Do morku kostí

„Josef Lux by měl dnes mnohem větší šance na přežití,“ je přesvědčen Vladimír Koza, šéf Českého národního registru dárců dřeně. „Téměř jistě by žil, ani by nebylo třeba transplantace,“ říká o lidoveckém politikovi uznávaný hematolog, který se specializuje na léčbu leukemie a podobných krevních onemocnění.

Přiznám se, že mezi dárci dřeně nefiguruji. Proč bych měl?

Naše úloha není vás přesvědčovat. My vám pouze poskytneme maximální množství informací, pak už se musíte rozhodnout sám. Stejně svobodně se dá z registru zase ze dne na den vystoupit, aniž byste to musel jakkoli zdůvodňovat.

Kostní dřeň znají lidé spíše pod lidovým názvem morek. Jak byste jim přiblížil proces jeho odběru?

Lze jej přirovnat k malému chirurgickému zákroku. Určitě je to drobné nepohodlí, to nezastírám. Musíte jít do nemocnice, čeká vás tam hodinová narkóza, po které vás bude druhý den bolet pozadí jako po pádu na bruslích. Zatím jsem však nepotkal dárce, který by řekl, že to nepodstoupí znovu.

Kolikrát mohu být dárcem?

Obecně se respektuje pravidlo, že se umožňují dva až tři odběry. Po prvním je člověk na rok vyřazen z databáze a pak dotázán, zda chce na seznamu opět figurovat.

Vy sám jste si nechal dřeň odebrat?

Přihlásil jsem se do registru před šestnácti lety, to mi bylo sedmatřicet. Bohužel jsem nikdy nebyl vybrán, abych ji přímo daroval.

Prvotní vyšetření jde na náklady registru, ve světě jej někdy hradí dokonce dárce. Pojišťovny proplácejí až samu transplantaci. Neodradí to potenciální zájemce?

Mám zkušenosti, že když je něco snadného, lidé si na to příliš rychle zvyknou a přestává to fungovat; něco jiného je, když si musejí cestu poctivě prošlapat sami. Byl bych ale špatný manažer, kdybych se bránil, aby nám pojišťovny hradily vstupní vyšetření.

Je v dnešním tržním prostředí vůbec možné uhlídat, aby se darování dřeně nestalo předmětem obchodu?  

Pro úspěšné fungování transplantací je to zásadní podmínka! Peníze by celý systém pohřbily. Představte si, že nemocné bude dítě Billa Gatese a jiná rodina zjistí, že jejich syn je jediným vhodným dárcem. Ihned by z toho začali těžit. Nebo naopak, pokud by z nějakého důvodu nechtěli dřeň darovat, ocitli by se pod tlakem úplatků, proseb a výhrůžek. To je neakceptovatelné.

Jste tedy proti tomu, aby po operaci pacient poznal svého dárce?

Tady nemám vyhraněný názor. Pokud uběhne rok od operace, pacient je v pořádku a obě strany touží po setkání, nebráním se tomu. Znám však spousty případů, které dokázaly, proč to nedělat.

Celý rozhovor si přečtěte v aktuálním vydání časopisu Týden.

Foto: Karel Šanda

Čtěte dále

další zprávy