Muž, který nestojí v ofsajdu

V obleku dokonalého střihu a s nekompromisní pěšinkou ve vlasech vypadá jako dospělé vydání Petra Bajzy z televizní adaptace románu Bylo nás pět. Hovoří téměř spisovně, na otázky odpovídá s nevtíravou vstřícností. V české fotbalové krajině horníkovského období zjevný mimozemšťan. Slovenský rozhodčí Ľuboš Micheľ.

Jste prototyp slušňáka, máte mladistvou tvář a ne zrovna hromotluckou figuru. Není to pro fotbalového rozhodčího handicap?

Každý rozhodčí má jinou osobnost, jiný styl rozhodování. A co jeden pociťuje jako výhodu, může být pro jiného na obtíž: čnít do dvoumetrové výše znamená také půldruhé hodiny po trávníku vláčet sto kilo živé váhy. Nicméně své mládí a klukovskou vizáž jsem zpočátku skutečně vnímal jako handicap. Těžko si zjednáte respekt, když je na hřišti 70 procent chlapů starších než vy. Dnes už to ale není problém. Dnes si nedělám jméno tím, jak vypadám, ale tím, jak rozhoduju.

Co odlišuje vynikajícího mezinárodního arbitra od průměru?

Psychická odolnost a vyrovnanost. Mezinárodní zápasy se hrají v nesmírně vypjaté atmosféře a často v nich jde nejen o velkou prestiž, ale i o velké peníze. Ze sudího proto musí vyzařovat určitý klid, musí být schopen zkrotit vybičované vášně - na hřišti i v hledišti. V dalších dnech pak odolává tlaku médií, která utkání rozebírají.

Minulý měsíc mezinárodní fotbalová federace FIFA oznámila jména 23 rozhodčích, kteří si zapískají na mistrovství světa v Německu. Předtím si ale kandidáty pořádně proklepla. Na dvou workshopech zkoumala nejen jejich zdravotní stav a fyzickou způsobilost, ale právě i psychickou odolnost. Jak?

FIFA má k dispozici něco, co se snad dá nazvat optimálním profilem fotbalového arbitra. Na workshopech se snažili sestavit psychologický profil jednotlivých kandidátů a ten pak porovnávali s ideálem. Chtěli tím zjistit, jestli máme požadované vlastnosti, a odhalit naše slabiny. Psychotest se skládal ze 185 otázek a my jsme u každé měli označit jednu ze tří nabídnutých odpovědí. Byly to otázky typu „Večeříte a) doma sám, b) doma s rodinou, c) s přáteli ve společnosti?“ nebo „Jakou profesi byste vykonával nejraději?“ -opět se třemi možnostmi odpovědí.

Znáte své slabiny? Jaké nadání vám chybí?

Když vidím, jaké divadlo dokážou na hřišti sehrát latinskoameričtí arbitři, říkám si, že by mi neškodilo být trochu teatrální. Také zápasoví delegáti mi občas vytýkají, že v některých momentech jsem mohl pomocí gest a mimiky „zahrát“ agresivnější výraz. Já ale nepatřím k rozeným hercům, navíc jsem od přírody mírný člověk. Asi se budu muset přihlásit do hereckého kursu.(smích) Nedávno jsem se dověděl, že slavný italský rozhodčí Pierluigi Collina kdysi chodil celý rok na lekce herectví. Ty jeho obličeje a gesta tedy nebyly náhodné, nejspíš to měl všechno naučené.

Vzhledem k vašemu mládí a zároveň bohatým zkušenostem vás odborníci považují za možného nástupce Pierluigiho Colliny v roli světové jedničky. Nesvazuje vás to?

Collinovým prokletím bylo, že se stal synonymem neomylnosti. Lidi ho začali považovat za jakýsi soudcovský stroj. Jenže v době, kdy zápasy Ligy mistrů snímá čtyřicet kamer, usvědčí technika i nejlepšího arbitra z občasných chyb. Dnes už z vlastní zkušenosti vím, pod jakým tlakem kdysi byl.

Technika do rozhodování ve fotbale pomalu, ale jistě proniká: hlavní arbitři během zápasu komunikují s asistenty pomocí vysílaček, brankové čáry hlídají videokamery, zkouší se „chytrý míč“ se zabudovaným čipem. Jste příznivcem těchto novinek?

Technika nám zatím nepomáhá tak jako hokejovým rozhodčím, protože fotbal je mnohem plynulejší, nepřerušovaná hra. Sám se tomu ale nebráním. Pro sudího by mělo být nejdůležitější, aby rozhodl správně. A je jedno, jestli k rozhodnutí dospěje sám, po poradě se svým asistentem nebo s pomocí techniky.

Kdybyste si mohl vybrat, jestli rozhodovat finále Ligy mistrů, nebo zápas druhé fáze finálového turnaje mistrovství světa, co byste zvolil?

Určitě finále Ligy mistrů, protože slovo „finále“ má, málo platné, jiný zvuk než „čtvrtfinále“ nebo „semifinále“. Něco jiného by ale bylo, kdybych měl na výběr mezi finálovými zápasy obou soutěží. Pak bych dal jednoznačně přednost mistrovství světa. V evropských pohárech můžu znovu dostat šanci už za rok, na světovém šampionátu až za čtyři.

Finálového turnaje mistrovství světa se zúčastní 32 zemí. Čí zápasy byste chtěl pískat?

Rád bych řídil zápasy evropských mužstev. Z pohárových soutěží dobře znám mentalitu evropských hráčů, oni zase znají mě a vzájemně se respektujeme. To rozhodčímu velmi usnadňuje úlohu. Dobře se píská i Brazílie. Její hráči jsou fotbaloví umělci, kteří prostě chtějí hrát. Nezdržují, nemusejí si pomáhat nefér způsoby, protože jejich síla spočívá v herní kvalitě. Japonci a Korejci to rozhodčím zase ulehčují svou pověstnou slušností a zdvořilostí.

Teoretická otázka: Chtěl byste řídit utkání českého týmu?

Udělal bych to s velkou chutí. Česká republika má vyspělé mužstvo, které prokázalo své kvality už na předloňském mistrovství Evropy. V Portugalsku si zasloužilo postoupit do finále. Čechům bych proto přál, aby na letošním mistrovství světa dosáhli toho úspěchu, který jim na posledním Euru unikl. Vzhledem k historickým vazbám našich států mi ale nehrozí, že se s nimi v Německu potkám na hřišti. Jinak mám velkou výhodu v tom, že pocházím z „neutrální“ země: Slovensko, jak známo, se na šampionát nekvalifikovalo.

I proto se říká, že jste nejlepším fotbalovým reprezentantem své země. Co podle vás chybí k tomu, aby na mezinárodní scéně uspěl slovenský „nároďák“?

Hlavní problém vidím v mentalitě hráčů. Chybí nám to, co mají čeští fotbalisté -schopnost prosadit se ve velkých zahraničních klubech hrajících náročné ligové soutěže. Jak to tak sleduji, většina slovenských legionářů působí v týmech ze spodní části tabulky a i tam někdy jen vysedávají na lavičce náhradníků. Postrádám u nich větší dravost, schopnost zabojovat a nepodléhat potížím, které zahraniční angažmá přináší. Někteří hráči se nenaučí jazyk, nesžijí se s prostředím. Prostě nedokážou zatnout zuby a porvat se o příležitost.

Na letošním světovém šampionátu budou hlavním sudím poprvé asistovat vždy jejich krajané. U vás by to měli být Martin Balko a Roman Slyško. Nakolik vám tato praxe, na mezinárodní scéně už naprosto běžná, ulehčí práci?

Nesmírně. Představte si, že pískáte nejdůležitější zápas své kariéry a na čáře máte asistenta z Vanuatu nebo Samoy, kterého vidíte poprvé v životě. Jak asi bude fungovat vaše komunikace? Na krajany se můžu spolehnout nejen proto, že mluvíme stejným jazykem, ale i proto, že jsme už společně odřídili padesát, šedesát mezinárodních zápasů a dokonale se známe.

Jak se díváte na striktní věkový limit 45 let pro mezinárodní rozhodčí? Když loni končil Collina, mnozí žádali, aby dostal výjimku a mohl pokračovat. Neměly by se jednotlivé případy posuzovat individuálně?

Cítím jako určitou křivdu, když musí skončit sudí, kteří jsou na vrcholu a klidně by mohli ještě dva tři roky podávat vynikající výkony. Myslím, že o ukončení kariéry by neměla rozhodovat jednoznačně stanovená věková hranice: někteří se začnou kondičně trápit už kolem čtyřicítky, jiní bez problémů vydrží do padesáti.

Ani Collinův odchod však neměl takový ohlas jako případ Anderse Friska. Slavný švédský rozhodčí se loni rozhodl předčasně ukončit kariéru poté, co jemu a jeho rodině v telefonátech vyhrožovali smrtí fanoušci Chelsea, které naštval údajně nespravedlivým vyloučením hráče jejich klubu...

Anderse Friska dobře znám a myslím, že se trochu unáhlil. Zasáhlo ho to ve velmi emotivním období, právě se znovu oženil a narodilo se mu dítě. Moc to prožíval a nebál se o sebe, ale o své blízké. Rozhodl se tak kvůli nim. Dnes pracuje jako delegát ve strukturách UEFA a my můžeme jen litovat, že už ho neuvidíme na hřišti s píšťalkou. Patřil k nejlepším rozhodčím na světě.

Vám se nikdo nesnažil pískání podobným způsobem znechutit?

S tak ostrými výhrůžkami jako Anders Frisk jsem se zatím nesetkal. Ale když čtu internetové diskuse fotbalových fanoušků, dovím se o sobě všelicos. Lidi mi spílají, urážejí mě. Anonymita je zbraň zbabělců, pod její ochranou napíšou to, co by vám do očí nikdy neřekli.

Jenže se najdou i serióznější kritici, kteří vám do očí řeknou, že ke strmé kariéře vám pomohla protekce ve Slovenském fotbalovém svazu. Říkali vám „Princovo dítě“ podle bývalého rozhodčího Gejzy Prince, který v době vašich začátků šéfoval fotbalu ve východoslovenském regionu. Jak to vyvrátíte?

Můj rychlý postup lze vysvětlit několika důvody. Jedním z nich je rozdělení Československa. V roce 1993 Slovensko dostalo pět míst na listině rozhodčích FIFA. V té době kvůli věkovému limitu končila trojice slovenských mezinárodních arbitrů Marko, Christov, Krchňák. Z pěti míst pak vedení Slovenského fotbalového svazu obsadilo čtyři rozhodčími bývalé federální první ligy a na páté místo chtělo dát někoho z mladých, perspektivních sudích, kteří se domluví anglicky. To byla moje šance. Navíc FIFA po mistrovství světa 1990 v Itálii, kde měli rozhodčí velké problémy s fyzičkou, vypracovala nový model mezinárodního arbitra. Už to neměl být prošedivělý pán s bříškem, řídící hru ze středového kruhu, ale mladší, atletický typ, který je u všeho. A já i do této představy přesně zapadal. V začátcích mi samozřejmě pár lidí podalo pomocnou ruku. Bez pomoci druhých se neobejde nikdo, kdo chce ve fotbale a koneckonců i v životě něco dokázat. Kdo by ale vsadil na kulhavého koně? A pokud si někdo myslí, že venku funguje protekce tak jako na Slovensku, hrozně se mýlí. V zahraničí vám už nikdo nepomůže.

Část slovenských fanoušků vám vyčítá, že jste venku zpychl a domácí fotbal dnes už jen přehlížíte. Máte vůbec ještě motivaci k rozhodování ligových utkání?

To je jasné, že mám. Jsem rozhodčím Slovenského fotbalového svazu a tyto zápasy jsou pevnou součástí mého programu. Uvítal bych ale, kdybychom mohli přestupovat podobně jako hráči. Pak bych jako třetí nejlepší arbitr na světě asi působil v jiných ligových soutěžích. Pískám však na Slovensku a beru jako součást svého soudcovského údělu, že si na domácích stadionech už před prvním fouknutím do píšťalky vyslechnu spoustu vulgárních urážek.

Nikdy na vás nepřišla chvíle, kdy jste chtěl s pískáním seknout?

Bylo několik nepovedených zápasů, po kterých mi třeba i zastavili činnost a já si říkal, že by bylo dobré dát si pauzu a měsíc dva si od fotbalu odpočinout. Ale nikdy jsem neměl takovou krizi, že bych chtěl se soudcováním skončit. Stačí jediný zápas Ligy mistrů, aby vás fotbal znovu pohladil po duši. Pískáte v úžasné atmosféře před 90 tisíci diváky a uvědomíte si, že kvůli takovým chvílím stojí za to vydržet.

Mezinárodní termínový kalendář se neustále zahušťuje, kopaná vám asi zabírá stále větší část roku. Zbývá čas na něco jiného?

Když sečtu pískání zápasů slovenské ligy, cesty za fotbalem do zahraničí a účast na seminářích, vychází mi, že soudcování ročně věnuji asi sto dní. Jinak trochu podnikám, přesněji řečeno: vypomáhám kamarádovi v naší společné firmě - velkoskladu pneumatik. Hlavně se ale snažím být co nejvíce s rodinou.

Probírá se vaše soudcování i doma?

Manželka není velká sportovní fanynka a do pískání se mi moc nemíchá. Ví, že nejsem typ člověka, který přijde z fotbalu a doma pak o něm musí ještě tři hodiny diskutovat. Když za sebou doma zavřu dveře, fotbal pro mě většinou končí. Občas se ale stane, že se mi nepovede zápas, a ona přesně vycítí, že nejsem ve své kůži. To si pak spolu sedneme, dáme si kafe a rozebereme to.

Vedete ke sportu své děti?

Syn sportuje, ale k fotbalu moc netíhne. Lékař mu kopanou kvůli alergii nedoporučil a on si vybral jeden z takzvaných indoorových sportů - kickbox. Dcera je ještě moc malá, uvidíme, co z ní vyroste. Budu rád, když si i ona najde nějaký sport, ale hlavní důraz budu vždycky klást na vzdělání. Sportování by mělo být jen doplňkem a zábavou.

Jste na kandidátce SDKÚ-DS, na jedenáctém místě, což je dostatečně vysoko, abyste mohl být zvolen. Co vás přimělo uvažovat o vstupu do politiky?

Jsem mediálně známá tvář a nabídky různých politických stran jsem dostával už před volbami v roce 1998. Tehdy jsem ale zrovna začal pískat Ligu mistrů a chtěl jsem něco dokázat jako rozhodčí. Dnes už se ale ve fotbale těžko můžu dostat výš a naopak jsem získal pocit, že bych chtěl mít možnost z parlamentní lavice ovlivňovat určité věci. Pokud budu zvolen, chci se soustředit na oblast sportu. Jsem vystudovaný tělocvikář, vyznám se v domácím i světovém fotbale, mám jméno i spoustu kontaktů. Mohl bych pomoct například v rozvoji regionální kopané nebo výuky tělesné výchovy.

Nebojíte se, že vaše jméno má - podobně jako jména dalších slovenských celebrit - posloužit politickým stranám jen jako návnada pro voliče?

V době, kdy jsem začal uvažovat o vstupu do politiky, jsem se při jednom obědě setkal s Mikulášem Dzurindou. Znám ho jako politika, ale vážím si ho i jako charakterního člověka a dobrého sportovce. Pan Dzurinda mě vůbec nenutil, abych se stal členem právě jeho strany. Řekl jen: „Musíš se vnitřně rozhodnout, jestli stojíš spíš napravo, nebo spíš nalevo“ a poradil mi, abych si vybral zavedenou a stabilizovanou stranu. To, že jsem nakonec vstoupil do jeho SDKÚ-DS, tedy bylo mé svobodné rozhodnutí.

Dokážete si za obzorem své pětačtyřicítky představit Ľuboše Micheľa jako politika na plný úvazek?

Určitě. Říká se, že do politiky lidi žene touha po moci, popularitě a penězích. Já už jsem ale jisté popularity dosáhl a jako mezinárodní rozhodčí na tom nejsem špatně ani finančně. Mou jedinou ambicí skutečně je i v politice něco dokázat. Snad před sebou mám ještě osm let se soudcovskou píšťalkou. Do doby, než ji definitivně odložím, bych ale rád získal kredit politika, který nepodléhá tlakům. Aby i po těch letech o mně lidi mohli říct: „To je chlap, kterému můžeme věřit.“

* * *

Ľuboš Micheľ (38)

Narodil se ve východoslovenském Stropkově. K fotbalu ho přivedl otec, povoláním tělocvikář. Hrál v mládežnických mužstvech, ale v 18 letech si vážně poranil koleno a o rok později se nechal kamarádem zlákat k soudcování. Na pedagogické fakultě prešovské univerzity vystudoval obor občanská nauka-tělesná výchova. V pouhých 25 letech se stal rozhodčím mezinárodní fotbalové federace FIFA. Ve slovenské fotbalové lize řídil téměř dvě stě utkání, rozhodoval též na olympijských hrách (2000), mistrovstvích Evropy (2000, 2004) i světa (2002). Evropská fotbalová asociace UEFA ho nasazuje do prestižních klubových duelů: rozhodoval finále Poháru UEFA (Celtic Glasgow-FC Porto, 2003) a dvě semifinále Ligy mistrů (Manchester United-Bayern Mnichov, 2002, a FC Liverpool-Chelsea Londýn, 2005). V anketě Mezinárodní federace fotbalových historiků a statistiků o nejlepšího fotbalového arbitra za rok 2005 obsadil 3. místo. V roli hlavního rozhodčího se příští měsíc objeví na světovém šampionátu v Německu. Od letošního února je členem Slovenské demokratické a křesťanské unie-Demokratické strany (SDKÚ-DS). V červnových volbách se bude na její kandidátce ucházet o místo v parlamentu. S manželkou Dankou, synem Tomášem (15) 3 a dcerou Biankou (5) žije v Prešově.

Foto: Tomáš Nosil

Autor: Petr Nosálek

Čtěte dále

další zprávy