Záhada Tylžského sýra

24.04. 07:52 | Autor: Vladimír Poštulka

Tylžský sýr se jmenuje podle německého města Tilsit.

Ochutnal jsem Tylžský sýr, novinku na trhu českých sýrů vyráběnou Madetou v jihočeském Řípci. Ten název mi připadal poněkud krkolomný, a tak jsem začal pátrat, odkud se vzal. Zadal jsem slovo "tylžský" do Googlu a objevilo se mi ihned vysvětlení: ovšem ne sýr, nýbrž mír.

Kdo už si dnes vzpomene na mírovou smlouvu mezi Francií a Ruskem z roku 1807? Mě to však trklo: Tilsit! Tak se německy jmenovalo město, v němž byla smlouva podepsána.
A sýr je ovšem Tilsiter.

A protože Tilsit je česky Tylže, máme tu i český název sýra. Chápu, že každá země má právo přeložit si kdeco po svém. Ostatně i Tilsiter se dnes jmenuje stokrát jinak, podle území, kde se vyrábí. Ve Švýcarsku Royalp, v Dánsku Havarti nebo Maribo, v Německu Tollenser nebo Stangenkäse nebo Wilstermarsch. Ve Finsku Kreiví nebo Kresti. V Norsku je to Edda, ve Švédsku Ambrosia. V Rakousku a Jižním Tyrolsku je Tilsiter na trhu také pod názvy Schlandersen, Brunecker nebo Eisackthaler. A víte, jak se jmenuje Tilsiter ruský? Sovetski!

Vysvětlení je jednoduché. Město Tylže, kde ten sýr v polovině 19. století poprvé vyrobila rodina švýcarských přistěhovalců (nějací Westphalovi), se teď rusky jmenuje Sovetsk. Tou veselou pointou bych mohl končit, ale vy byste mi, milí labužníci, asi neodpustili, kdybych se nezmínil o tom, jak ten Tylžský sýr chutná.

Tedy: je polotvrdý zrající, vyráběný z pasterovaného kravského mléka (ve Švýcarsku mívá zelenou etiketu, zatímco sýry z nepasterovaného červenou), na řezu má spoustu drobných dírek (původně se snažil napodobit ementál) a na kůrce načervenalý maz. Chuť bývá pikantní, mírně sladkokyselá. Tilsiter bývá dosti tučný, takže se hodí například k zapékání s plátky brambor nebo do omáček. Švýcaři ho prý pojídají s žitným chlebem a zapíjejí tmavým pivem. Labužníkům doporučuji tento sýr neskladovat, sníst ho rychle, není to sýr příliš trvanlivý. Ostatně tylžský mír trval jen pět let, pak ho porušil Napoleon tím, že vtrhl do Ruska.

Foto: madeta

Autor: Vladimír Poštulka