Macecha trávila dítě rtutí a chtěla, aby pošlo

09.03. 14:09 | Autor: Ivan Motýl

Maminky v parku na jaře 1912 (snímek z časopisu Český svět). Kdo ví, která své potomky týrala?

10. březen 1912: Dítě v chatrné košilce a samá otevřená rána na obličeji. Tak našli četníci Rubeš a Hajer čtyřletého Františka Kabelu, kterého trýznila jeho macecha.

Týrání dětí bylo před sto lety stejně běžné jako dnes. Člověk je nenapravitelný a bezpečnostní orgány podobné případy odhalují zpravidla pozdě. Vlastně je jedno, zda se píše počátek dvacátého či počátek jedenadvacátého století. Následující případ zveřejnila Národní politika 10. března 1912.

Sousedé týrání jen tiše přihlíželi

Předškolní děti v roce 1912 na snímku z časopisu Český svět. Kdo dnes ale pozná, jaké měla dítka doma zázemí? "Mučila své dítě. Před několika dny dozvědělo se četnictvo v Ivančicích, že prý dělnice A. Kabelová v Ivančicích na Moravě svého nevlastního synka Františka Kabelu přímo barbarsky trýznila. Proto vypravil se četnický strážmistr Rubeš se strážníkem Hajerem do bytu Kabelové, aby se přesvědčil, zda vše, co mu bylo oznámeno, se zakládá na pravdě. Ihned jak otevřel dvéře domu, naskytl se mu hrozný obraz, neboť dítko jen v chatrné košilce oblečené nalezl v síni za dveřmi na zemi. Dítko samo skýtalo hrozné podívání. Na obličeji a rukách bylo samá otevřená rána a celé tělíčko pokryto modřinami. Na nožičkách mělo otevřené vředy, z nichž tekl hnis a krev. Vředy pocházely od zimy, neboť jak bylo zjištěno, musilo dítko ve dne v noci v síni úplně nahé ležeti. Na otázku četníkovu nedalo dítko žádné odpovědi a dělalo na přítomné dojem, jako by bylo šílené. Zajisté tak dělalo ze strachu před macechou."

Sousedé, jak už to tak v podobných případech bývá, týrání delší čas jen nečinně sledovali. "Sousedka Hlavová udala, že Kabelová dítko vším, co jí přišlo do ruky, bila a mimo to i hladem trýznila. Do jídla namíchala Kabelová dítku také rtuti, aby se ho zbavila, neboť několikráte k sousedkám se vyjádřila, že by byla ráda, kdyby dítko již jednou pošlo. Jelikož dítko bylo v tak ubohém stavu nalezeno, že byla obava, že co nejdříve zemře, bylo odneseno do nemocnice. Kabelová byla zatčena a dodána k soudu."

Dva měsíce za zavírání dítka v kufru

Líbezné holčičky, nebo týraná dítka? Snímek z roku 1912. Zatímco dnešní právo by se s takovou matkou nemazlilo, před sto lety zřejmě Kabelová odešla od soudu s mírným trestem. Výsledek se nám dopátrat nepodařilo, nicméně podobné případy bývaly ukončeny směšnými tresty.

Tak třeba 7. února 1907 byl do vězení odsouzen manželský pár Josef a Josefina K., který utýral k smrti tříletého syna Josefa. Matku poslal soudce do žaláře na pouhé dva měsíce, přičemž jí trest zostřil dvěma půsty, tedy dvěma dny bez jídla. Otec nafasoval tříměsíční trest se třemi půsty. Podle svědků před soudní porotou přitom musel tříletý Josef denně klečet za dveřmi bytu na rejžáku nebo na tenkých třískách. Býval samá modřina a z trestu byl zavírán do kufru pod postel nebo do umývacího stolku. Dítku byly systematicky podávány lihoviny a nedostávalo najíst. "Při tlučení už ani neplakalo, jak bylo otupělé. Otci muselo líbat ruce a chodit odměřeným krokem po pokoji a říkat stále 'ein, zwei'," zaznělo u soudního procesu.

Výtka za mučení činkami

Výsměchem právu, jak ho chápeme dnes, bylo třeba i soudní posuzování matky, která týrala desetiletou holčičku. Dítě denně bila řemenem na psa nebo rákoskou, a když mu poručila z trestu klečet, zatížila dívce nohy železnými činkami. Dítě muselo spát v posteli se štěnicemi a jídelníček býval následující: "Staré nechutné jídlo, že pak zvracela. Nebo dostávala horkou polévku do úst, že dítě bolestí křičelo, až se lidé sbíhali." Při hlavním líčení 3. dubna 1905 ale matka dostala od soudu pouze takzvanou výtku. Odvolací instance pak trest "zpřísnila" na 14 dnů vězení, přičemž pobyt v kriminále byl zostřen dvěma půsty.

Ve druhé polovině 20. století ale nebyla situace mnohde lepší, o čemž svědčí osobní zkušenost autora Stoletého kurýra z doby, kdy byl ještě žákem Základní školy v Kounicově ulici v Ostravě. "Ach jo, zase mě fotr zmlátí důtkama." To byla asi nejčastější reakce spolužáků na poznámku nebo pětku právě zapsanou do žákovské knížky. Končila 70. léta a Jarek, Petr, Tomáš, Rosťa, Vláďa i další kamarádi pak skutečně přicházeli do školy zmlácení jako psi. Brali to ale sportovně a v šatně u tělocvičny ještě soutěžili, kdo dostal větší výprask. Drsné město, divná doba, chacharská škola hned při ústí Stodolní ulice. Slovo důtky znělo tajemně. Až jednou Jarek S. přinesl "fotrovy důtky" do školy - spleť kožených bičíků v okované rukojeti. "Fotr mě s tím honí po bytě," vyprávěl Jarek, "a vždycky mě dostane."

Foto: archiv

Autor: Ivan Motýl