Komunistické vnitro? Vedení je dodnes ve stínu

„Zavíráme, desátá hodina odbila, okamžitě se rozejděte!“ Právě tak nás od pomníku na Národní třídě 17. listopadu před dvěma lety vyhnal domovník, říká Petr Blažek, vedoucí oddělení výzkumu Archivu bezpečnostních složek ministerstva vnitra a jeden z autorů projektu Totalita.cz.

K TÉMATU: Vražda Milady Horákové: dosud neuzavřený případ

Minulý týden uplynulo 57 let od popravy JUDr. Milady Horákové. Proč byla právě tato politička pro komunisty tak důležitá?

Potřebovali někoho obsadit do role představitele domácí rezistence. Z počátku si vyšetřovatelé zvolili JUDr. Josefa Nestávala, který byl také národní socialista a měl podobný osud v období nacistické okupace. Milada Horáková byla nakonec vybrána asi i proto, že se zúčastnila schůzky na faře ve Vinoři. Malého setkání se zúčastnilo pouze několik osob, hlavně bývalí národní socialisté a lidovci. Schůzku inicioval Vojta Beneš, bratr zemřelého prezidenta Edvarda Beneše. Z informativního setkání udělali vyšetřovatelé hlavní schůzku domácího odboje a Miladě Horákové přisoudili vedoucí roli. Josef Nestával se jim navíc nehodil i proto, že se při výsleších nechoval podle jejich představ.

Milada Horáková se přece také nechovala úplně podle představ vyšetřovatelů...

To se týká hlavně procesu. Nakonec nebyl odvysílán ani film, který se v průběhu procesu natáčel. Na filmový pás bylo zaznamenáno celkem dvanáct procent procesu, jednalo se o pasáže od počátku vybrané podle scénáře procesu. Dokonce nebyly tehdy odvysílány v rozhlase ani závěrečné řeči obžalovaných.

Proč se Miladě Horákové dnes věnuje tolik pozornosti? Procesů a postižených osobností byla přece dlouhá řada...

První důvod: byla to žena. Druhý: byla popravena. Ten třetí byl v tom, že už v té době byla osobností, za niž intervenovaly osobnosti z celého světa. Ona se stala symbolem už v době toho procesu. V osmašedesátém roce bylo daleko více pozornosti věnováno procesu s Rudolfem Slánským, kde komunisti soudili své stranické kolegy. Po procesu s Miladou Horákovou a jejími druhy se ovšem odehrálo dalších šestatřicet procesů v regionech, které na ten hlavní přímo navazovaly. Takže to celkově byl skutečně největší politický proces. Zájem o něj se nedávno oživil také tím, že se začal s odborným výkladem veřejně promítat zmíněný filmový záznam. Kromě toho v něm byly zastoupeny různé názorové proudy, od trockistů, národních socialistů a lidovců až po sociální demokraty.

Miladě Horákové se v průběhu procesu povedlo několikrát odklonit od scénáře...

To není tak jisté. Vyšetřovatelé připravili scénář, který se naučila. Na cele s ní byla informátorka Věra Hložková, která psala zprávy, z nichž to bylo celkem jasné. I u závěrečné řeči je otázka, jestli ji předem organizátoři procesu také neschválili. Dnes se asi už nedovíme, co tam řekla, nebo neřekla svého. Daleko více organizátorům procesu vadil její celkový postoj. Nepůsobila zkrátka jako viník, zlomeně a odevzdaně, i když je na druhou stranu zřetelné, že její psychický stav byl velmi špatný. Ale nedá se jednoznačně říci, že by proces neprobíhal podle přání organizátorů. Nikdo z obžalovaných neodmítl před soudem vystoupit v roli, která mu byla přidělena. Je samozřejmě pravda, že někteří obžalovaní si dovolili občas výroky, které nebyly patrně předem připravené, což byl třeba případ Záviše Kalandry nebo Josefa Nestávala. Otázka je, jakou roli u Milady Horákové hrála obava o rodinu, před procesem ještě nevěděla, že její manžel nebyl zatčen. Nevěděla, co se děje s její dcerou. Takže tu byl velký prostor pro nátlak ze strany vyšetřovatelů.

Kolik dnes ještě žije aktérů procesu s Miladou Horákovou?

Myslím, že jen tehdejší prokurátoři Ludmila Brožová-Polednová a Antonín Havelka, kteří byli tehdy poměrně mladí. Havelka je údajně od šedesátých let velmi nemocný, bydlí prý někde v Praze na Spořilově. Brožová-Polednová dnes žije v Plzni. Je to ironie, její byt je kousek od náměstí, které je dnes pojmenováno po Miladě Horákové, kterou pomáhala dostat pod šibenici.

A jak je to s potrestáním organizátorů a aktérů politických procesů?

Spravedlnosti nebylo rozhodně učiněno zadost. Odsouzeni byli jen jednotlivci, navíc šlo většinou jen o malé ryby. Soudců nebo prokurátorů z politických procesů se to tuším ani nedotklo. Obdobná situace je i v jiných státech bývalého sovětského bloku, určitou výjimku představuje dnes jen Polsko, kde se nedávno uskutečnily procesy s organizátory a vykonavateli zločinů v osmdesátých letech.

Chodíte 17. listopadu na Národní třídu?

Zastavuji se tam pravidelně, je to pro mě symbol zásadních změn, které zde od konce osmdesátých let nastaly. Před dvěma lety jsme se tam potkali s Filipem Pospíšilem, tehdy nás odtamtud v deset vyhnal domovník toho domu, kde je ten průjezd s pamětní deskou. Začal křičet: „Zavíráme, desátá hodina odbila, okamžitě se rozejděte!“ Nezávisle na sobě jsme o tom napsali fejeton, jeden vyšel v týdeníku A2, druhý v Respektu, oba ve stejný den. Vloni jsem tam šel i proto, abych z toho místa měl fotku, protože na webovém portálu Totalita.cz máme rubriku o pomnících. 

Hodně se mluvilo o úloze StB v událostech listopadu 1989. Objevily se k tomu v poslední době nějaké nové informace?

V posledních letech vyšla řada zajímavých publikací – jednou z nich je velká edice denních situačních zpráv Státní bezpečnosti, kterou připravili Patrik Benda a Pavel Žáček. Ukazuje, jaké informace tajná policie v listopadu a prosinci 1989 posílala vedení federálního ministerstva vnitra, předsedovi vlády a vedení Komunistické strany Československa. Z publikovaných dokumentů je vidět, jaké prostředí sledovala a jak rozsáhlé informace měla. Ukázalo se například, že StB nebyla schopna agenturně podchytit studentské prostředí, které hodně podcenila. Nebyla také připravena na masové vystoupení obyvatelstva. Oni dlouhé roky pracovali proti poměrně úzké skupině lidí, takže potom při eskalaci masové nespokojenosti nebyli schopni adekvátně reagovat. Ještě v prosinci 1989 pracovali dále starým způsobem.

Zajímavé by v této souvislosti mohly být dokumenty komisí 17. listopadu,  které jsou však v parlamentním archivu doposud nepřístupné. Pozoruhodné jsou také depeše amerického velvyslanectví, které publikoval profesor Vilém Prečan. Ty jsou sice anonymizované, ale ukazují rámcový pohled americké strany na tehdejší události. Je z  nich zřejmé, že měli poměrně přesný přehled, co se odehrává v Občanském fóru. Velmi dobrou knihu o formování Občanského fóra a jeho činnosti do voleb v červnu 1990 napsal historik Jiří Suk.

Proč se tyto dokumenty komise 17. listopadu ještě pořád utajují?

Neřekl bych, že je to záměr, spíše se o to nikdo v posledních letech nezajímal. Jistě by se z nich mohla připravit kritická edice dokumentů. A kromě toho všeho samozřejmě chybí ještě dokumenty z Moskvy, o kterých nevíme skoro vůbec nic.

V čem je největší slabina pohledu Čechů na tuto dobu?

Problém je, že dnes vyrůstají nové generace – pokud s dětmi nemluví rodiče a nemají dobré učitele, tak se povědomí o historických událostech samozřejmě vytrácí. Pro dnešní děti už to nejsou jejich živé dějiny, jsou to dějiny jejich předků. Proto by také nově vznikající Ústav pro studium totalitních režimů měl podle mého názoru více spolupracovat se školami. Chybějí také informace o celkovém fungování komunistického režimu. Když mluvíte s lidmi, kteří ten režim nezažili v dospělém věku, málokdo z nich ví, jak fungoval systém nomenklatury (nomenklatura = hierarchický systém určující, na jaké úrovni strany se o čem rozhoduje. V přeneseném smyslu označení pro významná místa ve státní správě, průmyslu, akademické sféře apod., jmenování bylo podmíněno schválením komunistické strany - pozn. red.), co znamenala například kádrová rezerva... Chybí povědomí o celém systému ovládání společnosti a roli jednotlivých skupin obyvatel. Pozornost, která je soustředěna poslední dobou hlavně na svazky tajné policie, částečně překrývá mechanismus fungování komunistického režimu. Sama Státní bezpečnost, byť byla velice podstatnou částí represivního systému, byla pouze jednou z jeho institucí.

Na co by se tedy podle vás měla pozornost veřejnosti zaměřit?

Zejména by se měly dobře uspořádat archivní fondy, zaznamenávat živá svědectví a spolupracovat se zahraničními institucemi. Z domácích archivů se také více soustředit na spolupráci s Národním archivem, kde je bývalý archiv ÚV KSČ. Problém je v tom, že dokumenty, které by nám pomohly osvětlit třeba mechanismus řízení tajné policie ze strany pracovníků aparátu ústředního výboru, jsou torzovité. Z drtivé většiny vůbec nebyly předány do Národního archivu. Členové historické komise Občanského fóra vyjednávali o předání těch dokumentů už od počátku ledna 1990. Bohužel byl ten archiv předán až na počátku roku 1991 a výsledek podle toho vypadá. Zmizely celé sbírky dokumentů, které jsou podle mého soudu jako celek nenahraditelné.

O které zmizelé dokumenty konkrétně šlo?

Například o dokumenty XIII. oddělení ÚV KSČ, které řídilo silové resorty. Víme o nich jen sekundárně, když se objeví třeba na předsednictvu KSČ nějaká zpráva nebo najdeme nějakou informaci, kterou poslalo ministerstvo vnitra. To je veliký problém. Zkuste si najít na internetu pracovníky tohohle oddělení. Zkuste si zadat XIII. oddělení ÚV KSČ do vyhledávače, co vám vypadne. Ti lidé, kteří řídili ministerstvo vnitra, jsou dodnes ve stínu...

Byla ta ztráta dokumentů úmyslná?

O tom mohu jen spekulovat. Ale pokud nebylo předáno něco, co tam původně bylo, nejspíš pro to existoval nějaký důvod. Snaha zametat stopy nebyla jen u StB, ale dá se předpokládat i v archivu ÚV KSČ. Největší problém přirozeně vznikl při přechodu na konci osmdesátých let. Jak ukazuje nedávno publikovaný případ dokumentů vojenské kontrarozvědky, které se léta schovávaly kdesi v pytlích, dnešní problémy souvisejí patrně také s fungováním tajných služeb v devadesátých letech.

Mohou se u vás v archivu i dnes objevit další neznámé informace?

Samozřejmě. To, že má dokument archivní číslo, že je řádně uložen v archivním kartonu, neznamená, že ho badatelé viděli nebo dokonce řádně prostudovali. To ani není v lidských silách. Máme sedmnáct tisíc běžných metrů dokumentů. A jeden běžný metr se odhaduje na deset tisíc průklepových stránek položených svisle vedle sebe. Spočítejte si, kolik je to stran a kolik toho je člověk schopen za život vůbec přečíst. Důležité je vytvořit kvalitní informační systém a dobré podmínky pro badatele.

Která období komunistické éry jsou u nás nejlépe zmapována?

Nejzajímavější jak pro lidi, tak pro autory jsou samozřejmě období velkých politických a společenských krizí, kdy dochází k tomu, že historické události zasahují největší počet osob. Na druhou stranu by bylo dobré připomínat řadu dnes již neznámých historických postav a událostí. Celkově si myslím, že je daleko více informací o padesátých a šedesátých letech. Je to dané i tím, že se řada těchto témat otevřela již v roce 1968. Zásluhu na tom mají také desítky publikací historika Karla Kaplana, který tak zužitkoval práci svých kolegů v rehabilitační komisi z konce šedesátých let.

Naprosto nám chybí zmapování role Sovětského svazu při řízení jeho satelitu, s výjimkou roku 1968 nebylo uděláno takřka nic. O roli Moskvy třeba při řízení ministerstva vnitra v osmdesátých letech nevyšel jediný článek. Problémem je ovšem velká nedostupnost relevantních archivních pramenů. Ruská strana dala k dispozici doposud pouze soubor dokumentů k osmašedesátému roku a tím to v podstatě skončilo.

Kdybyste měl porovnat postup vyrovnávání se s minulostí ve srovnatelných zemích, třeba v Polsku, na Slovensku a u nás...

Role dějin je pro Poláka úplně jiná než pro Čecha nebo Slováka. Pro Poláka jsou národní tradice, historie, dějiny již od 19. století daleko více součástí jeho života. Zasahují daleko více politiku, je tam daleko větší zájem ze strany veřejnosti. Je to dáno i rozsahem obětí za druhé světové války a v 50. letech, který byl s Československem takřka nesrovnatelný. Represe tam zasáhla daleko více lidí, celé oblasti byly přestěhovány, část polského předválečného území navíc pohltil Sovětský svaz. Zájem o dějiny je v Polsku mimořádný a výsledky historické vědy jsou ve srovnání s Českou republikou velmi dobré – jak co do počtu publikací, tak i výstav a konferencí.

Hodně tomu napomohl polský Ústav národní paměti, který vydal několik set publikací nejrůznějšího typu a během asi šesti let fungování také připravil velké množství výstav a seminářů. To bylo možné díky tomu, že tamní historická obec nebyla v posledních dvaceti letech komunistického režimu zdaleka tak zdecimovaná jako v Československu. Diskuse na univerzitách v 80. letech byly nepoměrně svobodnější, nechybí tam silná střední generace historiků. U nás generace čtyřicátníků a padesátníků téměř chybí – aniž bych se chtěl dotknout českých kolegů, kteří patří k této věkové skupině. Než se Polsku vyrovnáme, bude to trvat ještě dlouhá desetiletí. Příkladem může být Ústav paměti národa. Zatímco v Polsku ho zakládali profesoři, u nás je jeho vznik – s výjimkou profesora Viléma Prečana - dílem doktorů historických věd…

Foto: Lucie Pařízková, archiv, Robert Sedmík, 2x Robert Zlatohlávek

Čtěte dále

další zprávy