Festivalový zápisník: Slovácko sa s žánry nesúdí

08.08. 15:30 | Autor: Antonín Kocábek

Festival v Tasově u Veselí nad Moravou se letos od pátku 6. do soboty 7. srpna konal už po osmnácté. Kdysi začínal jako typická lokální přehlídka, jakých jsou spousty. V posledních zhruba pěti letech se však vypracoval v dramaturgicky jednu z nejzajímavějších akcí svého druhu.

I když se tu pochopitelně objeví i jména, která jsou viditelná a slyšitelná i jinde (náš píseček je přece jen poněkud nevelký), přibývá rok od roku v programu zajímavých interpretů ze zahraničí a spolu s promyšlenou dramaturgií a geniem loci dělá z festivalu s poněkud úsměvným názvem Beseda u bigbítu akci, kterou stojí za to navštívit i přes nemalou vzdálenost z velkých měst.

Složení domácích interpretů nepůsobí vůbec tak, jako když dramaturgové jinde berou jen to, co jim je nabízeno, a jediným kritériem je obliba u publika. Výběr je důmyslný a podřízený striktně nejen hledisku originality, ale i stylové pestrosti a svým způsobem je i výsměchem těm, kdo se snaží některé hudební žánry povyšovat nad jiné.

Anselmo Crew živelně míchali world music s rytmy rastamanů. Letos tak nadšení publika sklidilo - i přes nepříliš povedený zvuk - třeba trio Kazety se svými minimalistickým texty, přesvědčivým nasazením, nápaditým propletením elektronických smyček a divokou projekcí, stejně jako třeba polští Plum. Ti svým energickým noise rockem prozradili lásku k Sonic Youth, ale i schopnost své vlivy přetavit v originální, současným nezávislým rockem poučenou podobu, která je povyšuje nad běžné nostalgické epigony svých vzorů.

Dav roztančil a v tom nejlepším slova smyslu pobavil i DJ Food. Přeskakoval z žánru do žánru, nabídl hiphopové rytmy, drum'n'bassovou jízdu i uvolněný dub, aby skončil s hudbou z bondovky Žít a nechat zemřít. Celý set si neskutečně užíval a byla ho radost sledovat. Právě účast zakladatele slavného labelu Ninja Tune na periférii moravské vesničky byla krásnou ukázkou toho, že výklady pojmů možné/nemožné na tomto festivalu získávají nový rozměr.

O nic méně než interpretům stavějícím na elektronice (slušný ohlas patřil i například přesvědčivému i technologicky dotaženému setu dua Magnetik) se ale tleskalo i úplně odlišným žánrům: úspěch slavily i "divadelní" písničky Lenky Vychodilové, své posluchače si našel blok šumperských Dying Passion, oscilujících mezi alternativně pojatým metalem a emotivními indierockovými plochami, akustičtí a zábavní slovenští Tu v dome, retro-rockoví a s nezvyklou radostí hrající VEES, alternativní písničkářství kvarteta Květy nebo "akustický hip hop" tentokrát v triu vystupujících Beatburger Band.

Oszibarack roztančili i nedůvěřivé rockové fanoušky. O tom, že místní publikum je poučené, vychované, tolerantní a nečeká, až je někdo bude bavit, ale dělá to samo a rádo, jasně svědčila například páteční noc na hlavní scéně. Zatímco polští Oszibarack z tuctových a nepříliš nápaditých elektropochodů na začátku svého vystoupení vygradovali v aplaudovanou, živou a nadšeně přijímanou taneční party, následující maďarští Anselmo Crew přivezli nezvyklou kombinaci world music s jamajskými rytmy. Tak trochu s ní i charismatickým frontmanem připomněli přístup třeba takových Gogol Bordello, ovšem s tím, že vlivy romské hudby je potřeba v případě početného maďarského ansámblu zaměnit za ska a reggae. Na druhé scéně svým exhibicionistickým vystoupením bavil ďábelský kytarista Jindra Holubec, tentokrát doprovázený trumpetistou a bubeníkem. Došlo i na striptýz.

Nevyřčené heslo festivalu "U nás si každý najde to svoje" došlo tak i letos v Tasově naplnění vrchovatě. Vedle nadšení publika to přineslo i okouzlení mnoha interpretů místem i vstřícnými reakcemi publika. Krásně to bylo vidět třeba u neskutečného nasazení novozélandského dua Gerda Blank, které v minimální sestavě kytara - bicí energií hravě převálcovalo jiné početné spolky. Zbývá jen doufat, že si tohoto zatím jen středně velkého festivalu časem všimnou i ti, kterým dosud unikal.

Foto: Pavel Strazay

Autor: Antonín Kocábek