Ahmadínežád není pro Íránce hrdinou

Dostáváte pozvánky na desítky podobných akcí. Co vás přivedlo zrovna na Forum 2000?

Jsem tu ze spousty důvodů. Jednak jsem chtěla vidět, jak samotné Forum probíhá a o čem se tu jedná, za druhé jsem chtěla vidět vaši krásnou zemi, protože vaši kulturu znám. A za třetí jsem se chtěla setkat s panem exprezidentem Havlem, jehož knihy vycházejí i v perštině a já jich spoustu četla.

Co konkrétně víte o české kultuře?

Především vím, jak lidé v této zemi touží po svobodě. Vím hodně o Pražském jaru: proč a jak se to stalo, i to, že se tím vlastně otevřela nová etapa historie.

V čem podle vás spočívá hlavní význam konference Forum 2000?

Především je to pro mne příležitost mluvit o věcech, o kterých nemůžu mluvit ve své zemi, kde pro to není prostor.

V roce 2003 jste dostala Nobelovu cenu míru. Změnil se Írán od té doby?

Ty rozdíly jsou velké. Jednak v mém vlastním životě - mám například víc klientů, víc práce, ale i víc možností. Jiné je i prostředí a život íránského lidu. Nobelova cena přinesla hodně změn - dostalo se mi příležitosti více mluvit o věcech, pro něž jsem předtím nenašla vhodnou řečnickou tribunu, a to na mnoha místech po celém světě. Lidé, kteří pracují pro lidská práva, díky tomu získali více jistoty a přibylo jich.

Jak se díváte na tvrzení, že vaše volba jako nositelky ceny byla politická?

Podle mého osobního názoru Nobelova cena nemá mít politický podtext a to, že ji po léta dávali politikům, neznamená, že je politickou cenou. Mezi prvními, kdo tvrdil, že to tak je, byl íránský režim, který dodnes tvrdí, že jsem cenu dostala za opozici vůči němu. Oni jsou doslova nemocní tím, že si pořád něco vymýšlí.

Léta se zasazujete za demokratizaci Íránu. Jak to dnes vlastně v zemi vypadá?

Íránci jsou většinou proti politice současné vlády. Důvodů je hned několik: lidé ze dne na den chudnou, zvětšuje se propast mezi bohatými a chudými, navíc jsou v zemi potlačena lidská práva. Lidé potřebují demokracii. To, co je nyní důležité, je, aby lidé měli možnost vybrat si, koho chtějí zvolit. Toto právo ale bylo íránskému lidu odebráno. Podle zákona, který prošel parlamentem, musí každý, kdo bych chtěl kandidovat na poslance, předem získat souhlas duchovenstva. Lidé tak nemohou volit toho, koho chtějí, ale jen toho, s kým souhlasí ti nahoře.

A jak vnímají Íránci současného prezidenta Ahmadínežáda?

Podle statistiky ministerstva vnitra z doby, kdy byl Ahmadínežád zvolen, mělo tehdy hlasovací právo 49 milionů lidí. Pan prezident byl zvolen až v druhém kole, ve kterém se o post ucházel sám. Když ale sečteme všechny hlasy odevzdané pro něj, dostaneme číslo 14 milionů. I pokud předpokládáme, že celých těch 14 milionů bylo pravých, znamená to, že stále zůstává 35 milionů těch, kdo ho nevolili. A když si to srovnáme s 22 miliony, které svého času získal exprezident Chátamí, vyjde najevo, jak je to málo. A dnes by navíc nedostal ani těch původních 14 milionů. Přišel s volebním slibem, že lidé zbohatnou, ale nesplnil ho a lidé naopak čím dál tím víc chudnou. Ahmadínežád může být hrdina pro arabské fundamentalisty mimo Írán, pro Íránce ne.

Proč je tak vyhrocený postoj Íránců k Západu, respektive hlavně ke Spojeným státům?

Když Saddám Husajn útočil na Írán chemickými bombami a zabil spoustu lidí, byly Spojené státy jeho věrným přítelem a dodávaly mu vojenskou techniku. Rumsfeld si tehdy podával ruku se Saddámem a sliboval mu podporu. Íránský lid si tyto věci pamatuje. Pro nás ale samozřejmě válka není řešení, o těch problémech se musí jednat.

Jak by ta jednání měla vypadat?

Především musí být veřejné a směřovat k demokracii a dodržování lidských práv. Víte, proč tak prosazuji, aby ty rozhovory byly veřejné? Máme totiž bolestné vzpomínky na jednání za zavřenými dveřmi z doby pádu íránského předsedy vlády dr. Mosadeka. Byl to on, kdo znárodnil ropu, byl naším národním hrdinou a lidé v celé oblasti ho považovali za vzor. Kopíroval ho i egyptský prezident Násir, když znárodnil Suezský průplav. Když ale íránský král vycítil oslabení své moci, požádal o pomoc Ameriku. Spojené státy a CIA potom v Íránu udělaly převrat, po kterém dr. Mosadek skončil ve vězení. To je jen jeden z příkladů toho, proč jsem proti tomu, aby spolu vlády jednaly za zavřenými dveřmi.

Jakou roli hraje ve vztazích mezi Západem a blízkovýchodní oblastí Izrael?

Jako Íránka můžu říci, že náš národ byl vždy v dobrých vztazích s Židy. Od začátku revoluce styky mezi Íránem a Izraelem ustaly. Pokud chcete znát odpověď na svou otázku, musíte se zeptat Západu.

Sledují Íránci jednání o možném umístění části amerického protiraketového štítu v České republice?

Ano, íránská média se tímto tématem hodně zabývají. Osobně si myslím, že je to věc, o které musí rozhodnout český lid. Kdybych já byla na místě vašeho prezidenta, svolala bych k této otázce referendum.

Jak se díváte na postoj Západu vůči íránskému jadernému programu?

Otázky lidských práv, životního prostředí a samozřejmě i terorismu jsou mezinárodní. Otázka je, jestli íránská vláda opravdu usiluje o dosažení technologie výroby jaderné bomby, nebo ne. Pokud by Írán měl jaderné zbraně, týkalo by se to samozřejmě celého světa. Íránská vláda ale tohle nikdy neřekla - jde jen o to, jestli mluví pravdu, nebo ne. A na to schopná odpovědět nejsem. Kdybychom v Íránu měli větší demokracii, určitě by i svět více věřil slovům naší vlády.

Ovlivnila nějak postoj k lidským právům takzvaná válka proti terorismu?

Válka proti terorismu se bohužel stala věcí, kterou vlády používají, aby mohly lidská práva poškodit.

Je Islám slučitelný se západní civilizací?

Islám a západní civilizace mohou velmi dobře žít vedle sebe. Muslimové žili po boku křesťanů a židů po tisíciletí a neměli s tím žádné problémy. Jde o to, že ta slova o kulturních nesrovnalostech mezi národy vyslovují vždycky ti lidé, kteří chtějí v určité oblasti rozpoutat válku.

* * *

Širín Ebadiová se narodila v íránské provincii Hamadan 21. června 1947. Po ukončení studií práva na Teheránské univerzitě v roce 1969 se stala soudkyní, později předsedkyní jednoho z teheránských soudů. Krátce po islámské revoluci v roce 1979, která vynesla do čela státu konzervativní náboženské síly, oficiální místa jí i dalším soudkyním zakázala výkon jejich funkce, s tím, že korán nepřipouští, aby tento post zastávala žena. V následujících letech se zabývala především publikační činností, až do roku 1993, kdy získala svolení k provozování advokátní praxe. U íránských soudů zastupovala často lidi spojené s tamějším disentem, po celou dobu se rovněž aktivně věnuje otázkám lidských práv s obzvláštním zřetelem k právům žen a dětí. V roce 2003 jí byla jako první ženě muslimského původu udělena Nobelova cena míru.

Foto: Lucie Pařízková

Čtěte dále

další zprávy