Armáda není cirkus Humberto

Malování, auta, malování aut i malování na auta. Pavla Holého tyhle věci baví od dětství a teď se jimi živí. Když se začalo mluvit o přemalování vozidel Policie ČR, zveřejnil s kolegy devět návrhů. Vnitro vybralo jeden z nich, jen mírně upravený a zrcadlově obrácený. Ale zaplatilo za něj úplně jiné firmě.

Nejdřív jste se proti tomu v novinách ohradil, teď říkáte, že je všechno v pořádku. Proč?

S kolegy z Vojenského historického ústavu jsme se domluvili, že už o tom nebudeme veřejně mluvit. Na všechno, co souvisí s výběrem vzoru policejních aut, se musíte zeptat přímo plukovníka Knížka (viz Langerovi plně k dispozici).

Můžete alespoň říct, jak jste při tvorbě návrhů postupovali?

Nejdřív jsme se podívali, jak vypadají policejní auta v zahraničí. Když chcete v krajině, která má většinou horizontální charakter, něco zvýraznit, svislé pruhy jsou na to nejlepší. Reflexní žlutá barva musí být hlavně na bocích, protože vysoce reflexní fólie je tlustá skoro jako linoleum. Ohnout přes nárazník moc dobře nejde. A modrá je logická – co svět světem stojí, policejní auta v Evropě byla modrá. Jen Němci a my teď máme zelený pruh.

A předlistopadová Veřejná bezpečnost byla bíložlutá.

To bylo originální. Znám jednoho z autorů, prý se zvažovala červená a žlutá, ale červenou si uhájili hasiči. A pak použili princip amerických policejních aut – přelakovali části, které v té době ještě šly z aut snadno odmontovat, tedy dveře, haubnu či blatníky. Myslím, že to prošlo jen proto, že tu tenkrát nedávali v kinech a v televizi americké filmy.

Proč má ve vašem návrhu slogan „Pomáhat a chránit“ opačný slovosled?

Policie chrání můj život a pomáhá mi najít zatoulaného psa nebo ukradené auto. Život musí být na prvním místě.
 
Jaké zahraniční policejní auto se vám nejvíc líbí?

Moc se mi líbí Holanďani, mají skvělý vzor i barvy. Modrá symbolizuje policii, oranžová je reflexní a zároveň jejich národní barva. Je to vtipné, funkční a působí to uvolněně. Jako celý ten národ.
 
Proč vlastně potřebuje armáda vlastního výtvarníka?

Začalo se o tom uvažovat, když nastoupil současný prezident. Zcela chápu, že se mu nelíbily uniformy Hradní stráže. Chtěl je změnit, ale bylo mu řečeno: „Ne, ne, ne, copyright má autor (kostýmní návrhář Theodor Pištěk, pozn. red.). Nebude se měnit ani jeden knoflík ani o milimetr.“ Tehdy se armáda rozhodla, že by si výtvarné otázky měla řešit sama. Je toho dost: design aut i letadel, znaky jednotek, prapory, nášivky, medaile, historické expozice v muzeích, ale i v kasárnách, kde začínají nahrazovat zrušené síně tradic. Komise vojenských tradic a symboliky, ve které jsem jedním z pěti členů, má plno práce.

Václav Klaus už sedí na Hradě šestým rokem a Hradní stráž vypadá pořád stejně.

Trvá dlouho, než se všechny uniformy vyrobené podle starého vzoru opotřebují a je možné je vyřadit. Našili jich tenkrát tolik, jako by tu měly být padesát let. Ta největší hrůza, červené oblečky hradní hudby, už naštěstí došly a zmizely.

Co na nich bylo tak hrozného?

Abych parafrázoval jednoho svého kolegu: Dva pánové od divadla si oblékli Hradní stráž. Když si pustíte seriál Cirkus Humberto, zjistíte, že kapela, která sedí nad vchodem pro slony, je oblečená úplně stejně.

V jiných zemích ale přece mají ceremoniální jednotky na botách bambule a na hlavách půlmetrové chlupaté čepice.

Ale jejich oblečení vychází z historie a vojenských tradic dané země. Uniformy naší Hradní stráže s nimi nemají vůbec nic společného. Střih je převzatý od americké námořní pěchoty. Pan prezident Havel měl rád bledě- modrou, tak se udělaly bleděmodré. Ale jediný, kdo měl v Evropě v minulých staletích bleděmodré uniformy, byli na začátku první světové války Srbové. Relativně nejslušnější je tmavomodrá varianta, ta evokuje české letectvo. Jenže na límci jsou nášivky, které mohou připomínat některé německé uniformy. Kdo nám tedy Pražský hrad hlídá?

Máte už nějaké konkrétní návrhy, jak by měla Hradní stráž vypadat, až současné uniformy doslouží?

Něco se tu kreslilo. Samozřejmě, nejsme stát s mnohasetletou vojenskou tradicí, ale můžeme docela dobře vycházet z prvorepublikových vzorů. Chápu, že náš první porevoluční prezident měl z klasických uniforem fobii. Ale ony jsou součástí státní symboliky. Je to věda, žádná volná tvorba.

Jak se ta věda konkrétně projevuje při vaší práci?

Když třeba dělám rukávové znaky, sedí mi za zády z jedné strany historik a z druhé heraldik. Když jde o medaile, přidá se k nim faleristik, expert na medaile. Musím je poslouchat. V heraldice jsou například určité barvy vyhrazené různým kovům. Nemůžu si dát žlutou, kam se mi zlíbí. Těch pravidel je spousta a jsou velmi složitá. Je nad síly jednoho člověka je všechna znát. Proto také máme komisi.

Proč chtějí vojáci nosit na rukávech pestrobarevné nášivky?

Všichni mají stejné uniformy. Je praktické, když na první pohled poznají, z jaké je kdo jednotky. Také to posiluje jejich pocit sounáležitosti. Dělostřelci jsou hrdí, že jsou dělostřelci, a rakeťáci, že jsou rakeťáci. Jako když ve formuli 1 nosíte hrdě na kombinéze nápis McLaren nebo Ferrari.

Souvisí to nějak s duševními pochody generálů, na které nedávno prasklo, že si z černých fondů objednávali luxusní slipy s nápisem „Sekce rozvoje druhů sil“ na poklopci?

Vůbec bych to nespojoval. Slipy si dělali sami, to přes nás nešlo. Každá práce naší komise začíná žádostí o vypracování návrhu toho a toho. Nedovedu si představit žádost, ve které by nám to zdůvodnili.

Podle čeho se rozhoduje, jaký znak bude která jednotka mít?

Některá rovnou napíše, co chce. Ženisté chtějí kotvu, protože ji mají ve znaku už dlouho, snad ještě z dob, kdy se jim říkalo sapéři. Dělostřelci dva kanony. Opraváři ozubené kolo. Velitelství sil podpory sídlilo v Táboře, tak má na nášivce kalich, i když se už z Tábora odstěhovalo. Hasiči chtěli tradiční červený znak. Přemluvil jsem je, ať si vezmou černý, aby byl na červeném autě vidět. Protiletadlovci si zase vydupali šachovou figurku střelce, i když jsem jim říkal, že budou vypadat jako šachový kroužek Strakonice. A jiné jednotky zase napíšou, že nevědí, co chtějí, ať něco vymyslíme.

Jak si s nimi poradíte?

Jednoduše se jich zeptám: co děláte? A společně to pak vymyslíme. Třeba požární kontroloři mi vysvětlili: Když budete kouřit u skladu pohonných hmot, tak my jsme ti, kteří za vámi půjdou a řeknou vám, ať tam nekouříte. Pošlou vás na školení a až to bouchne, budou vyšetřovat, kdo tam kouřil. Tak jsem jim ke klasickému hasičskému znaku přidělal knihu.

Která nášivka se vám nejvíc povedla?

Nejpopulárnější jsou symboly jednotek, které obsluhují radiolokátory Věra a Tamara, tedy ty, co umějí odhalit i „neviditelná“ letadla. Na jedné je pavouk v pavučině, na druhé netopýr. Taky létá v noci a k orientaci používá ultrazvuk. Na sběratelských burzách, kde se nášivky vyměňují, má netopýr kurs dvanáct ku jedné. Když jsem se to doslechl, docela mě to potěšilo.

Mluvil jste o vojenské hrdosti. Máte z rozhovorů s obyčejnými vojáky pocit, že se do české armády vrací?

Je to mnohem lepší, hlavně u mimopražských jednotek. Vyměnili se skoro všichni velitelé. Plukovník, kterému je čtyřicet, byl při převratu dvacetileté ucho. Hodně také pomohlo angažmá vojáků při povodních. Bydlím v Karlíně, takže vím moc dobře, jak obětaví a dobře organizovaní byli a jak to všechno přestalo fungovat, jakmile odešli a velení se chopili pánové z městského úřadu. Neznám nikoho, komu by armáda zásadně ublížila, jen stovky tisíc lidí, kterým pomohla. Armáda taky dneska nemusí dělat velké nábory, může si vojáky vybírat.

Navrhoval jste také vzhled dvou Airbusů A-319, které loni posílily takzvanou vládní letku. Proč třímetrový lev na směrovém kormidlu kráčí dozadu?

Lev je státní znak, ten se neotáčí, není to logo. Proto při pohledu zleva kouká dopředu a na pravé straně dozadu. Bylo to tak už na československých vojenských letadlech ve 20. letech. Všimněte si, že námořní velmoci mají z tohoto důvodu znaky osově souměrné – například jeden lev na každou stranu a uprostřed nějaký štít – aby se mohly dávat na lodě z obou stran. My jsme bohužel námořní velmoc nikdy nebyli.

Dohlížel jste osobně na lakování letadel?

Asi desetkrát jsem to byl kontrolovat. Jsem puntičkář, takže jsem třeba Němce donutil opravit lak kolem dveří, kde přetáhli a tvrdili, že to stejně nebude vidět. Jeden ze zaměstnanců nám vyprávěl, že se tam byl zrovna podívat ruský miliardář Roman Abramovič, kterému patří fotbalový klub Chelsea. Vedle našeho letadla stál jeho airbus. Když mu ho ukázali, podíval se na český a řekl: „Ale tohle je hezčí. Já chci tohle.“ Proč by jeden z nejhezčích airbusů na světě nemohla mít česká armáda?

Chystáte něco na nové armádní transportéry?

Tam není co vymýšlet, stejně jako u grippenů. Jediný rozdíl mezi českým a švédským je v nápisech na přístrojové desce a v nastříkané české vlaječce.

Nemá každá armáda jiný odstín zelené?

Už se to tak nedodržuje. Dříve se vojenská zeleň míchala tak, že se nafotografovaly různé druhy krajiny v různých ročních obdobích. Ty různé odstíny zelené se pak nanesly na kotouč, který se rychle roztočil, takže vznikla jakási univerzální průměrná zeleň té které země. Když se podíváte na evropské armády, tak směrem na jih hnědnou a pískovatí, zatímco směrem na sever jsou sytěji zelené. Ale dneska o tom rozhodují spíše firmy, které dodávají vojenskou techniku. Kamufláž je hezká věc, ale osmikolovou tatru opravdu neschováte tím, že ji jakkoli geniálně natřete nazeleno.

Co byste v současné české armádě nejradši přemaloval?

Na obrazech maluji hyperrealismus, možná jsem až úchylný perfekcionista. Asi před dvěma lety armáda koupila nějaké tatrovky a na fotografii jsem viděl, že budka pro řidiče je natřená jednou zelenou, nástavba druhou a kryt motoru ještě jinou. Tak jsem si říkal, že kdyby si takové auto objednala třeba nějaká pekárna, majitel řekne: „Vy jste se zbláznili! Odvezte si to a přelakujte, nebo jdu ke konkurenci!“ Občas jsem asi moc velký perfekcionista.

Byl jste na vojně?

Ne, koncem 80. let jsem intenzivně pracoval na tom, abych tam nemusel. Bránit socialismus se zbraní v ruce, to skutečně ne.

Na co jste dostal modrou knížku?

Nikdy jsem nesportoval, takže jsem zcela zdráv – a na brýle a ploché nohy se modrá nedávala. Byl jsem tedy rok a půl na civilce. V Národním technickém muzeu v oddělení parních strojů. To není daleko od autíček, tudíž jsem tam byl naprosto  spokojený.

***
Pavel Holý (39)
Absolvoval pražskou Akademii výtvarných umění v ateliéru klasických malířských technik profesora Zdeňka Berana. Krátce pracoval v reklamní agentuře, nyní je civilním zaměstnancem Vojenského historického ústavu. Navrhuje všelicos, od vzhledu letadel po nášivky a odznaky. Ve volném čase maluje hyperrealistické obrazy, jejichž nejčastějším motivem jsou auta – nablýskané závodní speciály stejně jako otřískané náklaďáky. Je ženatý a má sedmiletého syna. Opečovává i jednoho automobilového veterána – elegantní kupé Vauxhall Magnum z roku 1975.

Foto: archiv PH

Čtěte dále

další zprávy