Stromovka plná hudby

29.07. 15:34 | Autor: Michal Pařízek

Druhý ročník hudebního festivalu Music In The Park skončil v noci na neděli vystoupením americké zpěvačky Lauryn Hill. Akce nabídla dva dny vyplněné výtečnou hudbou, skvěle připravený areál, ale bohužel také potvrdila, že v Praze se na festivaly prostě moc nechodí. V sobotu se díky Lauryn Hill areál sice naplnil celkem slušně, hovoří se o více než šesti tisících návštěvníků, ale v páteční večer byla návštěva vskutku tristní.

Celý festival zahájil v pátek ve tři odpoledne Ondřej Hejma se svým Žlutým psem. Následovala vystoupení nadějných Please The Trees a amerického bluesmana Otise Taylora. Poté přišla na řadu jedna z hlavních hvězd festivalu Ricky Skaggs se svou doprovodnou skupinou The Kentucky Thunder. Mnoho diváků ten den přišlo hlavně kvůli němu a legenda bluegrassu je rozhodně nezklamala. Výtečné energické vystoupení, dokonale načasované do slunečného odpoledne, strhlo k tanci i ty diváky, kteří o country nebo bluegrassu nemají ani ponětí. Snad jediné, co mohlo návštěvníky trochu zklamat, bylo to, že ani jeden z muzikantů neměl na hlavě klobouk. Což u skupiny tohoto stylu vskutku překvapí.

Sympatickým nápadem pořadatelů bylo umístění pódií v podstatě vedle sebe, tudíž se nemuselo nikam chodit, což bývá na velkých letních festivalech obvyklé. Na Music In The Park se obrazně řečeno stačilo pouze otočit na druhou scénu. Po Ricky Skaggsovi a jeho Hromech z Kentucky vystoupila brněnská skupina Gulo Čar se svou poněkud křečovitou funky music. Popularita této skupiny je trochu nepochopitelná. Další vystoupení však všechno napravilo. Courtney Pine se svou doprovodnou skupinou předvedl dokonalou lekci moderního jazzu. Strhujícímu koncertu vévodily Pineovy skladby, ale dostalo se i na klasiky typu Thelonia Monka nebo Johna Coltranea. Vše zahráno s absolutní jistotou, divokým drajvem a udivující přesností. Výteční hudebníci ovšem nespadali do samoúčelných exhibicí, vše sloužilo hudbě a hlavně náboji koncertu.

Celkem milé vystoupení Jany Kirschner dokázalo, že tato zpěvačka rozhodně má na to, aby se svým novým albem uspěla i v zahraničí. Vynikající skupina (snad by si zasloužila větší prostor), dvě doprovodné vokalistky a Jana samotná, jako vždy usměvavá a krásná, předvedli pěkný koncert a dostalo se i na starší hity. Hlavní hvězdou pátečního večera byl však neworleanský šaman Dr. John. Jeho tříčlenná skupina přešla ze zvukové zkoušky plynule do koncertu a pak přišel Mistr samotný. Nepostradatelné rekvizity jeho koncertů, různá chřestidla, lebka, humří klepeto a další neidentifikovatelné předměty, měl pečlivě srovnané na koncertním křídle a přes svůj relativně vysoký věk předvedl spolu s doprovodnou trojicí výborný koncert. Jeho temná blues ještě umocňoval barytonsaxofon, boogie woogie piano občas vystřídaly varhany a skřehotavý zpěv byl podáván stejně od boku jako na albech. Škoda, že jsme ho nemohli vidět v plné síle, avšak i nyní mrazilo, když si navlékl na ruku humří klepeto, na které začal hrát jakýmsi klacíkem, a při tom se pustil do rituálního tanečku. Hezké.

Sobotní program začal již v poledne, ale větší počet lidí se objevil až po odpoledním dešti, kolem šesté hodiny. Skupiny Yellow Sisters, David Murphy Band nebo Lenka Dusilová tak hráli za velmi malé divácké účasti. Prvním slušně navštíveným koncertem bylo vystoupení Dana Bárty s jeho Illustratosférou. Vynikající hudebníci, krásné poetické písně, ale přesto tomu něco chybělo, jakoby život. Možná až moc dokonalé… To, co se chystalo na vedlejší scéně, dalo však divákům na všechna předchozí vystoupení rychle zapomenout. Těžkotonážní kytarista Popa Chubby z newyorského Bronxu a doprovodné duo Stromovku doslova smetli divokým mixem blues, rock’n’rollu a funku. Hrálo se pořádně nahlas, rychle i pomalu, ale vždy s absolutní úderností. Tohle nebylo pohlazení dokonalou hudbou, spíš rána kladivem do hlavy. Popa Chubby zahrál několik skladeb Jimiho Hendrixe (možná nejlépe ze všech jeho následovníků) a překvapil i koververzí jemné balady Johna Calea Hallelujah, kterou však svým vyřvaným hlasem pořádně přiostřil.

Předposledním účinkujícím druhého festivalového dne byla newyorská skupina Blood, Sweat and Tears. To byl jediný dramaturgický krok vedle. Sladké souljazzové balady nemohly nadchnout snad nikoho kromě skalních fanoušků. U vedlejšího pódia se šikovaly davy fanoušků Lauryn Hill a nejen hip hopeři v kšiltovkách na stranu kroutili hlavou nad tím, jaká to je nuda. Blood, Sweat and Tears skončili přesně na čas a zbývalo už jen poslední vystoupení. Největší hvězda letošního ročníku na sebe nechala skutečně dlouho čekat, pódium bylo sice neustále plné lidí, kteří tam něco přesouvali, přelepovali, ale muzikanti nikde. Nakonec se začali trousit asi 45 minut po plánovaném začátku a spustili úvodní intro, které bylo spíše gradovaným psychedelickým funkem než pohodovou hudbou, na kterou přišla asi většina publika. Miss Lauryn Hill v kostýmku jak ze sedmdesátých let dozpívala první skladbu a pak... pro mě festival skončil.

Je to trochu smutné, ale po první písni byli všichni fotografové z koridoru vyvedeni bočním východem z areálu, bez možnosti dostat se s fotoaparátem nazpátek. Samozřejmě žádná možnost úschovy nebyla a nikoho z produkce nebylo možné sehnat. Zástupce ochranky pouze sdělil, že takovéto instrukce mají od pořadatelů a managementu Lauryn Hill a nadále se o tom odmítal bavit s tím, že takovýto postup je veskrze normální. V éře, kdy má každý druhý telefon s třímegapixelovým fotoaparátem, je takovéto jednání poněkud směšné. Hlavní je ale profesionalita, kterou se oháněl pán z agentury. Nikdo z přibližně padesáti fotografů a novinářů, kteří tam byli, dopředu o tomto kroku nevěděl. Nebylo žádné upozornění mailem, na místě před koncertem, žádná sms, prostě nic. Což je mimo jiné skutečně velmi neprofesionální.

Tudíž o koncertě Lauryn Hill toho moc říci nemohu. Leč Music In The Park své místo na festivalové mapě rozhodně má. Profesionálně přejdu faux pas s koncertem Lauryn Hill a je nutno říci, že po dva dny se v pražské Stromovce hrála skvělá hudba. Dobrá hudební dramaturgie, krásné prostředí největšího pražského parku, možnost hrát i přes desátou hodinu večerní, Music In The Park nabízí mnoho. Snad jsou s druhým ročníkem spokojeni i pořadatelé a za rok připraví akci znovu. Hudby není nikdy dost a v parku zvláště. Praha takovýto festival skutečně potřebuje…

Foto: autor

Autor: Michal Pařízek