„Jdu skočit pod vlak“

Sebevrazi a zoufalí zločinci držící náhodné rukojmí i vlastní příbuzné jsou nejčastější případy, které řeší policejní vyjednávači. „Americké akční filmy nejsou náš vzor,“ říká velitel týmu pražských vyjednávačů, teprve třiatřicetiletý komisař Jiří Stejskal.

Kdy jste naposledy vy sám zasahoval jako vyjednávač?

Loni na konci listopadu. V obchodním domě na jednom pražském sídlišti chytili při drobné krádeži muže, z něhož se po příjezdu policejní hlídky vyklubal mezinárodně hledaný zločinec, který měl být po zadržení vydán do sousedního státu. Chlapík vytáhl nůž, začal do sebe řezat a vyhrožoval, že se zabije. Podařilo se nám na místě uklidnit všechny přítomné a společně s kolegou jsme tomu muži navrhli, aby si přestal ubližovat a vzdal se. Pochopil to a asi po dvou hodinách odložil nože a nechal se ošetřit.

Dovedu si to představit: plný obchod zákazníků, policisté v uniformách, těžce stresovaný muž řezající do sebe nožem. Jak se v takové situaci dá vůbec vyjednávat?

Důležité je, aby si uvědomil, že od vás mu nehrozí žádné nebezpečí, že pro něho nepředstavujete hrozbu. Jako vyjednávači jsme v tomto případě představovali cestu klidného a nenásilného řešení situace. Stáli jsme před zásahovou jednotkou a trpělivě hledali způsob, jak tomu muži podat pomocnou ruku. Takový člověk k vám získá důvěru, když zjistí, že mu nechcete ublížit, ale naopak pomoci. Je zahnán do kouta a vy jste ten, kdo mu dává naději a ukazuje, že tahle situace je řešitelná.

Jaké případy vyjednávaní jsou nejtěžší?

Nejtěžší? To je složité, každý případ je něčím specifický. Po vyjednávání je člověk zpocený a vyděšený z toho, co mu život zase připravil. Obecně lze říct, že problematické je vyjednávání s osobou, která je pod vlivem drog nebo alkoholu. Nebezpečné je, když má pachatel nebo sebevrah střelnou zbraň. Musíte se chránit a být neustále ve střehu. To komunikaci výrazně ztěžuje. Nejvyhrocenější jsou situace, kdy jsou u toho další lidé, které tou zbraní ohrožuje. Naposledy náš tým něco podobného řešil počátkem loňského roku.

O co šlo?

Kolegové z kriminálky šli pro odsouzeného muže, kterého měli dopravit do vězení. Několikrát žádal o odložení nástupu výkonu trestu, protože měl nemocnou matku a musel se o ni starat. Nevymýšlel si. Soud mu ale nástup trestu neodložil. Když za ním přišli policisté domů a řekli mu to, tak vytáhl pistoli, kterou tam měl schovanou. Mířil na policisty, matku a nakonec i sám na sebe a vyhrožoval sebevraždou.

Na čem jste vyjednávání postavili?

Byl na tom psychicky dost špatně. Říkal, že maminka bez jeho pomoci nemá šanci na další důstojný život. Byla nemocná a sama skutečně nemohla některé věci zvládnout. Měl k ní velmi silný vztah, až patologický. Pomalu jsme mu  vysvětlovali, že když se zabije, tak se o ni stejně nikdo nepostará. Víte, z našeho pohledu se zdá, že člověk v takové situaci řeší úplné banality a nechápe základní věci. Do vězení měl jít jen na pár měsíců, z našeho pohledu celkem směšný trest, krátké odloučení, jenže on to vnímal jako tragédii a byl najednou ochoten riskovat naprosto všechno. Situace byla dost napjatá. Důležité je navázat s tím člověkem vztah, aby ve vás viděl spojence, který mu chce pomoci. Když se to podařilo, začali jsme společně hledat možné způsoby, jak odvrátit nástup do vězení. Samozřejmě jsme se snažili i o to, aby svým násilným jednáním celou situaci nezhoršoval. Po nějaké době umožnil, aby matka z místnosti odešla, a zůstal v pokoji s pistolí sám.

A pak tam vtrhli zakuklenci se slzným plynem a neprůstřelnými vestami...
Kdepak. Dokud jde problém vyřešit bez násilí, pokračujeme ve vyjednávání. Jde o to, aby sám udělal vstřícný krok, přestal kohokoli ohrožovat a případně odhodil zbraň.

Udělal to?

Ano, ale vedla k tomu ještě dlouhá cesta. Hrozilo, že to nezvládne a zastřelí se. Nakonec na sebe přestal mířit a zbraň jsme mu odebrali. Vámi zmíněný riskantní zásah je vždycky až ta poslední možnost. Že má pachatel pistoli nebo několik rukojmí, neznamená, že jako policisté toužíme jenom po tom ho zastřelit. Americké akční filmy nejsou náš vzor.

Čím jste ho přesvědčili?

Naším úkolem není sebevrahy nebo pachatele o něčem přesvědčovat. Bavili jsme se o jeho budoucnosti, koníčcích, navodili atmosféru, při níž mohl vzpomínat na vše hezké, co zažil a co ještě zažít může. Bavili jsme se o tom, jak to může vyřešit a co nejdříve se vrátit domů a jak mezitím zabezpečit péči o jeho matku.

Prostě mu ukázat, že situace není bezvýchodná.

Člověk v takové chvíli mnohdy řešení nevidí. Nám, kteří se na to díváme zvenku, často připadá hledání vhodného východiska jednoduché. Jenže on se zacyklí v tom svém problému, užírá se. Jde o to, aby ho řešení napadlo samotného, nebo mu předložit nějaký plán. Když na něj přistoupí, je to jenom dobře.

Bývají rukojmí v případech, které řešíte, většinou příbuzní?

Aby nedošlo k mýlce, když mluvíme o rukojmích. Případy trestné činnosti organizovaných skupin pachatelů a s tím spojených  plánovaných únosů neřeší jenom náš vyjednávačský tým. Vždy jde o spolupráci vyjednávačů, detektivů z ÚOOZ a dalších útvarů, které mají na starost i únosy letadel, vydírání státu a podobně. S nimi se ale jako novinář zřejmě nesetkáte. Náš tým vyjíždí k případům rukojmích, kteří se do takové role dostanou většinou zcela náhodou jenom proto, že jsou prostě nablízku. Naštěstí taková situace netrvá moc dlouho a obvykle se ji daří zvládnout v průběhu několika hodin. Pachatel většinou  neplánoval, že by rukojmí vzal, a tak i on to chce mít rychle za sebou. Pachatel trestného činu třeba nezvládne útěk z místa, takže vezme rukojmí nebo při zatýkání začne ohrožovat policisty.

Zvládnout situaci, jako byla ta v supermarketu, musí být hodně složité. Okolo jsou desítky nervózních lidí, policisté se zbraněmi...

Vyjednávač je jako režisér. Musíte mít prostě pod kontrolou všechno. Vyjednáváte s pachatelem či sebevrahem, ale zároveň také s velitelem akce, který to chce co nejdříve skončit a nejraději by to vyřešil třeba i střelbou. Musíte si vydobýt pozici a prosadit si, že vyjednávání sice bude trvat déle, ale zaručuje jistější výsledek a minimální riziko pro všechny. Musíte často řešit i nečekané problémy, jako když rozmlouváte na Nuselském mostě s chlapíkem, který chce skočit dolů, a najednou zastaví taxikář v mercedesu a začne hulákat: „Tak už skoč! Co tam okouníš...“

Jak jste to zvládli?

Na místě nikdy nejsme jako vyjednávači sami. Spolupracují s námi kolegové z místních oddělení policie, hasiči, záchranáři. Stačilo naznačit kolegům – a ti toho pitomce hned zahnali.

Kolik je v Praze vyjednávačů?

V hlavním městě působí jedenáctičlenný tým vyjednávačů. Každý z nás má v rámci policie svou práci a navíc držíme vyjednávačské pohotovosti. Policejní vyjednávač není práce na plný úvazek.

Vám je teprve třiatřicet a už vedete celý tým. To jste tam nejstarší a nejzkušenější?

Kdepak. V týmu mám i mnohem zkušenější a starší lidi, než jsem já. Naše skupina je velmi různorodá. Jde o to, abychom pro práci s různými lidmi měli vhodné vyjednávače. Vyjednávání s člověkem, kterému je sedmdesát a chce spáchat bilanční sebevraždu, lépe zvládne někdo, kdo má opravdu hodně životních zkušeností a dokáže se vžít do jeho situace.

Jak se z člověka stane policejní vyjednávač?

Lidé z týmu vytipují policistu z okolí, o kterém si myslí, že by se na takovou práci mohl hodit. Sejdeme se s ním, oťukáme si ho, prověříme a vyzkoušíme nějakou modelovou situaci. Když se nám líbí, pošleme jej na specializační kurs. Projde-li, pak s ním děláme další odbornou přípravu, zkoušíme nejrůznější situace a nakonec zařadíme do týmu.

Vy jste se k týmu dostal stejně?

Oslovila mě kolegyně, která už v týmu vyjednávačů byla, jestli s nimi nechci spolupracovat. Předtím jsem totiž řešil několik situací se sebevrahem nebo pachatelem, s nímž bylo potřeba vyjednávat dřív, než přijeli profesionální vyjednávači. Podle jejich názoru jsem byl úspěšný, tak si mě vybrali. V týmu působím pět let.

Čemu se věnujete ve své běžné policejní práci?

Pracuji u speciální pořádkové jednotky jako zástupce vedoucího třetího oddělení. Podílím se na přípravách a organizaci bezpečnostních opatření.

Takže jste třeba mezi chuligány na fotbale nebo na pochodu neonacistů a do toho zazvoní telefon, že máte sebevraha v okně na Jižním Městě, a jedete tam...

Operační středisko kontaktuje mě či toho, kdo má službu. Podle toho, o co jde, sestavíme tým, který k případu vyšleme. Zlaté pravidlo je, že by tam měli být nejméně dva lidé. Když zjistím, že na ten případ nejsem vhodný, pokračuji ve své práci, jinak to skutečně oznámím a jedu. 

Jak často v Praze zasahujete u vážných případů?

Loni to bylo sedm událostí. K tomu děláme konzultace po telefonu, radíme policistům na místě. Někdy řešíme telefonem i celé případy.

Telefonem?

Maminka dostala od svého šestnáctiletého syna SMS: „Jdu skočit pod vlak. Ahoj.“ Měli jsme problém lokalizovat, kde se nachází, tak jsem mu začal volat. Po zkušenostech s podobným případem, který řešili kolegové z kriminálky nedávno předtím, jsem věděl, že půjde doslova o vteřiny. Několikrát mi zavěsil, pak to ale vzal. Léčil se s depresemi a už tři týdny nebral léky. Navíc měl problémy s autoritativním otcem. Byl dost na dně. Představil jsem se, že jsem od policie, vyslechl ho a vysvětlil mu, že ho jeho máma miluje a měl by s ní být, protože mu chce pomoci. Nakonec jí zavolal.

Nebál jste se, že to jeho matka nezvládne? Že třeba dostane hysterický záchvat a kluka spíš k sebevraždě pošťouchne?

Samozřejmě jsem to musel zvážit. Tím, že poslal tu zprávu zrovna jí, naznačil, že u ní hledá poslední záchranu. Bylo to jeho volání o pomoc. Navíc jsem u toho byl a poučil ji, jak postupovat. Kdyby se něco zvrtlo, poradil bych jí nebo zasáhl. Třeba s otcem bych mu mluvit nedovolil. Mohl by mu začít vyčítat, že kvůli němu umře, a aby mu to dokázal, tak by si doopravdy ublížil.

Viděl jste ho pak někdy?

Ne, jen vím, že maminka později přišla na kriminálku poděkovat, že se kluk vrátil k léčbě.

Slyšel jsem povídačky, že se nejvíce sebevražd stává za úplňku. Kolují mezi vyjednávači nějaké legendy, kdy dochází k nejvíce sebevraždám?

Když se podíváte zpětně do záznamů, tak žádnou spojitost nenajdete. Jsou to skutečně jenom legendy.

Jak se připravujete, když jedete na místo, kde máte sebevraha?

Sháníme informace. Kdo je to, jaké má zájmy, koníčky, je nějak nemocný? Závislý? To vám pomůže. Když je to ale cizinec, tak většinou nic nezjistíte a nemáte se na začátku čeho chytit.

Cizinec?

Hlavně Slováci. Jeden z mých prvních případů byl Slovák kolem čtyřicítky. Všechno doma prodal a přijel za štěstím do Prahy. Hned na nádraží ho okradli o všechny peníze i doklady. Zhroutila se mu představa o novém, lepším životě ve vysněné Praze, a tak vylezl na Nuselský most. Byl jsem vlastně první člověk, který ho za celou tu dobu vyslechl. Vysvětlil jsem mu, jak může v takové situaci postupovat, jak si vyřídit nové doklady, kde jsou dobročinné organizace, které mu pomohou. Prostě stačilo poradit pár drobností a on už sám přišel na to, co musí udělat. Díky tomu slezl.

Vyjednáváte v civilu, nebo v uniformě?

Většinou v civilu. Nikdy nevím, jaký má ten člověk vztah k policii nebo uniformám obecně. Lidé z mého týmu ale nedávno zažili situaci, kdy při lékařském vyšetření začal opilý pachatel dopravního přestupku ohrožovat policisty pistolí. Spolu s personálem je tam držel jako rukojmí. U něho nám pomohlo, že s ním promluvil mohutný chlap v uniformě. Díky tomu jej bral vážně a uznával jako autoritu. Pochopil, že s pistolí v ruce si může způsobit podstatně větší problémy, než je postih za řízení v opilosti. Uzavřeli spolu dohodu a případ skončil po několika hodinách bez jediného zranění.
    
Odcházejí vám lidé z týmu?

Stává se, že člověk zažije nějaký případ, který se mu vryje do mysli natolik, že už nemůže dál fungovat jako vyjednávač. Většinou jsou to ale spíše praktické důvody. Člověk odchází do civilu nebo do nějaké jiné policejní složky, kde už nebude mít čas se tomu věnovat.

Stalo se vám, že byste nějaký případ nezvládli?

Jednou taková situace určitě nastane, ale můžu s naprostou jistotou tvrdit, že do poslední chvíle budeme dělat všechno, co bude v našich silách. Zatím platí, že když jsme se na místo dostali včas, tak jsme byli vždycky úspěšní.

Který případ se vám zaryl hluboko pod kůži?

Mladý kluk kolem třicet let. Chtěl skočit z okna. Jeho životní příběh vypadal, jako bych si ze všech učebnic vybral ty nejhorší věci. Celý život měl poskládaný z týrání, ubližování, všech možných komplikací a příhod, které se někomu mohou stát. Až jsem se divil, že to vydržel tak dlouho. To mě dost vzalo a občas na něho myslím. Zkušenosti z vyjednávání mi vůbec hodně pomáhají ve vlastním životě. Když zjistíte, jak těžký mají někteří lidé život, čím si prošli a co zažili, tak se dokážete dívat na věci s nadhledem, nerozčilovat se kvůli malichernostem.
   
Nelhal vám třeba? A vůbec, lžou vám sebevrazi nebo pachatelé s rukojmími?

Ten kluk mi tenkrát určitě nelhal. Další vyšetřování to potvrdilo. Setkal jsem se s tím, že nám lhal chlapík, který ohrožoval lidi nožem a vyhrožoval, že se podřízne. Vyprávěl, jak jej řídí bytosti z jiné planety, které k němu chodí každý večer domů a dávají mu příkazy, co má dělat. Vyšetření na psychiatrii pak ukázalo, že se tak snažil zbavit odpovědnosti za to, co udělal, a prostě jen kecal.

Foto: Karel Šanda

Čtěte dále

další zprávy