Drobounkej, ale velikej bojovník

„Cítím tam i citronovou kůru, i džem, i pálivost. Já bych to považoval za dobré, ale musel jsem si dát dvakrát tolik kašičky.“ Prezidentovo zamyšlení nad hrncem guláše se do filmu Občan Havel nevešlo, k vidění je na www.obcanhavel.cz. Co se v prezidentské kuchyni dělo, když tam nebyla kamera, vypráví Irena Košíková, známá pod přezdívkou Čirina.

Mluvil vám prezident Havel do vaření? Tou znaleckou degustací guláše mě trochu překvapil, do té doby na mě působil dojmem člověka, který sní, co se před něho postaví.

To teda ne. On je nesmírný pedant. Nesmírný puntičkář. Všechno musí být tak, jak je on zvyklý.

Takže do vaření mluvil.

On si spíš svoje jídlo upravoval na talíři. Měl tam mlýnek se čtyřmi druhy koření a už si to tam sypal. Aniž ochutnal. Má rád pikantní věci. Ale já jsem to nechtěla přehánět, protože jsem se bála o paní Dášu, jestli jí to bude vyhovovat.

Prošla jste před nástupem k Havlovým nějakou bezpečnostní prověrkou?

Je možné, že si mě proklepli bez mého vědomí, ale myslím, že stačilo doporučení paní doktorky Elišky Fučíkové, v té době byla na Hradě ředitelkou památkové péče a velkou přítelkyní pana prezidenta i paní Olgy. Největší průpravu jsem ovšem měla od své babičky, která vařila v Budapešti u grófa Almássyho. Byla jsem malá holka a poslouchala jsem to jako pohádku.

Co vám babička radila?

Kladla mi na srdce, že co se tam v kuchyni uvařilo a vidělo, se nevynáší. Že člověk musí mít pořád klapky na očích, nic nevidět, nic neslyšet, ničeho se nedotýkat. A myslím, že se mi to v životě mnohokrát vyplatilo.

Jak se na chutích Václava Havla podepsala disidentská léta?

Když jsem nastoupila, řekli mi, že mi plně důvěřují a ať vařím, co uznám za vhodné. Takže moje první otázka na pana Havla byla, co nemá rád. A on mi řekl: „Dršťky, čočku a kolínka v žádném případě, toho jsem měl v kriminálu dost.“ Tak tomu jsem se vyhýbala oblúkom. Nad těmi všemi vybranými laskominkami, které mu servírovali na recepcích, určitě vždycky vítězily bramboráčky, utopenci, smažený sýr. Asi to opravdu souvisí s tím, v jakém prostředí se pohyboval zamlada. Nemůžu to hodnotit, protože jsem u toho nebyla, ale myslím, že jeho první žena Olga na vaření moc nebyla. A od určitého věku už se pak člověku chutě moc nemění.

Co na to říkali lékaři?

Nařizovali různé diety – nemastné, nesmažené, nepečené, nekořeněné. Přesně to, co nemá rád. Snažila jsem se to dodržovat, ale to vydrželo jen pár dnů, než zatelefonoval a požádal mě, abych uvařila něco pořádného. My jsme byli takoví spiklenci, rebelovali jsme spolu. Zákazy jsou od toho, aby se porušovaly.

Nevyčítali vám to pak, když mu prasklo tlusté střevo?

Vůbec ne, já jsem už v té době byla na odchodu. Řešili to tak, že se víc zdržovali v Lánech. Tam byl personál, kuchař, zajištěný servis. Myslím, že do funkce osobního kuchaře po mně nikdo nenastoupil, měli pak už jen hospodyni.

Který váš recept měl největší úspěch?

Různé koláče a buchty k ranní kávě. Čím víc makové, tím lepšejší. Bratislavské rohlíčky pan prezident s paní Dášou proslavili snad po celém světě. Při každé příležitosti, když mám možnost jim dát nějakou malou pozornost, tak jsou to bratislavské rohlíčky.

Řekl vám někdy, že mu nechutnalo?

Myslím, že to by se svou slušností ani nedokázal, že by znectil něčí práci. Tolikrát jsem už o něm hovořila a pořád jsem naplněná troškou pýchy, kdykoli jsem jim oběma nablízku. Jsem hrdá, že ho máme. Mám ho za obrovskou osobnost. A byla jsem úplně v šoku, jak skromně jí.

Na druhou stranu moderátor Cibulka v nějakém zábavném pořadu vzpomínal, že mu jednou od Dagmar Havlové, protože ho má v telefonním seznamu hned vedle vás, přišla SMS zpráva: „Prosím tě, udělej dvě kachny, k tomu knedlíky, nějakou dobrou polévku.“

To byla asi nějaká výjimečná příležitost. Kachnu jsem dělala jenom jednou, když k Havlovým do Dělostřelecké přišel na návštěvu kancléř Kohl. Měla jsem z toho trému, tři noci jsem nespala, ale dobře to dopadlo. Panu Kohlovi chutnalo, jako předkrm měl tlačenku. A pan prezident byl skvělej. Když někdo z těchhle lidí přijel, tak mě vždy představil. A pak, když to z vás spadne, tak je to takový až dojemný.

Myslíte, že vaše kachna urychlila podpis česko-německé deklarace?

Nevím, jestli si mám namlouvat, že ano, já jsem docela skromný člověk. Ale určitě jsem se mu vždycky snažila navodit dobrou náladu, třeba těmi bratislavskými rohlíčky, které miluje. Tak kdo ví, možná že to nějaký vliv mělo. Hladoví lidi jsou protivní, dietáři nervózní. A jen lidi, kteří se ukojí, byť jídlem, můžou být příjemní. U jídla se hodně věcí probere, uděje a podepíše. Takže si myslím, že jídlo je v životě i v politice dominantní a důležité.

Vzpomenete si, co jste vařila před „rudolfinským“ projevem, že se Václav Havel najednou pustil do tak ostré kritiky?

Jestli to bylo po nějakém konkrétním jídle, to si nevzpomínám. On je sice drobounkej, ale je to velikej bojovník.

Od manželů Havlových jste odešla po dvou letech, abyste si s manželem mohli otevřít vlastní podnik. Jak často se vídáte?

Někdy pětkrát do roka, někdy dvakrát. Jsme ve spojení, občas pomáhám s přípravou nějakých akcí Vize 97, před Vánocemi jsme byli s manželem pozvaní na skleničku sektu, občas zajdou k nám do restaurace.  

Platí si útratu, nebo je zvete na účet podniku?

Platí. A když jsou v Praze, připravuju pro ně jídlo a cukroví na Štědrý den. Tady ho připravím, odvezu, pan prezident pak smaží kapra a řízky. Salát dělají každý svůj a pak se hádají, kdo ho má lepší. Pan prezident ho má cibulovatější a paní Dagmar zase asi dává místo majolky jogurt. To je taková jejich vánoční hra. Asi jim příští rok řeknu, že to rozčísnu, že ochutnám. Letos z toho mám krásný zážitek. Přijeli jsme s manželem už dopoledne, on nás pozval dál, takže jsme spolu asi dvě hodiny poseděli včetně paní Dáši a pejska.

Ví se o vás, že ráda chodíte do divadla. Už jste viděla Višňový sad s Dagmar Havlovou?

Viděla, byla jsem na předpremiéře, ale budu na to muset jít ještě jednou. Višňový sad jsem neznala, tak jsem byla trošičku rozpačitá, musím si to nechat rozležet v hlavě. Ale herecké výkony byly tedy úžasné.

Recenzenti píšou o „vlažném potlesku“.

Kritiky jsou někdy neobjektivní. Já hodnotím výkony těch umělců, že do toho dávají hodiny a hodiny zkoušek. Já bych to nezatracovala. Kritici jsou trochu tvrdší.

Před deseti lety touto dobou byl Václav Havel zvolen prezidentem na poslední funkční období. Jak jste volbu tenkrát vnímala z kuchyně v Dělostřelecké ulici?

Vzpomínám si, že když paní Dáša pískala při projevu republikánů, měla nádherné šaty a nádherný šperk, který jí navrhoval pan prezident. Ten pískot jsem jí schvalovala. Jsem impulsivní člověk, a kdybych někde seděla a na mého muže někdo kydal takovou špínu, reagovala bych asi ještě hůř.

Václav Havel navrhuje šperky? Jak jeho výtvor vypadal?

Byla to asi výjimka, ale tenhle jí prostě namaloval. Byl to takový řetízek a tady bylo něco (ukazuje si neurčitě na hruď).

Chystala jste po volbě speciální pohoštění?

Na to si nevzpomínám. Ale vybavuju si, a to se mi moc líbilo, když byl jednou tady u nás v podniku, řekla jsem mu: „Pane prezidente, odpočívejte, vypadáte strašně unaveně.“ A pan prezident mi řekl: „Víte, na co já jsem přišel, Čirino? Že prezidentem je člověk na určité volební období. Ale bývalým prezidentem je až do smrti. A já mám těch povinností strašně moc.“ Takže ho to asi hodně válcuje.

V poslední době, než ho skolila srdeční arytmie, vypadal docela spokojeně.

Loni jim ta Amerika udělala dobře. Paní Dáša doléčila nohu, vrátili se a oba vypadají velice dobře.

Sledujete letošní volbu prezidenta? A komu fandíte?

Velmi pozorně. Fandím panu Švejnarovi. On k nám taky občas zajde, i když ho zatím tak dobře neznám. Ale vím, že k sobě mají s panem Havlem blízko, i když chutě asi mají každý jiné. Pan Švejnar na utopence a tlačenku nevypadá.

Vedle divadla jsou vaší další vášní psi. Vařila jste také boxerkám Dagmar Havlové Sugar a Madle, nebo byly o granulích a o vodě?

Většinou měly granule, ale taky se stalo, že jsem jim uvařila nějaké hovězí masíčko s rýží.

Zažila jste ještě Ďulu, kníračku Olgy Havlové?

Zažila a strašně mě mrzelo, že tenkrát bulvár paní Dášu kvůli Ďule tak vykoupal (Ďula se musela odstěhovat, protože se špatně snášela s boxerkami, pozn. red.). Když zemřela paní Olga, Ďula si zvykla na hospodyni pana prezidenta. A když tam pak přišla Dáša, narodila se štěňátka a paní Dáša ještě měla jednoho pejska, Andy, to byla dcera Ďuly, tak tam najednou bylo psů jako mraků. A když hospodyně odcházela, chtěla si vzít Ďulu s sebou. Všichni jsme se přimlouvali, že to pro tu fenku bude nejlepší. Jenže bulvár v tom hledal úplně jiné úmysly. Strašně mě mrzelo, že jí tenkrát tak ubližovali. Vůbec to nebylo tak, že ona by Ďulu odkopla. Na to má všechny psy moc ráda. Už jsem chtěla křičet do světa: Takhle to není! Jenže ona už byla tak otrávená, že už neměla sílu bojovat.
   
Ta paní hospodyně bydlela na Jižním Městě a pracovala na Hradě, tak vím, že se pak Ďula byla za panem prezidentem ještě několikrát podívat. Úplně se změnila, byla úžasná... Už taky nežije. Ale ta hospodyně si pořídila nového pejska, tak Ďula vlastně žije dál.

Prý máte mezi kuchyňským náčiním i pánev, ve které se smažívalo jídlo pro T. G. Masaryka. Použila jste ji někdy při vaření pro Václava Havla?

Ne, na to je moc velká. Počkejte, přinesu vám ji ukázat. (Vrací se s obrovskou očazenou litinovou pánví a klepe na ni.) Dostala jsem ji od jedné známé, její tatínek vařil Masarykovi a tuhle pánev používal v kuchyňském voze jeho prezidentského vlaku. Je skvělá, mám ji ráda, dodneška na ní dělám třeba šuej ču-žou.

Máte nějakou podobnou památku na prezidenta Havla?

Hmotnou ne, jenom v srdci.

***

Irena Košíková (Čirina)
Dlouhá léta vařila v různých podnicích, naposledy v pražské restauraci U zlatého rožně. Před nástupem do služeb Václava Havla v lednu 1997 pracovala excelentní kuchařka, která pochází z pěti sourozenců a ze slovensko-maďarské rodiny, sedm let v rezidenci řeckého velvyslance v Praze. Specialistka na hutná česká, slovenská a maďarská jídla se leccos přiučila o středomořské kuchyni a dnes si ji nemůže vynachválit. Koncem roku 1998 se rozhodla odejít a založila si s manželem vlastní restauraci, v níž dodnes sama vaří. Její halušky jsou vyhlášené jako nejlepší v Praze.

Foto: Lucie Pařízková

Čtěte dále

další zprávy