Byl hlavně fotbal

Finále fotbalových juniorů Česko – Argentina vyvolalo vzpomínky na jiné, dosud nejslavnější finále tuzemského fotbalu. Před pětačtyřiceti lety hrálo Československo o titul mistra světa s Brazílií. Rovněž tehdy jsme vedli: v patnácté minutě dal gól Josef Masopust, pozdější držitel Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu Evropy.

Minulý týden se s velkou slávou vrátili čeští junioři z Kanady. Jak se vám líbila jejich hra?

Je strašně důležité, když se hráči v jejich věku sami přesvědčí, že mohou hrát vyrovnaný zápas úplně s každým. Navíc ti soupeři byli velice různí: Argentina, Japonsko, Panama, Rakousko, Španělsko... A jsem rád, že kluci ve finále ukázali, že se dostali tak daleko právem. Měli více šancí než soupeř, i když prohráli.

Poprvé od roku 1962 hráli Češi finále mistrovství světa. A zase dali první gól, a opět soupeř po pár vteřinách vyrovnal. Co se to vždycky stane?

Když dal Fenin tu nádhernou branku, hned jsem si řekl, aby to nedopadlo jako v Chile. Rozhodlo nedodržení taktiky. Při argentinském gólu na 1:1 byla celá česká obrana vytažená, uprostřed vznikla díra. Asi nás vždycky přemůže euforie. Dokonce si myslím, že kdybychom ten gól nedali, asi bychom ho ani nedostali. Došlo by k nastavení a tam už je důležitější kolektivní vůle než fotbalové umění.

Často slýcháme, že tady po „generaci Nedvědů a Poborských“ nikdo není. A najednou Fenin, Kalouda, Šimůnek, Suchý, Janda a další předvedou tak úžasný výkon. Jak to tedy je?

Po Portugalsku a před Německem (ME 2004, respektive MS 2006, pozn. red.) se myslelo, že je to vrchol a lepší to snad být nemůže. Ale když se dneska podíváte, tak většina těch kluků z dvacítky se dostala ze dne na den do velkého fotbalu a obstála. Obava, že náš fotbal teď musí skomírat, tedy asi bude zbytečná. Objevují se tady dobří hráči, jen se s nimi musí pracovat.

Vyrůstal jste v severních Čechách mezi uhelnými doly. Jak vypadalo vaše fotbalové mládí?

Žil jsem na vesnici Střimice. Teď už neexistuje, musela být kvůli uhlí zlikvidovaná. No, a za války to bylo zabrané území. Kdo byl Čech, tak se nemohl oficiálně sportovně vyžívat. Hrály mezi sebou jen německé kluby, ta soutěž se jmenovala Gau–liga. Chodil jsem na každý zápas v okolí, doma jsem zásluhou Pepíka Laufra u rádia sledoval úspěchy Slavie a Sparty.

A kde jste hrál fotbal?

Chodili jsme s tátou kolem dolů a kopali si, musel jsem střídat pravou a levou nohu. Nebo jsme si vyjednali zápas – školy mezi sebou, vesnice proti sobě, na louce jsme měli vyznačené hřiště. Ale lajny, sítě, rozhodčí, o tom se nám mohlo jenom zdát. Organizovaně jsem mohl začít hrát až v létě 1945, to mi bylo čtrnáct a půl. Byl jsem šťastný, že mě vzali, protože když válka skončila, hlásila se na fotbal všechna česká omladina a kluby musely odmítat. Nebyli trenéři, hřiště, balony...

Brzy jste v Mostu začal hrát za dospělé. Traduje se historka, jak jste to nandali Ústečákům, fanoušci se domluvili a přinesli speciálně vám za vaše parádní góly klobouk plný peněz.

Měl jsem štěstí, že do Mostu tehdy přišel v rámci pomoci pohraničí Jaroslav Burgr, bývalý obránce Sparty a národního mužstva, a taky Bedřich Vacek, současník a spoluhráč Pepi Bicana ve Slavii. To byly moje vzory. Burgr byl nesmírně poctivý ve všem svém jednání, Vacka jsem obdivoval v technice a hráčské inteligenci. Snažil jsem se oba napodobovat.

Když vám bylo devatenáct, vybraly si vás ligové Teplice. Na první trénink jste prý ale nedorazil, styděl jste se. Jak to tehdy přesně bylo?

Byl jsem v nemocnici se slepým střevem a přišel za mnou trenér Vytlačil, že by chtěl, abych šel do Teplic. Kdyby tam v tu chvíli se mnou nebyl táta, tak jsem to nevzal. Jenomže táta fotbalu fandil, sám hrával za Rudou hvězdu Brňany, a tak povídá: „Podepiš to, Pepíku.“ Tak jsem bez odmluv vzal tužku a bylo to. Pak jsem dostal pozvání na první zimní trénink, sedl na vlak, ale když jsem stál na ulici před osvětlenou tělocvičnou a viděl oknem fotbalisty, jako byl Havlíček, Chobot, Vostrý, tak jsem si netroufl mezi ně přijít. Otočil jsem se a jel zpátky.

Jak to nakonec dopadlo?

Druhý den přijeli a odvezli mě. Ale důležité bylo něco jiného. Před tréninkem ke mně promluvil špílmachr Sláva Malý, pamatuju si to dodnes: „Hele, tady je jedenáct hráčů, jestli je někdo mladej nebo starej, šilhá nebo koktá, to je úplně jedno. Teď jsi jeden z nás a snaž se podle toho chovat. Buď poctivej a makej.“

Nakonec jste ale odešel do tehdy neznámého, začínajícího armádního klubu ATK Praha. Co jste si od toho sliboval?

Byli jsme šestičlenná rodina, já byl z dětí nejstarší. Vyučil jsem se na šachtě. Co by mě čekalo? Chtěl jsem být slavný fotbalista. Nemuset dělat, jenom trénovat, hrát, cestovat.

Tohle vám vojáci nabízeli?

Trenér Karel Kolský tehdy požádal ministra obrany Alexeje Čepičku, aby mohl dát dohromady mužstvo, kterému by se mohl věnovat dlouhodobě, aby uzrálo. Čepička souhlasil a postavil Kolského před úkol vyhrát ligu a uspět i na mezinárodním poli. Kolský začal objíždět vyhlédnuté hráče a nabízel jim jediné: dostatek času na trénink a dobrou přípravu během celého roku. Nic víc. Byl jsem šťastnej jako blecha. Věděl jsem, že na vojně je disciplína; a že se můžu zlepšit. Tak jsem to podepsal. Se mnou taky Láďa Novák, Sváťa Pluskal, Jarda Borovička, Franta Šafránek, Ivo Urban. Základ budoucího mužstva. S tím, že za dva roky se vrátíme do civilu. Jenomže v Dukle se vytvořila tak ohromná parta, že jsme zůstali.

Z Teplic už jste byl zvyklý na jásající tribuny. Najednou na vaše domácí zápasy skoro nikdo nechodil, venku na vás pískali. Jak jste snášel nepřízeň diváků?

Zpočátku nám to vadilo. Pak nás to stmelilo. Čím víc nám lidi nadávali, tím víc nás vyhecovali.

Byli jste součástí režimní propagandy a exportním zbožím, současně v té době první a jediní profesionálové. Co to s vámi dělalo?

Však na nás taky hanlivě volali: „Vy jedni profesionálové!“ Ono to ale mělo jedno velké plus: oproti civilním mužstvům jsme nemuseli mít jiné zaměstnání. Nějaká ta cvičení jsme jako vojáci museli udělat, dozorčí služby jsme si odbývali během zimní ligové přestávky, ale jinak jsme měli takřka neomezený čas na přípravu. Začali jsme dokonce trénovat dvoufázově, což v té době byla úplná specialita – ostatní mužstva si dopřávala druhou fázi po hospodách. Pro nás byl hlavní fotbal.

Předtím v Teplicích jste musel do práce?

Jako vyučený soustružník jsem se dostal do Sometu, to byla továrna na měřicí přístroje. Dělal jsem na brusce na kulato. Plné směny, každý den. Když jsme ale jeli hrát ligu na Slovensko, pochopitelně vlakem, býval to zájezd skoro na týden. Z Teplic do Prahy, pak do Prešova nebo do Košic, zase zpátky. Takže jsme nebyli třeba dva tři dny v práci. Pak jsme přešli pod Vodotechnu, podnik na stavbu kanalizací a vodovodů. Občas jsme chtěli vzít krumpáč do ruky, ale chlapi nám ho brali z rukou: „Kdyby Teplice prohrály, ještě by nás lidi pomluvili, že je to kvůli nám. Radši vyprávějte, jak to bylo.“ Takže do středy jsme vyprávěli o minulém zápase – a od čtvrtka zase , jak to bude v neděli. A nosili jsme jim svačiny.

Seznam zemí, kde Dukla v šedesátých letech hrála, působí na tu dobu až neuvěřitelně: Egypt, Kostarika, Irák, Vietnam, Súdán, Mexiko, USA, Indonésie, Kanada, Japonsko.

Nebylo to takhle hned, klub z lidově demokratického státu tenkrát neměl otevřené dveře skoro nikam. Pak jsme ale vyhráli vánoční turnaj v Antverpách, porazili Botafogo, udělali si jméno. A zcestovali jsme skoro všechno. Jižní, Severní i Střední Ameriku skrznaskrz několikrát. V Evropě jsme nehráli jenom v Albánii.

Co jste se o světě dověděl?

Měl jsem kliku, že dva moji spoluhráči, Jarda Borovička a Ivo Urban, byli strašně zvídaví. Kam jsme přijeli, už měli připravené, co by chtěli vidět. „Kluci, mě přivezli do Prahy omylem mezi vánočníma stromkama, musíte se o mě postarat,“ říkával jsem jim z legrace. A oni mě brali s sebou. Žádné velké hýření to ale nebylo. Měli jsme dva dolary kapesného na den a přes půlku jsem musel utratit za pohledy, aby mě doma neměli za nafoukance.

Na sklonku kariéry, v sedmatřiceti letech, jste odešel hrát do Belgie. Jak jste se tam cítil?

V Dukle jsem byl šestnáct let. Bydlíme vedle Julisky, takže manželka někdy zašla na utkání. Jednou přišla a povídá: „Pepíku, tobě ti funkcionáři mažou med kolem pusy. Ale kdybys na tribuně slyšel, jak na tebe nadávaj. Že už jsi prej starej, že na to nemáš... Vybodni se na to.“ Šel jsem za trenérem a řekl, že chci odejít. Rozmlouval mi to, ještě rok jsem vydržel, udělali jsme mistra. Mezitím jsem dostal spoustu nabídek, jedna byla z mexické Toluky. Byli jsme se tam podívat, ale když manželka viděla, jak tam žijou děti na ulici... Měl jsem dobré kontakty v Belgii a známí mi zajistili angažmá v druholigovém Grossingu Molenbeek. Zase jsem začal trénovat s ohromnou chutí, zhubnul jsem osm kilo. Za rok jsme postoupili do první ligy a já jako záložník byl nejlepší střelec mužstva!

Dneska to vypadá, že vaše kariéra byla úplně zázračná, že jste jenom sbíral pocty. Přitom jste na čas vypadl z reprezentace a ještě v „chilském“ roce 1962 vás Vytlačilovi rozmlouvala trenérská rada.

To úplně nejhorší přišlo v roce 1965. Věděl jsem, že už nejsem nejmladší, už tehdy mi říkali Dědek. Ale čekal jsem, že za mou někdo přijde a řekne: „Hele, Dědku, nedá se nic dělat. Léta jsou tady, bude lepší, když toho necháš.“ Byl jsem povolaný na kvalifikaci proti Portugalsku v Bratislavě (tehdy Československo marně usilovalo o postup na MS 1966 v Anglii, pozn. red.). Přípravu jsme hráli v Piešťanech. Kustod vybaloval dresy, obcházel nás jednoho po druhém... a mě vynechal. „Co se děje, jsem prašivej?“ říkal jsem si a šel si sednout na tribunu. Dva dny jsem byl jako v mátohách. Pak nám oznámili, že tandem Kvašňák – Masopust spolu v tak důležitém zápase hrát nemůže, kvůli věku. Kvašňák byl o šest let mladší, takže mi to bylo jasné. Šel jsem zase na tribunu a když jsem procházel kolem funkcionářů, radši otočili hlavu. Jenomže jsme prohráli 0:1 a oni najednou: „Josef, já jsem říkal, že ty musíš hrát.“ Tak jsem si odplivl, skutečně odplivl, a šel do kabiny, vzal zavazadlo, nastoupil do autobusu. To bylo úplně nejhorší zklamání, jaké jsem kdy ve sportu zažil.

S Duklou jste pak  ještě válel...

Udělali jsme mistra, já Fotbalistu roku.

Zato s trénováním jste skončil docela brzy.

Pro fotbal jsem žil, něco jsem pro něj udělal. Když jsem ale ke konci trenérské kariéry viděl, že mladí už nemají potřebné vlastnosti – přistupovat k tomu poctivě, odpustit si tancovačku, jít si zaběhat nebo si správně odpočinout –, nechtěl jsem už pokračovat.

Vaše trenérské etapy jsou totálně odlišné. Se Zbrojovkou Brno jste vyhrál ligu, zato s reprezentací to byla katastrofa. Pražská porážka 1:5 se západním Německem vstoupila do dějin, výprask ve Finsku 0:3 taky. Měl jste přitom k dispozici hráče jako Skuhravý, Berger, Chovanec, Hašek, Straka, Knoflíček.

Tehdy byl pořád ještě velký tlak z vedení sportu, co se smí a nesmí. Byl jsem často povolváán k Himlovi (předseda ČSTV, pozn. red.), kde se ta situace rozebírala. Zjistil jsem, že tihle pohlaváři berou rádi vítězství, ale moc pro to sami neudělají. Každou chvíli jsem musel na koberečku zdůvodňovat takové voloviny!

Vybavíte si něco konkrétního?

Po jednom prohraném utkání mě šéf oddělení fotbalu zavolal k sobě, že takhle to dál nejde a že bychom měli zkusit dopink. Když jsem se vzpamatoval, povídám mu: „Co to na mě hraješ? Prosím tě, zapomeň, žes mi vůbec něco takového řekl! Jestli tohle dokážeš jako vedoucí činovník, seš u mě odepsanej.“ Bylo mi jasné, že někteří z těch lidí jsou nepřátelé fotbalu.

A fotbalistům navíc dopink sotva pomůže.

Ten člověk dokázal dvě věci najednou: že to je hajzl a že tomu vůbec nerozumí.

Jak hodnotíte dnešní fotbalový svaz?

Zažil jsem jen tři předsedy, kteří byli pro fotbal dobří. První byl Rogl. Sice pracoval na Hradě, ale jako bývalý fotbalista tomu rozuměl. Ten s námi jel do Chile. Druhý byl Kocek. Ten měl fotbal taky v malíčku, ale u lidí mu ubližovalo, že byl z Dukly.  A třetí byl Chvalovský. I on prodělal fotbal od píky, chytal v Blšanech, lajnoval hřiště.

Fandil jste v minulých volbách Haškovi?

Kdyby bylo referendum, tak je tam Ivan Hašek. Ale protože hlasující delegáti jsou poplatní různým klikám, tak bohužel neprošel.

Co vám na Košťálovi a Mokrém nejvíc vadí?

Oni dělají rozhodnutí, která jsou proti rozumu. Jak mohli přijít na to, že rozbijou Spartu a na stejném místě postaví nový stadion jenom o deset tisíc diváků větší! Vždyť Sparta je náš nejlepší stadion a jenom to bourání by stálo spoustu peněz! Jistě je v tom nějaká korupce.

Dukláci brali oproti hráčům v jiných klubech téměř dvojnásobek, jinak ale byly odměny spíše k smíchu. Za triumf v Americkém poháru vám prý ministr obrany věnoval knihu Partyzánské hnutí v Čechách s vlastnoručním podpisem. Smějete se tomu dneska, nebo na to vzpomínáte s trpkostí?

Je mi líto, že jsem se nedožil smluv, jaké mají dnešní hráči, protože bych zajistil rodinu a příbuzenstvo. (Věra Masopustová přichází sklidit nádobí ze stolu.) Ale aspoň jsem zůstal s manželkou a nenabrnkul si nějakou modelku!

Za týden začíná liga. Míval jste rád ten čas?

To jsem hrával nejradši. Měli jsme po dobré dovolené, po dobré přípravě, čekaly nás dobré terény. Člověk byl fotbalově vyhladovělý.

Jak často se díváte na fotbal?

Všechno, co je v televizi, vidím. Na všech stanicích. Máme satelit. Sem tam jedu na ligu.

Co je na fotbale nejkrásnější?

Určitě jsou krásné situace, jako se mi stala v roce 1960 na Strahově proti Rakousku, kdy jsem prošel přes půl hřiště a dal gól (tento okamžik vešel do fotbalové historie pod názvem „Masopustův slalom“, pozn. red.). Ale úplně základní radost pro mě vždycky byla vybagovat to a přihrát hráči, který teprve dá branku. Však jsem taky za celou kariéru dal jenom jeden gól zpoza trestného území. Spartě na Strahově, tenkrát mi to sedlo. Balon šel proti mně po zemi, já do toho vlítl a pravačkou jsem to vzal do šibenice, až jsem přepadl.

Foto: Petra Mášová


Čtěte dále

další zprávy