Nic navíc

Ministerstvo kultury ČR potvrdilo zařazení pražského obchodního domu Tesco (původně Máj) mezi kulturní památky. Radost měl spoluautor John Eisler a také jeho žena. Eva Eislerová s ním odešla v osmdesátých letech do New Yorku a získala si tam jméno minimalistickými šperky, designem i večírky. Teď se s manželem vracejí do Prahy.

Co jste doma říkali rozhodnutí, že Máj na Národní třídě bude památkou?

Ne snad, že bychom to nějak slavili, spíš bylo zajímavé sledovat tu debatu kolem, názory občanů. Zdá se mi, že širší veřejnost moc nerozezná, co je dobrý a co špatný barák, celá moderní architektura pro ně patří do jednoho pytle. Říkají, když to ti komunisti postavili, tak by to měli zbourat. Přitom obchodní dům Tesco je zajímavá stavba, u nás to byl první obchodní dům s ucelenou nákupní plochou. Potřebuje samozřejmě rekonstrukci, očistit, zkultivovat. Ale zbourat ho, to by byla škoda.

Máte hodně kontaktů. Nepřemýšlela jste o nějaké akci na záchranu Tesca?

Ta hrozba zatím nebyla tak vážná. Ale myslela jsem na organizaci Docomomo, která se soustřeďuje na zachování památek moderní architektury. Například v New Yorku byla podobná polemika, na Colombus Circle stála budova ze stejné doby jako Tesco, které Newyorčané říkají „Lolly Pop Building“, lízátko. Lidé ji neměli moc rádi a chystala se přestavba fasády. Tehdy zasáhlo právě Docomomo s návrhem, aby fasáda zůstala, jaká je, má už přece jen historickou hodnotu. Tenhle problém s budovami z konce šedesátých a začátku sedmdesátých let se bude objevovat stále častěji, protože designéři se do té doby zase znovu ohlížejí, nacházejí v tom velice silný náboj. Sami se k ní vracejí v podobě retro stylu.

Vy sama máte nálepku minimalistky: vaše šperky, nádobí, nábytek, to všechno je úplně strohé. Co říkáte názoru, že se minimalismus už přežil?

Já beru minimalismus spíše jako životní filozofii, jako vyjádření mého uvažování. Můj názor je, že každý problém je řešitelný. Někdo jej řeší komplikovaně, je zamatlaný do komplikovaných situací a podléhá emocím i různým vlivům. Já hledám k řešení problému co nejpřímější cestu.

Je to vidět na vašich interiérech, konkrétně na vašem bytě. Je pravda, že vás lidé žádali o radu, jak docílit, aby byt byl tak prázdný?

Měli jsme v New Yorku byt o dvou stech šedesáti metrech, který jsem zařídila klasickou modernou dvacátého století a vlastním nábytkem z překližky. Vystavovala jsem tam také své šperky, prošla jím spousta lidí. Newyorské dámičky často říkaly, že by chtěly bydlet takhle jednoduše. Ne že bych jim začala vyhazovat polštáře na Pátou avenue. Ale začala jsem si s nimi povídat, co mají rády, co jim v životě překáží. Začaly mluvit o historii rodiny, o tom, jak po každém něco zdědí a jak se toho nedokážou zbavit, jsou zahlcené, tři manželství, děti, komplikace. Několik lidí jsem donutila, aby si třeba najali storage, skladiště. Ať věci naládují do krabic, dají je do skladu, a když to nebudou hledat a potřebovat, tak ať na to zapomenou. Nebo ať to dají do charitativního obchodu, které v Americe fungují výborně. Pak mají pocit, že tu věc nevyhazují, ale věnují na něco hodnotného.

Jak poznat, čeho se lze zbavit?

Můj návod je ten, že věci, kterými se obklopujeme, si musíme uvědomovat a vážit si jich. Jakmile nám něco začne vadit, budit v nás nějaké negativní pocity - pryč s tím. Vyhodit, darovat, dát do bazaru. Dost lidí má byty hrozně zastavěné, zabudované, místo lidí tam bydlí věci a lidé se jim musejí podřizovat.

V designu to v posledních letech vypadá, že jednoduchost a racionalita nějak lidi přestala bavit. Všude je najednou spousta květinových vzorů, plyše, zlata...

To je jenom módní trend, který pomine. Mě zajímá spíše nadčasová elegance.

Kam tedy směřuje design a architektura?

Myslím, že teď je takové mezidobí. Čeká se, kam to posune nová technologie. Začínají se vymýšlet amorfní baráky, které se tvarují na počítači a budou se měnit podle nálady a potřeb člověka. Zatím je to teorie, ale já myslím, že jsme na prahu nové éry. Nové technologie, nové materiály, věda, to bude náš život ovlivňovat čím dál více. Už teď lze na počítači tvarovat organické a nepravidelné tvary, které ovlivňují design.

Má to vliv také na vás?

Určitě ano. Vždyť já už taky nejsem žádná minimalistka, podívejte, jak jsem všechno zakudrnatila a zakroutila.

Vaše kariéra je spojena s New Yorkem, v tamních galeriích se začaly prodávat vaše šperky, teď jsou v kolekcích několika muzeí. Do Ameriky jste původně následovala svého muže. Jak jste se tam dostali?

V roce 1980 se John spolu s kolegy z ateliéru SIAL zúčastnil soutěže na velký projekt v Berlíně. V porotě byl tehdy architekt Richard Meier, Američan, který se hodně inspiroval evropským Bauhausem a funkcionalismem. John dostal nabídku přijet na pracovní stáž, ze které se vyvinula dvacetiletá spolupráce. Před nástupem se domluvili, jak bude vypadat Johnnyho práce, ale na plat jaksi nedošlo. Takže jsme přijeli jako čtyřčlenná rodina, a Richard Meier mu dal nástupní plat jako čerstvému absoloventovi. Přitom on byl architekt s patnáctiletou praxí. Začínali jsme v malém bytečku hodinu metrem z Manhattanu. Od té doby jsme si Johnnyho moc neužili, v práci byl do noci i o víkendech.

Je práce v prestižním americkém ateliéru hodně tvrdá?

Tahle kancelář je specifická tím, že Richard Meier je superstar, která musí mít nad svou stájí absolutní kontrolu. Jakmile si tam někdo začne osobovat nějaký prostor, začne využívat podmínky a kontakty ve svůj prospěch, má okamžitě padáka. Když jsem tam přišla, z té atmosféry mi vždyky trochu naskakovala husí kůže. Všechno bílé, všichni v bílých košilích, nikdo moc neprojevoval svou osobnost. Po dvaceti letech, v roce 2003, John usoudil, že je čas se osamostatnit. Díky práci pro Meiera má za sebou velké zkušenosti, vedl například projekt kostela Dio Padre Misericordioso v Římě a řadu dalších. Hodně lidí se divilo, proč odchází. Jenže když pracujete pro superstar, podepisuje vaši práci svým jménem. Byl čas zkusit pracovat na vlastní pěst.

Říkáte, že materiální nouze na začátku pobytu v Americe vás přivedla k tomu, že jste v dalších letech navrhovala hlavně šperky...

Přesně tak. Koupila jsem si pár pilníků a vyrobila první kolekci, zanesla jsem ji do významné šperkařské galerie Helen Drutt a oni mě k mému úžasu začali reprezentovat. Pak se moje věci objevily na titulní straně šperkařského časopisu Ornament, což odstartovalo zájem dalších galerií a soukromých sběratelů. Vedle šperku se už věnuji také navrhování interiérů, nábytku, projektuji výstavy, tvořím i sochy.

Je pravda, že vaše šperky nosí také Zaha Hadidová? Vzhledem k jejímu postavení v architektuře to je něco jako šít Madonně...

Se Zahou Hadidovou jsem se seznámila koncem osmdesátých let. Ona je taková úžasná robustní žena s robustní osobností, její vášní jsou výstřední módní doplňky a šperky. Má několik mých věcí z různých období. Největší polichocení ale přišlo, když dostala Pritzker Prize (cena označovaná jako „Nobelova cena za architekturu“, udělovaná za přínos světové architektuře, pozn. red.), která jí byla předávána v Sankt Petěrburgu v Rusku. Poslala mi esemesku, že nemá co na sebe a ať jí pošlu něco FedExem. Moje šperky se často líbí lidem kolem architektury, potěšila mě zpráva z mé galerie, že sir Norman Foster koupil dva moje náramky pro manželku.

Takové ženy si umím s vašimi šperky představit, ale najde se někdo, kdo je nosí také v Česku?

Galeristka, žena developera, žena generálního ředitele, která pracuje jako učitelka, žena architekta nebo designéra. Stejná klientela jako kdekoli jinde. Lidé s estetickým cítěním pro čistý, praktický a přitom ojedinělý design. Moje šperky se prodávají také v Česku, i když s ohledem na galeristy musím držet cenu stejně vysoko jako jinde.

Co to znamená?

V Česku se prodávají hlavně šperky, které dělám v malých sériích. Stojí od tří set dolarů, nějakých sedm a půl tisíce korun. Autorské originály jsou ale dražší, desetkrát i víckrát.

Češi si příliš nepotrpí na design ani na charitu. Vy jste se je přesto pokusila nalákat a zorganizovala jste pro firmu Sipral dobročinnou aukci designérských objektů. Prodalo se něco?

Vydělali jsme pět set tisíc korun pro dětský domov Radost. Inspirovala mě jedna velká dobročinná aukce v Los Angeles, kde padesát známých designérů z celého světa mělo přetvořit takové klasické dřevěné dětské autíčko. Taková hračka, a bylo z toho dvacet tisíc dolarů pro nadaci, která pomáhá dětem. Chtěli jsme něco podobného zkusit také v Česku. Nakonec se dražily věci od známých umělců, designérů, architektů. Jan Kaplický navrhl čtyřmetrovou sochu z hliníkových profilů, která se pak vydražila za šedesát tisíc. Další objekty navrhla Eva Jiřičná, Kurt Gebauer, byly tam věci od řady předních českých designérů.

Jaké lidi to přilákalo?

Bylo tam hodně lidí, kteří se pohybují ve světě designu a architektury, a jejich klienti. Vybavuji si třeba ředitele jednoho řetězce, přišli právníci, lékaři, investoři, developeři... Myslím, že tihle lidé si už pro design vypěstovali cit. Zároveň už se tady také začíná šířit vědomí, že kdo pracuje a je úspěšný, měl by dávat něco na dobročinnost. Od pár lidí jsem samozřejmě také slyšela názory, proč se zase dávají peníze na dětský domov, že děti z dětských domovů jezdí každý rok k moři a naše děti moře neuvidí. Tohle uvažování tady také ještě přetrvává, ale snad se to změní.

Když mluvíte o New Yorku, často popisujete společenské akce nebo večírky u vás doma. Teď jste se znovu usadila v Praze. Není tu trochu mrtvo?

V New Yorku je společenský život mnohem otevřenější. Lidé se seznamují, povídají si, dělají si komplimenty. Hrozně ráda dávám dohromady lidi a dívám se na to, jak si mezi sebou předávají zkušenosti. Ne, jak tady bývá zvykem, že se mluví nejraději o někom, kdo tam zrovna není. Viděla jsem v New Yorku výstavu na téma „ženy saloniérky“ o tom, jak vznikaly salony v Berlíně, Paříži, Londýně, Praze. Tahle tradice u nás skoro vymizela, je na čase ji oživit.

Máte spoustu historek a známostí ze společnosti, vypadá to, jako by váš život byl takový velký večírek...

Ano, můj život je velký večírek. Jenže ve společnosti, tam se také pracuje, na večírcích se toho nejvíce domluví.

* * *

Eva Eislerová (54)

Ve svém archivu má fotografii, na níž je s papežem, výstřižky z New York Times nebo New Yorkeru, portrét od Antonína Kratochvíla a pohled, na němž italský designér Massimo Vignelli chválí její tvorbu i polévku. Eva Eislerová má ráda slavné lidi. Sama je známa hlavně ve světě šperkařů, vytvořila také nábytek nebo výstavní vitríny, zařídila interiér Českého centra v New Yorku, její stolní náčiní pro firmu Mono prodávají designové obchody po celém světě. Její šperky jsou ve sbírkách American Craft Museum nebo The Brooklyn Museum. Pronikla do knihy Woman Designers in USA 1900-2000. Nyní se z USA přesouvá po více než dvaceti letech zpět do Prahy. S manželem - architektem Johnem Eislerem - si tady zřídili společný ateliér. Seznámili se na studiích v Praze, v roce 1983 odjeli i s dvěma malými syny do New Yorku. Eisler tam pracoval v ateliéru předního světového architekta Richarda Meiera, jeho žena vyráběla šperky, nábytek a zařizovala interiéry, vyučovala design na Newyorské univerzitě i dalších školách a sbírala zajímavé známé. "Můj návod je ten, že věci, kterými se obklopujeme, si musíme uvědomovat a vážit si jich. Jakmile nám něco začne vadit, budit v nás nějaké negativní pocity - pryč s tím," říká.

Foto popis| Eva Eislerová v 70. letech. Kouřit ji neodnaučila ani Amerika, i když si tam lidé občas myslí, že „kdo kouří, tak také krade“.
Foto popis| Byt Eislerových v New Yorku sloužil i jako galerie a společenský salon. „Na večírcích se toho domluví nejvíc,“ tvrdí Eva Eislerová.
Foto popis| Richard Meier, architektonická superstar. John Eisler odjel do jeho ateliéru v New Yorku na stáž, zůstal dvacet let.
Foto popis| John Eisler, výtvarnice Kateřina Vincourová a Eva Eislerová v Mikulově. Loni v létě tam působila jako kurátorka na výtvarném sympoziu.
Foto popis| Také České centrum v New Yorku je minimalistické a strohé od poloviny 90. let, kdy je Eislerová zařídila.
Foto popis| Minimalismus jako „nejpřímější cesta k řešení problému“. Eislerová ji uplatňuje v designu i v životě.
Foto popis| 9
Foto popis| 11
Foto popis| Jubilejní kostel v Římě projektovala kancelář Richarda Meiera, málokdo ví o velkém podílu českého architekta Eislera.
Foto popis| Kráječ na sýr...
Foto popis| ...stolní náčiní značky Mono na stole z hliníkových profilů...
Foto popis| ...náramek, jaký nosí manželka Normana Fostera. Nikde nic navíc.
Foto autor| Foto: 1, 2, 5-7, 9-11 archiv Evy Eislerové, 3 Petra Mášová, 4, 8 PROFIMEDIA. CZ

Čtěte dále

další zprávy