Vraha policisty prozradila struna z klavíru číslo 13

19.11. 07:27 | Autor: Ivan Motýl

Ostrava. Průmyslová metropole Rakouska-Uherska, ovšem také centrum zločinu.

19. listopad 1911: Mordýř, který zastřelil ostravského strážníka Františka Schenka, úspěšně unikal spravedlnosti.

Většina českých nedělníků z 19. listopadu 1911 se zmínila o manifestačním pohřbu četníka Františka Schenka, který se o den dříve odehrál v Ostravě. "Pohřeb zastřeleného strážníka Schenka konal se 18. t. m. za obrovské účasti obecenstva," uvedla pražská Národní politika. Hromadnou účastí lidé vyjádřili svoji nespokojenost s bezpečnostní situací v Ostravě. Loupežná přepadení i vraždy tady totiž byly na denním pořádku.

Dva výstřely z browningu o půl třetí ráno

Ostrava. Průmyslová metropole Rakouska-Uherska, ovšem také centrum zločinu. "Strážníci František Schenk a František Lubovský zastavili podezřelého muže a jali se prohledávati mu kapsy," tak se podle Ostravského deníku odehrál asi nejkritičtější moment noci z 15. na 16. listopadu 1911. A jak se později ukázalo, lustrovaným mužem měl být Michal Dziembiňski, Haličan či Rus anarchistického ražení. Muž, který si na své kapsy sáhnout nenechal.

Hodiny ukazovaly něco před půl třetí, když se ve tmě ozvaly dva výstřely z browningu. Prvá zasáhla Františka Schenka přímo do srdce, druhá těžce poranila jeho kolegu Lubovského, který ještě stačil duchapřítomně skočit na Dziembiňského a "stáhnout ze zlosyna černý havelok". Jak prokázalo tehdejší detektivní pátrání, havelok byl "sepnut strunou z klavíru číslo 13, koupenou u jednoho ostravského nástrojáře", což mimo jiné dosvědčovalo, že Dziembiňski se v Ostravě pohyboval už delší čas.

Návrat vraha do Ostravy

Ostrava. Průmyslová metropole Rakouska-Uherska, ovšem také centrum zločinu. "Chodil s visací sítí a nepromokavou přikrývkou, což mu umožňovalo, že mohl stále spát v přírodě," tvrdily dílčí závěry vyšetřování sestavené dle získaných svědectví. Po vraždě Dziembiňski z Ostravska pochopitelně zmizel, ale už v lednu 1912 byl v průmyslové metropoli monarchie opět krátce spatřen. V Ostravě se objevil i v srpnu, když na Fifejdách otevřel paklíčem byt svého kamaráda a přiměl ho s pistolí v ruce a se slovy, že "již dávno neležel v posteli" k poskytnutí přístřeší.

V říjnu 1912 zmizel do Itálie, kde se skrýval v horách, ale náhoda chtěla, že se střetl s místními karabiniéry, kterým sice utekl, ale musel odhodit svůj těžký batoh. Jeho obsah byl více než výmluvný - kladiva, pilky a výstřižky z ostravských novin.

Zhruba ve stejné době Ostravané odhalili zastřelenému strážníkovi na slezskoostravském hřbitově pomník, který u jedné z hlavních hřbitovních cest za kostelem sv. Josefa stojí podnes. Pomník strážníka v životní velkosti z bílého mramoru byl odhalen v neděli 27. října 1912, tedy necelý rok po zavraždění Františka Schenka v ulicích Slezské Ostravy. Jenže ve chvíli, kdy "strážníci z celého Slezska i části Moravy slavnostním způsobem uctili památku druha zastřeleného zbraní zlosyna", vrah byl stále na útěku. Policie už sice znala přibližné jméno vraha, které zločinec průběžně měnil ze Sivinského na Zibinského či nejčastěji na Dziembiňského, a tušila, že se zločinec toulá někde na rakousko italském pomezí, jenže bližší stopa byla zatím vždycky ztracena.

Komisař Steinhäusel přebírá vrahův batoh

Vůbec poslední policejní akcí v záležitosti zavraždění Schenka, která předcházela odhalení jeho pomníku, byla cesta policejního komisaře z Moravské Ostravy Otto Steinhäusela do Itálie, kde si na počátku října přebral od tamní policie vrahův batoh, který Dziembiňski ztratil při přestřelce s italskými karabiniéry.

"Slavnostním nedělním odhalením pomníku zastřelenému policejnímu strážníkovi Františku Schenkovi z Polské Ostravy se organizovaná policejní stráž snaží upozorniti širší veřejnost na své těžké a nebezpečné postavení a získati její přízeň," uvedl Ostravský deník v reportáži z odhalování pomníku.

"Slavnost měla důstojný průběh, ale přespříliš se uplatňovala němčina. To přece nemuselo a nemělo býti," neopomněl deník zahrát i na tolik oblíbenou národnostní strunu.

Foto: archiv

Autor: Ivan Motýl