jsem mohl přežívat výjimečně dlouho, jiní vězňové umírali po pár týdnech, ale já jsem vydržel od prosince 1942 až do května 1944. Zažil jsem na rampě příjezd mnoha stovek transportů, viděl jsem statisíce vězňů, kteří šli vzápětí do plynu.

Neměl jste někdy chuť zavolat na nově příchozí, kam vlastně přijeli?

To jsou naivní otázky. Naše komando čekalo u osvětimské rampy za kordonem esesáků. Kdo z nás by něco nahlas zavolal, byl by okamžitě mrtvý. Až podle kufrů, které jsme po selekci nakládali do náklaďáků, jsme poznali, z jaké země transport přijel. Pak jsme museli vylamovat zámky nebo jsme kufry rovnou roztrhali, abychom vytřídili jejich obsah. Tu a tam se naskytla možnost vzít si ze zavazadel třeba nějakou konzervu. Hned první den v komandu jsem se odvážil ukrýt pod šaty kus suchého chleba. 

V knize detailně popisujete hierarchii vašich věznitelů. Proč měli tak velkou moc kápové z řad bývalých kriminálníků?

Nacisti si brzy spočítali, že v koncentrácích pro desetitisíce vězňů by potřebovali stovky až tisíce esesáků, aby vězně  udrželi v neustálém teroru a ti nešli do nějaké revolty. Pak dostali spásný nápad a ze všech káznic vytáhli vrahy a lupiče, dali jim vězeňské šaty, funkci, hůl, dostatek jídla, pití a kouření. Jejich moc byla tak velká, že stačilo, že někomu večer řekli, že zítra půjde do drátů, a vězeň druhý den opravdu musel zamířit ke drátům pod vysokým napětím. Dobře se bavili i tím, že vězně strčili do sudu s vodou a tak dlouho mu tlačili na hlavu, až zemřel. Kdo měl zlaté zuby, ten umřít musel. Kápové mu pak zuby vylámali a zlato vyměnili třeba za alkohol.  

Ve filmu Ďáblova dílna se ale vyhlášený padělatel Salomon Smoljanov, na plátně pod jménem Salomon Sorowitsch, pustí s kápem dokonce do rvačky...

To je film. Ve skutečnosti by byl Smoljanov po takovém ataku okamžitě mrtvý.

Na sklonku jara 1944 jste se coby knihtiskař a sazeč dostal do padělatelské dílny v koncentračním táboře Sachsenhausen. Jak na vás zapůsobil „král padělatelů“ Smoljanov?

V dílně v té době ještě vůbec nepracoval.

To mě překvapuje, ve filmu je vylíčen jako výrobce dokonalých padělků liber, které neodhalili ani švýcarští a britští experti.

Libry, které německý agent přivezl do Švýcarska k bankovnímu přezkoumání, byly vyrobeny v Berlíně. S nimi neměl nic společného ani Smoljanov, ani my, jak to vypráví film. Padělatelský blok v Sachsenhausenu vznikl až potom.  

Kdy se v dílně objevil Smoljanov?

Až kvůli dolarům, přesně nevím, někdy v druhé půli roku 1944 nám ho představil velitel dílny Bernhard Krüger, dříve šéf protipadělatelského policejního oddělení, který Smoljanova dobře znal už z předválečných dob. Ale to už jsme i bez Smoljanova intenzivně pracovali na výrobě dolarů.   

Ve filmu jste líčen jako levicový intelektuál, který výrobu dolarů úspěšně sabotuje. V lágru se dokážete za svoje názory i pobít, skutečně jste v Sachsenhausenu vedli politické diskuse?

Ale ani náhodou! Takové diskuse, hádky, to je přece nesmysl. Všichni jsme věděli, že jsme po smrti, že jsme něco jako mrtví na dovolené. Oproti ostatním vězňům v táboře jsme si žili skutečně jako na rekreaci, čisté povlečení, jídlo, divadelní večírky, ping-pong. Ale neměli jsme přežít, poválečná Evropa se nesměla o padělcích nic dovědět.

Celý rozhovor najdete v aktuálním vydání časopisu Týden.

Foto: Petra Mášová

Čtěte dále

další zprávy