Neřežu. Jen tiším bolest

Nemohu pro pacienty udělat nic lepšího než jim dát ziskové nemocnice a pojišťovny, tvrdí ministr zdravotnictví Tomáš Julínek. A přiznává, že slova „zisk“ se v této sféře pokrytecky bojí i jeho ODS. O poměrech ve svém resortu a tlacích na dělení dvousetmiliardového koláče si ministr velké iluze nedělá.

Medicína se často dědí z otce na syna anebo ji děti studují, aby se tím mohly jejich matky chlubit. Jak to bylo u vás?

Rodinná tradice to u nás nebyla. Můj otec byl operetní herec, první milovník v Národním divadle v Brně, což je profese trochu jiná. Je pravda, že si to přála moje maminka. Nějaký impuls z její strany tam byl, i když na mě nijak netlačila.

Kdy vy sám jste byl naposledy u lékaře jako pacient a jaký jste z toho měl dojem?

Nebyl jsem strašně dlouho, roky. Což znamená, že nejdu zrovna příkladem, pokud jde o preventivní vyšetření. Ale na to, abych věděl, jak to chodí v českém zdravotnictví, nepotřebuji mít osobní zkušenost maroda. Stačí zažít, když můj táta, těžký diabetik na vozíčku, čeká v ambulanci pět hodin na sanitku a nikoho nezajímá, že se nemůže najíst a nemá s sebou ani inzulin. Což se paradoxně stalo ve velké brněnské nemocnici, kterou já teď jako ministr řídím.

Myslíte, že je to typický obrázek českého zdravotnictví?

Obávám se, že ano. Lékaři nevnímají problémy pacienta, neléčí ho jako člověka, léčí jen jeho diagnózu. Vynikající ortoped perfektně odoperuje kostní problém, ale bezradným příbuzným už nikdo neřekne, kde mají sehnat vozík. Anebo je úžasná operace znehodnocena tím, že je pozdě nasazena rehabilitace. Lékaři se také neumějí k pacientovi chovat, vyprávějí si před ním, jaký je jejich ředitel vůl a že mají malý plat. Anebo mentorují. Vyděšená matka přiběhne do ordinace se zraněným děckem a první slova doktora zní: „Proboha matko, jak jste to dítě hlídala?“

To je tristní pohled. Nenaštve to řadu slušných doktorů?

Určitě je spousta těch, kdo jsou profíci od „a“ do „z“. Ale je to příliš postaveno na jejich individuální cti, přitom by to měla být rutina, sebezáchovný pud. Lékaři a nemocnice kvůli zvláštně nastaveným tokům peněz stále nevnímají pacienta jako důležitého klienta, zákazníka, který jim přináší prosperitu.

U mnoha vašich předchůdců jsme slýchali, jak bojují s vlivnou lobby farmaceutických koncernů, některé z nich prý dokonce sesazovala. Proč myslíte, že vy s nimi problém nemáte?

Nemyslím, že by farmaceutická lobby přímo sesazovala ministry. I když nevylučuji, že občas proti některému pomohla udělat kampaň. Je naivní si představovat zdravotnictví, kolem kterého se nebudou motat výrobci léků a nebudou chtít zisky. Touží udělat byznys stejně jako jiné dodavatelské firmy, pojišťovny, doktoři. Na ministrovi není, aby těm či oněm šel na ruku, ale aby řešil problémy resortu. A to, že jsem větší problém a tlak zatím nezažil, přikládám tomu, že všem dlouhodobě vysvětluji své plány. Oni vědí, že je tu naděje na stabilní prostředí, a to je zajímá víc než nějaký aktuální byznys.

Není vysvětlení jednodušší? Sdružení, které připravovalo vaši reformu zdravotnictví, dostávalo peníze od farmaceutických firem. Opravdu dnes vůči nim necítíte žádný závazek?

Samozřejmě že ne, šlo o klasické financování neziskového sdružení. Nepřispívaly mu jenom firmy farmaceutické, ale i společnosti kalibru IBM. A Julínek za to, že tam po večerech chodil vymýšlet reformu, nikdy nedostal zaplacenou ani korunu odměny. V tom přece nikdo nemůže vidět nic nekalého.

Autor: Miroslav Korecký
Foto: Robert Zlatohlávek

Celý rozhovor čtěte v aktuálním čísle časopisu Týden

Čtěte dále

další zprávy