Hluk na tichém venkově

První žena českého elektrotechna, komediantka z Divadla Sklep, femme fatale mladíků i odrostlejších mužů a teď už několik let matka dvou dětí, které vychová téměř v bukolické idyle venkova mezi Prahou a Benešovem. To všechno je Monika Načeva, která si vždycky „hledala svý, kam sebe vrazit“, jak zpívá v písničce na slova Jáchyma Topola.

Možná by nebylo špatné začít popisem všedního dne matky dvou děti na českém venkově. Jak tedy vypadá takový obyčejný den avantgardní zpěvačky?

Ráno vstávám v šest hodin. Vzbudím děti. Vypravím je do školy. V sedm jim jede školní autobus do školy, ta je v Netvořicích. Nejlepší je to v zimě, když je úplná tma a v domech se porozžíhávají lampy. Děti se vezmou za ručičky a nastoupí do autobusu. A já, jelikož jsem vstatá, mám před sebou dlouhý den. Nejdříve pěkně uklidím a pak se pustím do práce. Sednu si k počítači a komunikuju s lidmi, většinou s muzikanty, se kterými spolupracuju. Pak jdu třeba na zahradu nebo nakoupit, poklábosím s místními, to je také důležité. A potom už pomalu přijedou děti. A zase něco děláme.

A pak přijde muž z lesa…

No, spíš se vrátí z Prahy. Má tam obchod s vinylovýma deskama.

Co je na venkově nejlepší? A co nejhorší?

Já jsem sem šla hlavně kvůli vzduchu. A prostoru. Taky mám ráda ticho. V noci je tu úplný ticho. A obloha plná hvězd. Taky si tu můžu pustit muziku hodně nahlas, když na něčem pracuju. To jsem v Praze nemohla. Hned by na mě bušili sousedi. Tady bydlíme na kraji vsi, jeden náš soused je les, druhý jezdí jen na víkendy. Mám ráda tyhle dvě polohy: úplné ticho a svobodu velkého hluku.

Taky bys mohla svou hudbu pustit jako hlášení vesnického rozhlasu.

Ano. To bych mohla. Tady je každý rok veselice na školním hřišti; a to jsem si už několikrát říkala, že by ten repertoár, co tam zní z lampionů, mohli obměnit.

Říká se amplionů. A co tam pouštějí?

Takové ty pecky z bolševických časů. Mám pocit, že se to nějak v poslední době hodně vrátilo. Chvíli byl klid, ale zase je to tady. To bych chtěla, aby v tom rozhovoru bylo. To je můj kritický názor. Nemusí hrát mě, ale proč hrají hudbu jak ze stranických sjezdů?

Celý článek naleznete v časopisu Týden č. 14/07.

Čtěte dále

další zprávy