Chceme předávat veselé věci, ale i temnota má u nás své místo

V civilu mají konformní povolání - jeden je marketingový specialista, druhý pracuje v IT. Co se ale týká hudby, jsou jako neřízené střely. Filip "Vasilděda" Novák a Petr "Ruby" Rubáš společně tvoří skupinu Vasilův Rubáš. Seznámili se kdysi v jedné žižkovské knajpě, kam chodili sledovat seriál Simpsonovi, zkušebnu mají v atomovém krytu. A na koncertech pouštějí do svých fanoušků ohromné množství energie. "Jsme nezařaditelní," shodují se.

Proč vůbec folk-reggae-punkové duo? Je to vámi originálně vytvořený styl, nebo jste se něčím inspirovali?

Petr Rubáš (P. R.): My těch stylů razíme hodně. Ono když si představíte kombinaci harmoniky a djembe, vyjde vám dost bizarní tvar. A v ten moment se zeptáte: "Co jako hrajete?" A už to jede - agrojazz, acid folk, hulvát core, hipstapunk... Na koncertech dokonce ohlašujeme, co přijde za styl. Jsme nezařaditelní, ale vycházíme z folku.

Filip Novák (F. N.): Podle mě je teda folk-reggae-punk pitomost, některé kapely prostě žánrové nejsou. Ale my dlouhodobě prcháme od folku k rocku, protože, když folkař hraje jazz, tak je to pořád folk. Ale furt tam nejsme.

Chcete poukazovat na opomíjenou roli muže ve společnosti. Myslíte, že je to v současné době potřeba? Proč?

P. R.: Přijde mi, že žijeme teď v takovém zvláštním chaosu, kdy ženské tažení za rovnoprávnost není dokončené (platy, posty, děti...), ale mužská role už lehce zbytňuje a neví, co se sebou. Je v tom bordel a je na nás (myšleno lidech), abychom vyzdvihovali, co zachovat, a nadávali na to, co konečně pohřbít. Tohle období teprve ukáže, co vlastně ty nové role znamenají.

F. N.: My jsme chtěli ukázat, že muži jsou ubrečené bábovky a neumějí řídit, ale nikdo nám nechtěl půjčit tři Carrery k nabourání, takže to z toho není moc poznat. Ne, vážně. Já bych řekl, že lidi neumějí zacházet se svobodou, tudíž ani sami se sebou. Ty lidi jsme my, samozřejmě.

Některé vaše texty mají filozofický, někdy až depresivní podtón, jiné jsou spíš zábavné a hrajete si v nich se slovy, jako třeba Buď normální nebo Rum a bum. Jak texty vznikají a čím se inspirujete?

F. N.: Texty vznikají tak, že přetvářím reálné životní prožitky a přetvářím je, obvykle nevěda, na střípky textů. Ale vůbec ne přímočaře, spíš v podobě nerozluštitelných hádanek. Mám takovou zkušenost, že když tam ta zkušenost chybí, tak jsou písně prázdné, byť to na první pohled nemusí být vůbec poznat. Když přinesu něco depresivního, tak se to většinou Rubymu nechce moc hrát, protože, co si budeme povídat, posluchači mají dost problémů ve svých životech a jít to ještě poslouchat na koncert, to si můžou jít rovnou hodit mašli. A my spíš očekáváme házení šavle. Ovšem existence posluchačů kapely Mňága a Žďorp mě usvědčuje z omylu. Důležité ale je, aby každá píseň byla trošku jiná, takže i temnota má u nás svoje místo. Aspoň na desce.

P. R.: Depresivní věci se mi moc nechtějí hrát, to je pravda. Souvisí to hodně s tím, že veselé kousky umíme předat. Ty depresivní už tolik ne. Vůbec se nestydím přiznat, že je to dost můj problém.

Natáčíte i velmi zdařilé klipy (zatím poslední je Lvice?), ale není spíš vaše produkce o těsném kontaktu s diváky?

P. R.: Kontaktní koncerty. Jo, to nám jde asi nejvíc. Kdo nás chce poznat, musí na koncert, kde to všechno pochopí. Tam se to pojmenuje. Klipy ani cédéčka nic moc neřeknou. Živák je prostě živák.

F. N.: Zajímavé je, že původní koncept, což je slyšet na první desce, byl připodobnit zvuk živému hraní. Na druhé desce jsme si řekli, že abychom dosáhli toho kouzla, musíme na to jít úplně jinak, protože při poslechu nebudeme sedět s posluchači v obýváku či v autě a dělat na ně ksichty. Mimo to by to bylo i nebezpečné z hlediska silničního provozu.

Dá se vaší produkcí uživit? Případně čemu se věnujete ve volném čase?

P. R.: Nacházíme se v takové debilní situaci. Snažíme se hrát jako profesionální kapela a frekvence koncertů to potvrzuje. Ovšem nejsme tak slavní, takže i přes naše výkony a zdání jsme amatérská kapela. Peníze si z honorářů nebereme, necháváme je potřebám kapely. Vasil programuje a já prodávám a propaguji dobré víno v rámci projektu Neznámí vinaři. Víno mě baví moc!

F. N.: Mě baví programování taky moc, stejně jako víno. Otázka, čemu se věnujete ve volném čase, je poněkud ošemetná. Když si neuděláte neděli, neděle si udělá vás. Takže ve volném čase se věnuji nemoci. Jestli si jako rozumíme...

Jak jste zvládli koronavirovou pauzu, kdy jste nemohli vystupovat?

P. R.: Měli jsme naplánovanou pauzu tak jako tak, jelikož se mi narodil syn Tonda. Vlastně nám to přišlo dost vhod. Ke konci už mi hraní chybělo strašně, ale odpočinek od hraní byl fajn. Věnoval jsem se degustacím a hlavně synkovi.

F. N.: Já mám o malinko starší dceru Sáru, takže se to fakt dost hodilo. Aha, takže ve volném čase se věnuju Sáře. A manželce.

K vašim koncertům patří spíš půllitr piva než kvalitní víno. Jak to jde tedy dohromady?

P. R.: Jde to právě moc dobře. Vozím na koncerty zásoby vína na ledu i se skleničkami. Jedeme si prostě ve "vyšším štýlu". Ono pít normálně dostupné víno už mi moc nejde. Vůbec.

F. N.: Většinou to jde až moc dohromady. Pivo, víno, pak přijdou nějaké panáky. Pak se mi nikdo nemůže divit, že mluvím jak prezident.

Zkušebnu máte v protiatomovém bunkru. Byla to náhoda, nebo jste ji aktivně vyhledávali? Jaké to má klady?

F. N.: Ten bunkr tam prostě byl. Nastěhujete se do domu a jdete tak dlouho po schodech, až narazíte na protiatomový bunkr. Nestává se vám to? Mně třeba furt. Ve skutečnosti je to teda takhle, máme celkem dvě zkušebny, jednu v bunkru, jednu v kotelně a navíc jednu externí zkušebnu s integrovanou hospodou. Nejen, že jsme největší (čtyřčlenné) duo na světě, ale navíc ještě máme nadprůměrné množství zkušeben. Zkušebna v bunkru má klady v případě atomové války, ale pevně doufáme, že zůstaneme u záporů.

P. R.: A teď si určitě říkáte, duo se dvěma zkušebnami - ti musí zkoušet furt. Když ne spolu, tak každý zvlášť. No přesně, akorát je to obráceně!

Kam byste to chtěli dotáhnout? Co je váš cíl v oblasti hudby?

F. N.: Já bych chtěl mít natolik "kulervoucí" zvuk, aby ze všech našich posluchačů byly nakonec holčičky. Abychom měli metafory jak Kato, hříčky jako Xavi a stisk pevný jako Svěrák. Ale smířím se s tím, když prostě dotočíme třetí desku. To by bylo super.

P. R:. Přesně. To by bylo super.

Čtěte dále

další zprávy