Útrpný deníček pokerového hráče

30.04. 12:00 | Autor: Jakub Kvasnička

Jedna stará pravda říká: Pravidla pokeru pochopíte za pět minut, ale pak se tu skvělou hru celý život učíte. Můžu potvrdit.

Česká pokerová tour. Moc větších a zajímavějších turnajů se u nás nehraje. Finále se dokonce vysílá na ČT4. Místo: útulné kasino Rebuy Stars na pražských Lukách, momentální lídr v českém turnajovém pokeru. Vklad: 3500 korun. Garance: 1,5 milionu korun.

Česká pokerová tour zahrnuje několik hracích dnů, z každého postupuje tolik hráčů, kolik jich vydrží zhruba desetihodinovou "šichtu" u stolu (od 18 hodin do 4 do rána). Já mám s pokerem celkem dost zkušeností, jsem především on-line hráč, ale živá hra má kouzlo. A někdy vás fakt se... no, štve. Během turnaje jsem si psal takový malý deníček. Jdeme na to.

18.15 Přicházím ke stolu. Napřed je důležité odhadnout hráče. Základní rovnice: Mladí hrají spíš agresivně, starší čekají na dobré karty. Koukáte. Pozorujete. Odečítáte. Dochází i k trapným situacím. Třeba když se dlouze díváte do očí mladému klukovi se sluchátky. A on kouká na vás. Zíráte na sebe navzájem, tak strašně vážně, drsně, jako byste si pohledem říkali: "Taky jsi zabil osmnáct lidí? Já ale devatenáct, haha." A pak to stejně zahodíte.

19.02 Nechodí mi karty. Ale vůbec. Nemůžu hrát skoro s ničím. Nic silného, nic kreativního. Dělám si malou anketu: čím hezčí dealerka (žena, co rozdává), tím horší karty. Rozdávající se točí. Blondýna špatné, teď přichází vyloženě Miss Rebuy Stars, fakt pěkná bruneta. Co vytváří její ruce, je ale strašné. Už aby přišel rozdávat ten malý brýlatý teenager...

19.55 Ty kluku brejlatá, jsi šikula. Já to věděl! Jen co přišel, baví mě to. Konečně trošičku karty, se kterými se něco dá dělat. Kombinace 9-10 v srdcích sice není úplně nejsilnější, ale zahrál jsem z pozice (= za vámi není už moc hráčů) a nakonec na stůl postupně přitekla další tři srdce, tedy barva. Krásně zaplacená od jakéhosi hyperagresivního nagelovaného kluka, který se celou hodinu tvářil jako laureát ceny pro nejdůležitějšího člověka na světě. Bum! Mám asi 40 tisíc žetonů (začínalo se s dvaceti). A chodí uspokojivé kombinace.

20.44 Konflikt u vedlejšího stolu. Dva starší muži se hádají. "Ty vole, jak si to zahrál? Kolik ti je, abys to takhle blbě hrál? Dyť ti je aspoň padesát." Druhý bryskně odpovídá: "Mně je dvě stě padesát." A hrabe žetony. Humor.

21.00 Velký kluk s brýlemi kolem pětatřiceti, co sedí vedle mě, pije panáky. Hru od hry je červenější. Funí. A začíná trošku smrdět. Alkohol je ale nepřítel pokeru. Stará pravda. Je to jako s ženami - opilému vám přijdou všechny karty krásnější. Nesmysl. Beru mu žetonky. Ňam!

22.00 Krize. Nic nechodí. Přečetl jsem na mobilu úplně všechny články na úplně všech zpravodajských serverech světa. Nudím se víc než Bohuslav Sobotka na striptýzu.

23.25 Naprosto skvělá hra! Mám na ruce 7-7, na flop (první tři karty) přichází 7, mám set, obrovsky silnou kombinaci. Ale hraju pomalu. Divadlo. Přemýšlím. Slow play. Starší pán to do mě sype, žetony, žetony, all in! Všechno. Call. Rychle dorovnávám. Má jen nejvyšší pár, já onen set, jsem na 65 tisících, komfortní zóna!

00.15 Red Bull. Rychle. Rychle. Mikrospánek a při něm hrozný sen - zdálo se mi, že mám místo očí žetony a že karty mají na okrajích břitvy a strašně řežou do rukou.

1.15 Jde do tuhého. Přečetl jsem dost knížek od profíků o tom, jak se chovat v těchto fázích turnaje. Hra je často opatrná, dobré je sem tam něco "ukrást", blafovat, lhát, tlačit na lidi... Řídím se tím a cítím, že hraji svojí "A game" - nejlepší možnou hru.

2.30 Dělám dřepy. Jak to říct slušně... prostě už mě tak bolí prdel! Strašně náročné fyzicky i psychicky. Hluboká noc, vysoké blindy (povinné sázky), ostražitost při každé hře. Red Bull. Vypadává hrozně moc lidí. Z původních 115 nás zbývá asi 30. Jsem na 60 tisíci žetonech, potřebuju "double", zdvojnásobit se. Pak na tom budu fakt dobře.

3.35 Double! Dva moje páry proti otevřené barvě, pánovi nedošla, jde spinkat. A to přitom rozdávala ta pěkná dealerka! Zázrak. Hrabu žetony. V tu chvíli jsem někde kolem sedmého, osmého místa. S tímhle počtem žetonů postoupit do druhého dne? To by bylo nadějné.

3.45 Rozdává pořád ta pěkná holka. Hned další hra. Cítím nějaký mamon, potřebu agresi, vím, že mám vlnku, navíc dostávám na malém blindu A-10 v barvě. Na stůl přichází eso. Velká sázka. Turn (předposlední karta) - desítka. Dva páry! Jsem silný. Jedině, že by protihráč, blonďatý kluk, měl barvu. Zívám. Nakonec neinteligentně končím v all inu. Blonďatý kluk barvu samozřejmě má. Krmím ho jak máma dítě hektolitry sladké přesnídávky, žetony mu padají do náruče i klína, má přes 600 tisíc. Já už nejsem. Nic. Nula. Za patnáct minut by dnešní den skončil! Vypadávám asi osmnáctý.

Co mi to ta hezká dealerka udělala? Proč? Ale hlavně - proč jsem to zahrál jako retardovaný idiot? Protože jsem se už nesoustředil. Nedokázal přemýšlet. Jedna blbá chyba za deset hodin! A konec. Nekompromisní kouzlo pokeru. Sbohem, Rebuy Stars. Sbohem prachy. Mohl jsem klidně zahodit. Nezahodil. V autě cestou domů buším do volantu a vymýšlím neologismy vulgarismů. Jsem v tom fakt dobrý. Lepší než v pokeru.

Foto: archiv

Autor: Jakub Kvasnička