Ježkovy oči

07.10. 06:05 | Autor: Jaromír Slomek

Viktor Dyk (vlevo), František Ježek (uprostřed) a Karel Kramář v roce 1930.

Půl století čekaly na zveřejnění rukopisné vzpomínky Františka Ježka líčící rok 1938. Konečně jsou tu v pěkné knižní podobě, dávno po autorově smrti. Kdo byl František Ježek (1890-1969)? Kdo to ví? Český politik, vzděláním právník, funkcionář Československé národní demokracie a Národního sjednocení, poslanec Národního shromáždění, v roce 1938 ministr (veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy) v Hodžově vládě. Vydáním knihy o 418 stranách vystoupil jednou provždy z šera zapomnění.

Pod názvem Mnichovská krize (Memoárové poznámky na okraj tragických dnů utrpení a hanby) čeká na zájemce o historii vzrušující četba. Zásluhu na tom má nejen sám autor, jenž pečlivě, stylisticky poměrně zdatně a s citem pro výstižné charakteristiky vylíčil politické klima sklonku první republiky, nýbrž i pětice (!) editorů (Robert Kvaček, Josef Tomeš, Richard Vašek, Pavel Horák, Martin Klečacký), jež rukopis pro Nakladatelství Lidové noviny - to je vydavatelem spolu s Masarykovým ústavem a Archivem AV ČR - připravila, vybavila předmluvou, doslovem, fotografiemi, ale hlavně opatřila 575 často rozsáhlými, informačně hodnotnými vysvětlivkami, jejichž příprava si musela vyžádat hodně mravenčí práce.

V Ježkových vzpomínkách ožívají aktéři tehdejších událostí, Rudolf Bechyně, Rudolf Beran, Josef Černý, Milan Hodža, Kamil Krofta, Jiří Stříbrný, Jan Šrámek... A ovšem Edvard Beneš:

"Jen k charakteristice dr. Beneše uvedu, jak jsem byl paní Benešové představen asi roku 1912 nebo 1913. Mladá generace České strany pokrokové pořádala tehdy v sálech smíchovského Národního domu věneček. Když jsem přišel do sálu, přišel ke mně dr. Beneš a povídá: 'Prosím vás, kolegáčku, tamhle je moje novomanželka, já vám ji představím a prosím, proveďte ji trochu! Já totiž netančím.'

Benešovi bylo tenkrát dvacet osm nebo dvacet devět let, byl mladým profesorem Českoslovanské obchodní akademie, ale tančit se snad vůbec nenaučil. Byl zahloubán tak do svých věd a plánů, že nežil ani ničím jiným."

Hned následují tato slova: "Beneš byl přímo neuvěřitelně pilný. Když se vrátil z Paříže, obklopili jsme ho v sekretariátě strany a chtěli jsme, aby vyprávěl o Paříži. Vyprávěl o svých studiích a o některých význačných profesorech, také o ideových i neideových bojích ve francouzské politice. To ovšem mladým nestačilo. Chtěli vědět něco o muzeích v Louvru a v Luxembourgu, něco o Velké opeře a Théâtre-Français, o Arc de triomphe, o Boulogneském parku, ale na to se Edvard Beneš jen ušklíbl: ,Prosím vás, na to všechno jsem neměl čas. Ráno jsem jel metrem na Sorbonnu nebo do knihovny a pozdě večer zpět. Cestou jsem četl noviny. Oběd jsem odbyl někde vstoje u pultu anebo v posluchárně. Já vlastně ani Paříž neznám.'"

Velmi sugestivně zaznamenal Ježek jednání na Pražském hradě 5. října 1938: "Kromě prezidenta byli přítomni určitě Beran, dr. Černý (snad Hodža, Hampl, Bechyně nebo Dérer, spíš myslím, že Dérer), dr. Franke, Hodáč, Ježek (možná že ještě někdo od národních socialistů, ale také pochybuji) a generálové Krejčí a ministr generál Husárek. Konferenci předsedal značně znervóznělý prezident. Mluvilo se o politické situaci, ale pořád se něco nedořečeného vznášelo ve vzduchu. Prezident řekl, že (...) sám hned od počátku uvažoval i o své eventuální abdikaci a že k ní ve vhodný čas přistoupí." Beneš byl během jednání opakovaně volán do vedlejší místnosti, kde snad rozmlouval s generálem Krejčím. Ve chvíli jeho nepřítomnosti řekl generál Husárek, že Berlín žádá prezidentovu abdikaci. "Jinak že utrpí republika těžké ztráty." Beneš se vrátil, generál Krejčí s ním šel k oknu, vytahoval hodinky "a ukazoval stále na utíkající čas". Pak se přihlásil o slovo Antonín Hampl: "Pane prezidente! Všichni chodíme dokola jako kolem horké kaše. Já jsem chlap, a proto to řeknu chlapsky do očí. Vy víte, pane prezidente, jak si vás vážím, ale jsme v zoufalé situaci. Pohroma, která nás stihla, se stupňuje. Zájem věci, bohužel[,] vyžaduje vaši bezodkladnou abdikaci." Beneš prý odpověděl, že stále o abdikaci přemýšlí. K Hamplovi se přidali další. "Pan prezident ještě jednou vyšel ven s generálem Krejčím a pak řekl, že v zásadě je rozhodnut abdikovat." Před 18. hodinou oznámil jeho demisi v rozhlase premiér Syrový. "První republika byla definitivně mrtva."

Jistě ještě dlouho se budou čeští historici a publicisté vracet k "mnichovským dnům". Odteď nutně se solidními a poutavými Ježkovými vzpomínkami po ruce.

Foto: Z knihy Františka Ježka Mnichovská krize

Autor: Jaromír Slomek